ŽIVOT

ŽIVOT
Jdu směle do kraje jak děcko zvědavé, před sebou hory zřím a dálky modravé. Mne láká strmá výš a nepoznaná dál, tam jak by Velký kdos mi cestu ukázal. A neviděný ved mne lehce na horu, kde odhalil mi krásu širých obzorů. Co život je, se duše svojí mlčky ptám a místo odpovědi sním a vzpomínám. Jdu v duchu řadou dávno známých, milých míst, kde o mrtvé mi lásce šeptá každý list. Jak světlušky tu září roje jasných chvil, jež osud v letním šeru žití rozsvítil. 16 A někdy cestou tou, jež plna rozvalin, se mihne náhle prchající sladký stín. Však marně po něm s touhou ruce vztahuji, čím blíže být mu chci, tím víc se vzdaluji. A jindy zavane vstříc známé vůně dech, toť vůně květů vzrostlých na zřícených zdech. A duše chlubně volá: „Hle, to vše je mé! Ten poklad prožitého nikdo nevezme! Ten chaos míst a chvil, ta tajemná spleť cest, ty stíny blednoucí, dech vůně, život jest! Ty vlny vzduchu, úsměv dálek modravých a v šedém oblaku chór hrdel jásavých, směs krásy poznané a dosud neznámé, to vše je život a to vše je také mé!“ A kdosi odpovídá lesklým hlasem hvězd: „Ó ano, dítě prachu, vše to život jest!“ Jediným douškem sílu novou vdechuji. „To život jest?“ se ptám. Ó, jak jej miluji! 17