PÍSNĚ RADOSTI
NÁKLADEM ČESKOSLOVENSKÉ GRAFICKÉ UNIE A. S. V PRAZE
[3]
Pánům med. radovi MUDR FRANTIŠKU PIKLOVI a univ. profesoru MUDR ZDEŇKU MYSLIVEČKOVI z vděčnosti za uzdravení z nervové choroby v roce 1917
[5]
Motto:
DO LODI ALLA RAGION,
MA CORRO OVE AL COR PIACE.
UGO FOSCOLO: I SEPOLCRI
[7]
ÚVODNÍ
Jak odsouzenec, jemuž bývá dáno,
co vyžádal si před smrtí,
smím doufat snad, že bude mi též přáno
zamávat snů svých perutí
a ještě na prahu si stáří
zazpívat s rozjasněnou tváří
svou píseň snad již labutí.
Lze duši mojí zabrániti,
by dala vše, co může dát,
lze divit se, že musí sníti
a cítí v sobě věčný hlad,
že nad smutky a nad troskami,
nad hořem, bolestmi a klamy
si vesele chce zazpívat?
I když je pouští souzeno mi jíti,
co prošlo, vše mne provází
a sousto vzpomínek hlad duše sytí,
9
minulost kreslí obrazy,
vždy místo najdu na své pouti,
kde v klidu mohu spočinouti,
stín palem, pramen oasy.
Vždy nová síla je mi tím zas dána,
ó nechci jenom z rozmaru
k večeru vzpomínati rána
a v zimě sníti o jaru,
vím, že je třeba každou krásu
a každý kousek jasu
vyrvati smrti ze spárů.
Nejsou to bludičky jen, které svádí...
Proč divit se a proč se smát,
že sladké dojmy svého mládí
si jdu zas cestou nasbírat?
Vždyť chci jen to, co krásné bylo
a po čem v duši jasno zbylozbylo,
zas znovu prožívat.
10
MÉ MLÁDÍ NEUMŘELO...
Mé mládí neumřelo,
ono jen spí
a při vzpomínce každé
se zase probudí.
Slyším, jak z dálky volá,
nachem se rdí
a růžencem dnů šťastných
mou hořkost zapudí.
Co času přeletělo,
však duše má
se stále na svět dívá
dětskýma očima.
Dny prošly, ale jejich stopy
v ní zůstaly
a jaro dál v ní zpívá
ptačími chorály.
11
Zas náhle rozevřelo
svůj plný klín
a květy všude rozházelo
štědře i do ssutin.
Tou starou, známou cestou,
kde vyjety
jsou koleje mých dnů a roků,
jdu zase jako před lety...
Tam u každé mé světlé chvíle
vzpomínka bdí
a kouzlem, které nevyprchá,
ji znovu obrodí.
Plameny všechny neuhasly,
vidím je plátplát,
jak plály, když jsem ještě mohla
se u nich ohřívat.
Mé hoře zvolna mizí
a jiným stává se můj svět,
čím víc se do minula vracím,
čím víc se dívám zpět.
Mé mládí neumřelo,
ono jen spí
a při vzpomínce každé
se zase probudí.
12
JARO MÉ VESELE ŠEVELÍ...
Jaro mé vesele ševelí,
směje se v mladistvém jeteli,
vůně se rozlévá vzduchem,
lehounké vánky jdou po kraji,
pohádku sladkou mi šeptají,
vnímám ji zrakem i sluchem.
Svěží tou rašící zelení
veliké života zjevení
opíjí zraky mé oslněné,
chce se mi v radostné závrati
modlit se, jásat i plakati,
děkovat i za sny nesplněné.
Je mi, že stále jen děkovat mám
za hořkou pravdu i za sladký klam,
je mi, že padnout mám na kolena;
domovem je mi tu každý kout ve kraji,
13
všude snad v podzimu plody mé dozrají,
všude je země má zaslíbená.
