ÚVODNÍ

Maryša Šárecká

ÚVODNÍ
Jak odsouzenec, jemuž bývá dáno, co vyžádal si před smrtí, smím doufat snad, že bude mi též přáno zamávat snů svých perutí a ještě na prahu si stáří zazpívat s rozjasněnou tváří svou píseň snad již labutí. Lze duši mojí zabrániti, by dala vše, co může dát, lze divit se, že musí sníti a cítí v sobě věčný hlad, že nad smutky a nad troskami, nad hořem, bolestmi a klamy si vesele chce zazpívat? I když je pouští souzeno mi jíti, co prošlo, vše mne provází a sousto vzpomínek hlad duše sytí, 9 minulost kreslí obrazy, vždy místo najdu na své pouti, kde v klidu mohu spočinouti, stín palem, pramen oasy. Vždy nová síla je mi tím zas dána, ó nechci jenom z rozmaru k večeru vzpomínati rána a v zimě sníti o jaru, vím, že je třeba každou krásu a každý kousek jasu vyrvati smrti ze spárů. Nejsou to bludičky jen, které svádí... Proč divit se a proč se smát, že sladké dojmy svého mládí si jdu zas cestou nasbírat? Vždyť chci jen to, co krásné bylo a po čem v duši jasno zbylozbylo, zas znovu prožívat. 10

Básně v knize Písně radosti: