MOŘE
(Svému muži)
Slyšíš, jak bouří a zpívá i vzdychá
děje své pohřbené do tvého tichaticha,
jako by minulost vstala,
z dálky tě zavolala...
Slyšíš ruch přístavu před vyplutím,
hlas svůj, jenž vládne tu nad každým hnutím,
nad shonem plavců ve výši stožárů, ve spleti lan,
nad rytmem života, jenž kolem víří,
nad slunnou, modravou, dalekou šíří,
sám stojíš na přídi, nad lodí, nad mořem pán...
Modré a vlnivé moře se kmitá
před tebou, za tebou... A v srdci svítá.
Pokorně u noh tvých vlny se třesou
a bílá křídla plachet loď nesou...
Poslední cíp souše v dálce již mizí,
na siných hřbetech vln ve zlaté přízi
paprsků vznáší se loď tvoje vpřed...
Bílou hrou obláčků nebe se svítí,
40
zlatými odlesky vlny se třpytí
a ty v nich objímáš celý svůj svět!
Líbezným pasátem, hravým vln skokem
k mlhavým dálkám jdeš houpavým krokem
při plném větru a plachtami všemi,
vzdálený světu a vzdálený zemi,
ve věčném klidu a lahodě moří,
které se zdvihem a sklonem svým koří
kolosu, kterému velí tvůj hlas...
Slyšíš vln rytmus, v nějž vítr se mísí,
píseň svých plavců, jak slýchals ji kdysi,
v soumraku života slyšíš ji zas?
A nyní obzor se kalí a chmuří,
v dálce snad orkán již divoce zuří,
vlny se vzdouvají, stoupají mraky,
úzkost již na rahna zahnala ptáky.
Šedivá oblaka k lodi se níží,
s pěnivým hukotem bouře se blíží.
Povely znějí a šíří se ruch,
vlny se sápou a o boky tříští,
vichr v ně ječivé vzlyky své sviští,
moře hřmí odbojným řevem v tvůj sluch.
Bouří a ohněm a hrůzami války
proplula loď tvoje, zbrázdila dálky,
na troskách jejích a na troskách říše
nezlomen stojíš v své rytířské pýše...
41
Život se vlní kol, podoben moři,
v růžových úsměvech, šedivém hoři,
klidný jak zkrocený oceán...
A ty jím pluješ zas v neznámé světy,
vítěz nad osudem, bouří a léty,
na moři, v životě, lodi své pán!
42