Rozkoší dýchá vše kolkolem,
rozkoší jásá pták nad polem,
rozkoš ta zchvacuje duše i těla,
ve zlatém dešti chce země klín obejmout,
vášnivý, sladký je jarní ten proud,
a já jsem se rozepěla.
14
VZKŘÍŠENÍ
Jak Lazar vzkříšený se z těžkého sna probouzím.
A je mi, že svět celý leží u mých nohou,
že mým je vše, co žije, dýše pod oblohou,
že jediným jen gestem královským vše vzíti smím,
co dvojnásobně krásné oživeným zrakem zřím,
že pohled můj i duše obejmouti mohou
ve chvíli štěstí říši lidskou přeubohou,
již zázrakem snu v pohádkový ráj si proměním.
Zas náruč prázdná volá po objetí,
zas srdce lačné rozpaluje touha žhavá
a duše neznámému s důvěrou vstříc letí.
Co bylo, mizí, jak noc na úsvitě bledne,
jak slunce z červánků mi nový život vstává
a duše má vše prožít touží v chvíli jedné.
15
ŽIVOT
Jdu směle do kraje jak děcko zvědavé,
před sebou hory zřím a dálky modravé.
Mne láká strmá výš a nepoznaná dál,
tam jak by Velký kdos mi cestu ukázal.
A neviděný ved mne lehce na horu,
kde odhalil mi krásu širých obzorů.
Co život je, se duše svojí mlčky ptám
a místo odpovědi sním a vzpomínám.
Jdu v duchu řadou dávno známých, milých míst,
kde o mrtvé mi lásce šeptá každý list.
Jak světlušky tu září roje jasných chvil,
jež osud v letním šeru žití rozsvítil.
16
A někdy cestou tou, jež plna rozvalin,
se mihne náhle prchající sladký stín.
Však marně po něm s touhou ruce vztahuji,
čím blíže být mu chci, tím víc se vzdaluji.
A jindy zavane vstříc známé vůně dech,
toť vůně květů vzrostlých na zřícených zdech.
A duše chlubně volá: „Hle, to vše je mé!
Ten poklad prožitého nikdo nevezme!
Ten chaos míst a chvil, ta tajemná spleť cest,
ty stíny blednoucí, dech vůně, život jest!
Ty vlny vzduchu, úsměv dálek modravých
a v šedém oblaku chór hrdel jásavých,
směs krásy poznané a dosud neznámé,
to vše je život a to vše je také mé!“
A kdosi odpovídá lesklým hlasem hvězd:
„Ó ano, dítě prachu, vše to život jest!“
Jediným douškem sílu novou vdechuji.
„To život jest?“ se ptám. Ó, jak jej miluji!
17
ŠTĚSTÍ
Ó štěstí, nektare v číši své rudé,
jež od bohů v smrtelné přešla kdys ruce,
by po ní se sápaly v šílené půtce,
pohledem slepců ji hledali všude!
Zda mne též opiješ, sladký ty blude,
neznámou chutí, jež uspává prudce,
když dotkneš se retů, jež vypráhly v muce,
zda pro mne kapka jen v číši tvé zbude?
Dlouho mne lákala rudá tvá číš,
blížím ji k ústům vždy blíže a blíž,
jednou jen před smrtí chci z ní též píti,
cítit, jak sen ke mně přichází
s vůní a rajskými obrazyobrazy,
a pak již nikdy se nevzbuditi!
18
KOMU?
Jaký to sladký smutek mám v srdci?
Jsem jabloň v květu, jež plody má nésti,
tíží mne jaksi vlastní mé štěstí,
zdá se mi – zalknu se jím,
komu, ach, komu je vypovím?
Jsem jabloň v květu, růžová jabloň,
záplavou květu ve slunci hýřím,
ve vzduchu, po zemi vůni svou šířím,
ptejte se, ptejte: Co je můj cíl?
Žiji jen pro pár radostných chvil!
Ale jak o štěstí, o květ se chvěji,
vím: závist bohů v úkrytu číhá,
vteřinu blaha trestem svým stihá,
jak dlouho takto kvésti mi dá?
