VEČER U MOŘE

Maryša Šárecká

VEČER U MOŘE
Když v šedi bledne barev intensita a večer tichý v kraj se ukládá, znavená duše klid ten vděčně vítá – je svatvečer; je svatá nálada. V oranži stožáry se lodí kreslí i s lanovím, jak řada siluet, a kdosi v dáli jemně plíská vesly; začíná obzor s mořem souviset. Vše velké splývá v krásu velkou jednu, by svítáním zas v barvách hýřilo. Ó duše, potápěj se v moře, ke dnu a k hvězdám vzleť, jež nebe vysnilo! Ó hloubky velké! A vy hrozné výše! A život, jenž se mezi vámi chví! Hedvábný soumrak ovívá mne tiše – jsem jeden atom všech těch tajemství. 36 Příbuznost s všemi tvory, se vším cítím, se šklebíškeblí, hvězdou jako travinou; – ve šťastné vteřině svou věčnost chytím, když stíny hebké jdou již krajinou. 37