S BOHEM SNŮM.

Maryša Šárecká

S BOHEM SNŮM.
Je kámen hrobový na nitru mém, jejž odvalit se marně snaží ruka, v zakletém kruhu jakéms žiji zlém, v něm pochybností ztajena jsou muka, červ sídlí tam na keři rozkvetlém, slov něžných růže vadne hned, jak puká, a bezejmenné, šedé táhne chvění, to mrazivý mrak smrti rozloučení. Jednou mi podáš ruku: Příteli můj drahý, s bohem! Třeba k slunci jít, dík za dny šeré, jež jsme snášeli a nosili si v noc svou hvězdný třpyt, nad nadějemi, které umřely, jsme spolu šli se tiše pomodlit – teď čas je jíti, dřív než noci stíny se snesou s hor k nám dolů do krajiny. A v západ budu zříti. V jeho plamu na lučních květech drobná slunce zřím, kývají vlídně, plny drahokamů, jsou tobě sladkým lásky poselstvím, nad žitím nedožitým, plným klamu v noc odcházím s tím těžkým smutkem svým, dvě slzy poslední se v očích chvějí za sny ty krásné, které opouštějí. 9