Snad štěstí mé jak ten květ opadá?
19
Přijde mi jednou přec útěcha plodů?
V růměnec květů svých celá se hroužím,
všechny je ve plody proměnit toužím.
I když však jednou se dočekám,
komu, ach, komu všechno to dám?
20
ZÁZRAK
Na chvíli myslím, kdy smrt blízká byla
a prohrán zdál se životní můj boj...
Tu oživil jsi, Pane, vyschlý zdroj
a z nitra mého nová tryskla síla.
Tu jak by ruka Tvoje utišila
ten krutý srdce mého nepokoj
a city mé jak zlatých mušek roj
svým sladkým gestem probudila.
A bylo mi jak kdysi Pascalovi,
když smrt zřel před sebou již hrozící
a zázrak dal mu život nový.
A od té chvíle vzhlížím k Tvému trůnu,
vždyť rozechvěl jsi němou srdce strunu
a zázrak učinil: Jsem věřící!
21
VÝKŘIK RADOSTI
Mně svět je jenom širou, květnou plání,
jež radostně se pestří kolkolemkolkolem,
a život jediné jen zajásání,
jež rozléhá se mocně údolem.
Má touha nenasytná líbá zemi,
k ní tulí se a hledá její dech,
šelestí bujně, hraje s haluzemi,
mé ruce voní stále po květech.
A vidím ptáky vzlétat nad hory...
Tu je mi náhlenáhle, jak bych s nimi létla,
vždy výše chce se mi a dále vpřed,
splynouti s vámi, dálky, obzory!
A duše má jak teplá vlna světla
chce obejmouti celý, širý svět.
22
MAMINCE
Slyšíš, jak v souzvuku jara
zazněla píseň má stará,
jak lesy sladce jijí šumí
v mladistvé sny mé a dumy,
jak zpito životem, blahem,
z jitra i v soumraku vlahém,
srdce mé s ptáčetem zpívá,
touha má – bystřina divá –
vesele cestu si razí
přes hory, doly a srázy...
Radost má z mrtvých zas vstala,
a to vše Ty jsi mi dala.
Vidíš, jak oblity září,
před mojí zjasněnou tváří,
rozkvetly dny jako květy
a já v nich objala světy.
V plamenném letním svém žáru
zřela jsem krásu všech darů,
23
chutnala polední hody,
viděla zráti své plody
na sněti života stromu,
děkovat vím dobře,dobře komu...
V nich celá duše má vzplála,
jak ony vděčnost má zrála,
a to vše Ty jsi mi dala.
Cítíš, jak zima se blíží,
stíny se kolem nás plíží,
chladný van do cesty věje,
jen teplo lásky Tvé hřeje...
A tu se chce mi jít zpátky,
prožít zas dětství sen krátký...
S Bohem, vy daleké břehy,
srdce chce jen trochu něhy...
V náruči Tvé není boje,
v ní jsem zas, maminko moje,
po letech holčička malá,
a to vše,vše Ty jsi mi dala.
24
ALLELUJAH
Tvou chválu slyším, Pane, ve výkřiku,
jímž vítá život každý země tvor,
a výkřik ten se množí v hlasů sbor,
ve velkou píseň nadšení a díků.
A slyším ji i v tichém bystřin vzlyku,
i v ozvěně, jíž zvučí řady hor,
je chvalozpěvem stromů rozhovor,
země i nebe hlásá slávu vzniku.
Tu náhle divný, měkký vpadá zvuk
v chór radosti, jejž pějí miliony...
Tak bolestné a sladké jsou ty tóny,
jak zněl by v nich jen ohlas dávných muk...
To rozzvučel se, jásot kolem tuše,
i poddajný Tvůj nástroj: lidská duše.
25
OPOJENÍ
Jdu ranním šerem zticha,
sbor stromů šumí jemně,
procitlo v půdě sémě,
vzduch písní lásky vzdychá.
