ÚVODNÍ
Jak odsouzenec, jemuž bývá dáno,
co vyžádal si před smrtí,
smím doufat snad, že bude mi též přáno
zamávat snů svých perutí
a ještě na prahu si stáří
zazpívat s rozjasněnou tváří
svou píseň snad již labutí.
Lze duši mojí zabrániti,
by dala vše, co může dát,
lze divit se, že musí sníti
a cítí v sobě věčný hlad,
že nad smutky a nad troskami,
nad hořem, bolestmi a klamy
si vesele chce zazpívat?
I když je pouští souzeno mi jíti,
co prošlo, vše mne provází
a sousto vzpomínek hlad duše sytí,
9
minulost kreslí obrazy,
vždy místo najdu na své pouti,
kde v klidu mohu spočinouti,
stín palem, pramen oasy.
Vždy nová síla je mi tím zas dána,
ó nechci jenom z rozmaru
k večeru vzpomínati rána
a v zimě sníti o jaru,
vím, že je třeba každou krásu
a každý kousek jasu
vyrvati smrti ze spárů.
Nejsou to bludičky jen, které svádí...
Proč divit se a proč se smát,
že sladké dojmy svého mládí
si jdu zas cestou nasbírat?
Vždyť chci jen to, co krásné bylo
a po čem v duši jasno zbylozbylo,
zas znovu prožívat.
10