S BOHEM SNŮM.
Je kámen hrobový na nitru mém,
jejž odvalit se marně snaží ruka,
v zakletém kruhu jakéms žiji zlém,
v něm pochybností ztajena jsou muka,
červ sídlí tam na keři rozkvetlém,
slov něžných růže vadne hned, jak puká,
a bezejmenné, šedé táhne chvění,
to mrazivý mrak smrti rozloučení.
Jednou mi podáš ruku: Příteli
můj drahý, s bohem! Třeba k slunci jít,
dík za dny šeré, jež jsme snášeli
a nosili si v noc svou hvězdný třpyt,
nad nadějemi, které umřely,
jsme spolu šli se tiše pomodlit –
teď čas je jíti, dřív než noci stíny
se snesou s hor k nám dolů do krajiny.
A v západ budu zříti. V jeho plamu
na lučních květech drobná slunce zřím,
kývají vlídně, plny drahokamů,
jsou tobě sladkým lásky poselstvím,
nad žitím nedožitým, plným klamu
v noc odcházím s tím těžkým smutkem svým,
dvě slzy poslední se v očích chvějí
za sny ty krásné, které opouštějí.
9