Vše láskou vstříc mi dýchá...
Omládla jarem země,
dech její voní ve mně,
plá hrdě slunce pýcha.
Mne zalila svým žárem,
jak v triumfu jdu jarem,
jež květy v klín mi střásá...
Jsem květ, jenž má též kvésti
v tom tichém, jarním štěstí,
jsem život, mládí, krása.
26
KVETOUCÍ STROMY
(Antonínu Klášterskému)
Ve slunci alejí
kvetoucích stromů,
pod modrým nebem jdu
s láskou svou domů.
Bohatým vějířem
větve mne cloní,
každá má chvíle kvete a voní.
Chomáče květů,
zardělé, bílé,
ke mně se sklánějí,
sladce se chvějí,
tisíce retů líbat mne chtějí.
Vyrostlé z bolu,
štěstí mé zázrakem
rozkvetlo s nimi,
jako by neznalo
minulé zimy.
Věčným tím jarem
na mne se směje,
27
se květy voní,
se sluncem hřeje,
s mládím mým jásá...
Říkám si blaženě:
„Láska je věčná“...
Přede mnou alejí
kvetoucích stromů
táhne se, táhne se
do nekonečna...
28
VÝZVA BOHŮM
Je slavnost v duši mé, k ní zvu vás, bozi,
chci podati vám radosti své dar,
ať blesk váš rázem obrátí ji v zmar
a závist vaše blahu mému hrozí.
Nechť zahynu, jak zahynuli mnozí,
však dříve krve svojí rudý žár
vám vliji při libaci ve pohár
a zhynu s gestem vítězící pósy.
Chci před smrtí mít slunný, jasný den...
Ó vstupte již, nechť pohodujem spolu!
Můj dům vás čeká květy vyzdoben
a plný růží, plodů je můj sad...
Jsou velké chvíle, kdy ku svému stolu
i smrtelník smí hrdě bohy zvát.
29
LETNÍ VEČER
Znáš vlahou krásu oněch večerů,
kdy lesy krvavě se zardívají
a každý strom ti šeptá jinou báji,
stín každý kreslí jinou chiméru?
A zdá se ti, že pluješ v étheru
na křídlech touhy nadzemskými kraji
a stále víc se přibližuješ ráji,
v snech vidíš celou jeho nádheru.
Je ticho výmluvné. Zvon vyzvání...
Zda litovat máš vášně svojí hříchů,
když mluví k duši kouzlo klekání?
Ó sladká je to chvíle velké krásy,
když víš, že při hvězdách v tom teplém tichu,tichu
kdes v dálce někdo na tě vzpomíná si.
30
JAKO TEN ZLATÝ KLAS...
Jako ten zlatý klas, v němž zraje chléb,
nejsladším úsměvem slunečním svítím,
po vášni volá má vzbouřená krev,
hrudi mé vlna i srdce tep,
vše jest mi rytmus, vše jest zpěv,
v údech svých plnost života cítím.
Země mi mateřsky šepotá,
paprsky po mně se rozlévají,
pokorně přijímám prudký jich žár
ve žhavém poledni života,
rozkoší chvěji se, když roste ve požár
a já v něm radostně zraji a zraji.
Výkřik mé radosti k obloze proniká,
síla má tryská vždy novými zdroji,
rostu, ač k zemi mne strhuje plodů mých tíž,
pohled můj vděčně se hmoty vždy dotýká,
31
touhy mé vesmírem plují vždy výš,
slunce mi v zenitu nad hlavou stojí.
Pod jeho polibky v ženu jsem dozrála,
vůni jsem vzala všem květům,
všechen žár ohnivý v srdci svém mám,
touhou svou celý svět v náruč bych pojala,
přijde již chvíle, kdy plody své dám,dám
na pospas zrakům všem, na pospas retům.
32
ZEMĚ MÁ ZASLÍBENÁ...
