VEČER U MOŘE
Když v šedi bledne barev intensita
a večer tichý v kraj se ukládá,
znavená duše klid ten vděčně vítá –
je svatvečer; je svatá nálada.
V oranži stožáry se lodí kreslí
i s lanovím, jak řada siluet,
a kdosi v dáli jemně plíská vesly;
začíná obzor s mořem souviset.
Vše velké splývá v krásu velkou jednu,
by svítáním zas v barvách hýřilo.
Ó duše, potápěj se v moře, ke dnu
a k hvězdám vzleť, jež nebe vysnilo!
Ó hloubky velké! A vy hrozné výše!
A život, jenž se mezi vámi chví!
Hedvábný soumrak ovívá mne tiše –
jsem jeden atom všech těch tajemství.
36
Příbuznost s všemi tvory, se vším cítím,
se šklebíškeblí, hvězdou jako travinou; –
ve šťastné vteřině svou věčnost chytím,
když stíny hebké jdou již krajinou.
37