Po letech útrap a bloudění konečně vcházím
v zem tu, kde slunce jas vášnivě hoří,
v zem, jež je ostrovem rozsáhlých moří,
v zem svoji zaslíbenou.
Slzami radosti zalévám žehnanou půdu,
cítím: zde domov můj, zde šťastna budu,
vítám ji na kolenou.
Údolím žalu a trním a hložím
přišla jsem poslušně za hlasem Božím,
a tu zem úrodná v plné své kráse
zraku i duši mé otvírá se.
Země ta oplývá medem a strdí,
vcházejí lidé v ni silní a hrdí,
kteří již propluli rudá svá moře,
kteří již poznali tajemství hoře.
33
Loď má tu bezpečně v přístav svůj veplula,
nikdy se nevrátím do krajů minula.
Na půdě stojím již požehnané,
ve vůli Tvoji se odevzdám, Pane.
Přijímám dary, jež štědře mi dává,
život se pohádkou pro mne tu stává.
Nebeskou manou se duše má živí,
radostně pronikám posvátné divy.
Se stromu života trhat smím plody,
radost pít z pramene živoucí vody,
chápati pokorně věčnosti taje,
naslouchat hudbě, jež vychází z ráje.
Smrt bude šťastnou tu na prahu cíle,
zjevením Božím je každá má chvíle;
ve velké touze a blaženém snění
čekám již, čekám jen vykoupení.
Po letech útrap a bloudění konečně vcházím
v zem tu, kde slunce jas vášnivě hoří,
v zem, jež je ostrovem rozsáhlých moří,
v zem svoji zaslíbenou.
Slzami radosti zalévám žehnanou půdu,
cítím: zde domov můj, zde šťastna budu,
vítám ji na kolenou.
34
NAŠE CHVÍLE
Jak dlouhá je již řada našich chvil!
Co prožili jsme radostí i bolu
vždy vedle sebe, u jednoho stolu,
až život sám nám kytici z nich svil!
A snad v nás také tajemství své skryl...
Zda nejsme souhrou též dvou lidských stvolů
již od kořene provždy spjatých spolu,
jimž sudbou společný byl vytčen cíl?
Jsou chvíle naše šedivé i jasné,
však z každé vane radost, posila,
a hořkou ani jedna nebyla...
Když jdu zas po letech tím sadem svým,
tak líbezným a věčně kvetoucím,
musím si říci: Vše tu bylo krásné.
35
VEČER U MOŘE
Když v šedi bledne barev intensita
a večer tichý v kraj se ukládá,
znavená duše klid ten vděčně vítá –
je svatvečer; je svatá nálada.
V oranži stožáry se lodí kreslí
i s lanovím, jak řada siluet,
a kdosi v dáli jemně plíská vesly;
začíná obzor s mořem souviset.
Vše velké splývá v krásu velkou jednu,
by svítáním zas v barvách hýřilo.
Ó duše, potápěj se v moře, ke dnu
a k hvězdám vzleť, jež nebe vysnilo!
Ó hloubky velké! A vy hrozné výše!
A život, jenž se mezi vámi chví!
Hedvábný soumrak ovívá mne tiše –
jsem jeden atom všech těch tajemství.
36
Příbuznost s všemi tvory, se vším cítím,
se šklebíškeblí, hvězdou jako travinou; –
ve šťastné vteřině svou věčnost chytím,
když stíny hebké jdou již krajinou.
37
PŘI MĚSÍCI
Do dálky bělavá cesta jde šerem,
zamlklé topoly vroubí ji řadou,
nad domkem zchmuřeným podvečerem,podvečerem
stíny se sbíhají, v duši se kladou.
Topoly opředlé měsíční přízí
umlkly před svatým tajemstvím noci,
ulice zapadly ve zmatek visí,
sklíčeny perutí neznámé moci.
V šerém svém sametu, protkaném září,
obloha přísně je v klidu svém němá,
kraj leží ve prachu před její tváří,
na jeho volání odpověď nemá.
Ticho se rozpíná obřími kroky,
záludné ticho, jež dusí a tíží,
chvíle jsou těžké jak měsíce, roky,
zdá se, že dálky se v tichu tom blíží.
38
V tichu tom ztíženém vůněmi léta
vykřikly vzpomínky, zakřiklé časem,
duše se přenesla přes meze světa,
dálka se rozpěla milence hlasem.
Vzdušnými polibky rosí mi skráně,
ozvěnou šíří se přes kraje spící,
zpívá mi odlesky nebeské pláně
a já sním, a já sním při měsíci.
39
MOŘE
(Svému muži)
Slyšíš, jak bouří a zpívá i vzdychá
děje své pohřbené do tvého tichaticha,
jako by minulost vstala,
z dálky tě zavolala...
Slyšíš ruch přístavu před vyplutím,
hlas svůj, jenž vládne tu nad každým hnutím,
nad shonem plavců ve výši stožárů, ve spleti lan,
nad rytmem života, jenž kolem víří,
nad slunnou, modravou, dalekou šíří,
sám stojíš na přídi, nad lodí, nad mořem pán...
Modré a vlnivé moře se kmitá
před tebou, za tebou... A v srdci svítá.
Pokorně u noh tvých vlny se třesou
a bílá křídla plachet loď nesou...
Poslední cíp souše v dálce již mizí,
na siných hřbetech vln ve zlaté přízi
paprsků vznáší se loď tvoje vpřed...
Bílou hrou obláčků nebe se svítí,
40
zlatými odlesky vlny se třpytí
a ty v nich objímáš celý svůj svět!
Líbezným pasátem, hravým vln skokem
k mlhavým dálkám jdeš houpavým krokem
při plném větru a plachtami všemi,
vzdálený světu a vzdálený zemi,
ve věčném klidu a lahodě moří,
které se zdvihem a sklonem svým koří
kolosu, kterému velí tvůj hlas...
Slyšíš vln rytmus, v nějž vítr se mísí,
píseň svých plavců, jak slýchals ji kdysi,
v soumraku života slyšíš ji zas?
A nyní obzor se kalí a chmuří,
v dálce snad orkán již divoce zuří,
vlny se vzdouvají, stoupají mraky,
úzkost již na rahna zahnala ptáky.
Šedivá oblaka k lodi se níží,
s pěnivým hukotem bouře se blíží.
Povely znějí a šíří se ruch,
vlny se sápou a o boky tříští,
vichr v ně ječivé vzlyky své sviští,
moře hřmí odbojným řevem v tvůj sluch.
Bouří a ohněm a hrůzami války
proplula loď tvoje, zbrázdila dálky,
na troskách jejích a na troskách říše
nezlomen stojíš v své rytířské pýše...
41
Život se vlní kol, podoben moři,
v růžových úsměvech, šedivém hoři,
klidný jak zkrocený oceán...
A ty jím pluješ zas v neznámé světy,
vítěz nad osudem, bouří a léty,
na moři, v životě, lodi své pán!
42
DEN KRÁSY
Posledním žárem slunce zanícena,
v podzimu odpočívám na mezi:
zřím v údolí i na hor řetězy,
jak příroda jsem sladce vysílena.
A všude kolem vůně rozptýlená
nad smysly mými tiše vítězí,
že vzdychám blahem, jásám v askesi,
i duše vůněmi je prosycena.
Ó Ty, jenž stvořils v podzimu den krásy
a dal mi s přírodou jej v tichu žíti,
uprostřed slunce, květů, zlatých včel,
mou obět přijmi mezi plody, klasy,
tu slzu blaha, kterou děkuji Ti,
že pro krásu jsi zrak můj otevřel!
43
MAKOVÁ
Na vrchu v samotě se bělá kostelík.
Jdeš k němu lesní stezkou podél svahu,
kde stromům rozumíš, když šumí nebi dík
za klid i bouře, věčnou rovnováhu,
za výkřik radosti i tichý bolu vzlyk,
za sladký slunce žár i rosnou vláhu.
A zachce se ti žít tu jako poustevník
v pokání, samotě a tichém blahu,
pít vodu z pramene, spát v jahodiní,
znát rozkoš stínu i krvavou záři,
snít, že vždy rosteš a jsi nebi stále blíž...
Tu chápeš velké lásky dobrodiní
a úsměv, jejž zříš v bolné Krista tváři,
jak zázrakem by snímal s duše vin všech tíž...
44
MÁ VÍRA
Již neděsím se dlouhé pouti
ni útrap, jimiž musím jít,
vždyť nosím v duši božský svit
a vím, že sférami lze plouti,
radosti vlastní podlehnouti
a k tajemství se přiblížit,
že cílem je nám velký klid,
v němž třeba jednou spočinouti.
A proto v chaos ten se nořím,
ve vír ten nekonečný,
jejž vůle vyšší vytváří...
Nechť přijde smrt, nic nezmaří,
vždyť vím, že vše to spolu tvořímtvořím,
a věřím v život věčný.
45
CESTA K PODLESÍ
Podzimní jitro. Červánků zář zlatá
kraj oblévá, jenž celý tone v ní,
les v nachu triumfálním k nebi ční –
pochodeň žárem nebes náhle vzňatá.
Pod haldou u lesa sní malá chata,
dva topoly a křížek vedle ní,
jak v jásotu tom nota pohřební,
jak o slavnosti svíce nerozžatá.
Toť jak by nad krajem tím hýřícím
teď jasem barev podzimního zrání
tkvěl výstražný vždy smrti, smutku stín.
A marně skví se pyšným nachem svým
a marně dosud v sladké kráse ranní
rdí ruměncem se rudých jeřabin.
46
PAMÁTCE ANTONÍNA MACKA
Vzpomínám přítele a učitele,
jenž prošel hořem pozemských všech běd,
– byl příliš velký pro náš nízký svět –
a prožil muka duše osamělé.
Šel jinou cestoucestou, než jde lidstvo celé,
strom byl mu často míň než malý květ
a víc než poznání všech lidských věd
mu bylo jediné jen slovo vřelé.
Tu pravdu velkou, kterou poznal sám,
že zlato, moc a sláva jsou jen klam,
ač na chvíli nás vzruší,
mi v srdce vštípil tak, že nyní vím,
že jediným je velkým vítězstvím
získati lidskou duši.
47
CARPE DIEM
Tu krásnou chvíli chyť, má duše,
již nese život ve svém kalu,
když ku předu se divě řítí,
a která v bahně zablýskne se, třpytí,
než vír ji odnese zas dál...
Vždyť víš, jak všechno rychle hyne
a s věčným tokem splynesplyne,
co život dal.
Jen rozhlédni se kolem sebe,
jsi v zahradě, kde zrají plody
všech stromů, které žeň již dalydaly,
a každá chvíle také je plod zralý,
jejž třeba trhat včas...
Ten pramen, z něhož štěstí pijem,
tě k sobě zve a „carpe diem“
ti zpívá jeho hlas.
48
Proč ohlížet se stále zpátky
a budoucnost chtít znáti předem,
když věčnost krásy lze žít v chvíli,
která je zdrojem radosti a síly
a již se nevrátí?
Chceš ptát se, proč tu marně žijem,
když neslyšíš hlas „carpe diem“
v blažené závrati?
Ta sladká kořist, jež tě láká,
se rozplyne a zmizí ti jak přízrak,
když budeš váhat ještě déle...
Jen vztáhni po ní ruku směle,
dokud se nabízí ti, volá vstříc...
Je život jako řeka dravádravá,
a nevezmeš-li, co ti dává,
pak snad již nedá nic.
49
DUŠE OTEVŘENÁ
J. A.
Tak dlouho se mi zdálo,
že nemůže již nikdy kvést,
co život skosil,
a přece se to stalo,
když osud milostivý
paprsek seslal do mých cest.
Tím více paprsek ten hřeje,
čím víc se blížím k soumraku,
čím více cítím,
že život, který dále spěje,
již v tvrdosti své vzal mi
i víru v možnost zázraku.
Přec v pochybách svých srdce tuší,
že není vše jen klam,
co život dává,
vždyť otevřenou duši
50
na konci cest svých potkala jsem
a radost, velkou radost mám.
Jak studánka se jeví
zapadlá do taje
lesního ticha,
kde nikdo o ní neví,
ač je jí vidět na dno,
tak průhledná a čistá je.
Mně zjevila se v plné kráse,
když souzeno mi bylo jít
tou lesní tiší,
kde v úkrytu svém otvírá se,
jak chtěla by vše kolem sebe
svým zdrojem napojit.
Tak silné jsou ty její doušky,
že se vším zlem se smiřuji,
zpívám si, výskám,
jak dítě radostí se směji...
Ten skoupý život přec byl štědrý
a já mu v slzách děkuji.
51
MODLITBA
Ó Pane, chraň ten sad, kde náhle zkvetla
má tichá radost poslední,
a kdyby vůle Tvá přec jednou smetla
vše, o čem duše moje sní,
pak dej, by velká vlna Tvého světla,
jak zázrak, jímž se rozední,
s Tvé výše do duše mi tiše slétla
a byla paprskem mých dní.
Je příliš těžký zmatek visí...
Den za dnem v dálce rychle mizí
a v nekonečnu se mi ztrácejí...
Ó Pane, velká je Tvá sílasíla,
a proto prosím, by mi zbyla
na konec přec jen hrstka nadějí.
52
SE SRDCEM
Všecko zašlo, květy, barvy, zpěvy, mládí, krása, vše,
a mně přece chce se ještě do tance a rozkoše.
Pod nohama žluté listí zmírající ševelí,
a mně přece chce se ještě radosti a veselí.
Nad hlavou tak šedivé a zamračené nebe je,
a mně přece zdá se, že mě teplo samé zaleje.
Tančím, tančím, ať je třeba zahnědlá a černá zem,
společník můj věrný je mi, tančím, tančím se srdcem.
Vzhůru, srdce, já jsem tvoje, vzhůru srdce, mé jsi ty,
my jsme svoji, ať je pozdě, ať jsou číše dopity!
Kompase můj v bouřích vášně, srdce mé, ach, ty jsi mé,
nad hroby své minulosti my si dnes již tančíme.
53
Vítr sáhl v suché větve jako v staré klávesy,
se sny mládí, dojmy svými, srdce moje, hrajme si!
Tančíme dál, hrobové se otvírají znenáhla,
a mně zdá se – oživená vzpomínka nás zasáhla.
A ta každá vzpomínka dí: „Ženo, dobře’s činila!“
a mně zdá se, že to proto, že jsem srdcem volila!
Všechna léta, všechny chvíle, srdce, bylo’s pánem mým,
a mně zdá se: Dobře šla jsem touhami i zklamáním!
54
OBSAH
Úvodní9
Mé mládí neumřelo11
Jaro mé vesele ševelí13
Vzkříšení15
Život16
Štěstí18
Komu?19
Zázrak21
Výkřik radosti22
Mamince23
Allelujah25
Opojení26
Kvetoucí stromy27
Výzva bohům29
Letní večer30
Jako ten zlatý klas31
Země má zaslíbená33
Naše chvíle35
Večer u moře36
Při měsíci38
Moře40
Den krásy43
Maková44
Má víra45
Cesta k podlesí46
Památce Ant. Macka47
Carpe diem48
Duše otevřená50
Modlitba52
Se srdcem53
[55]
MARYŠA R. ŠÁRECKÁ
PÍSNĚ RADOSTI
Básně
Obálku navrhl Dr. Antonín Klouda
Vydala a vytiskla Československá grafická Unie a. s. v Praze v počtu 1.000 výtisků v roce 1938
E: lp; 2007
[57]