MODLITBA PANTHEISTOVA.

MODLITBA PANTHEISTOVA.
„Proč, Tvůrce, před tebou bych na kolena padal v pokoře chvěje se a plaze po zemi? Proč bych ti k nohám skládal své žaly obtížné se svými vášněmi a s gestem žebráka za tvoje dary ve prachu kleče žádal? Nejsi-li vzduchem svěžím, jejž hruď moje dýchá, pramenem, z něhož piji spásu žíznivě, a který nevysýchá... Nejsi-li paprskem, jenž ve mně zářivě se obráží, a kterým vznícena jest v mém srdci sladká pýcha? Nejsi-li teplem slunce, silnou vůní země, a dechem plodným, kterým uzrává v mé půdě živné sémě? Nejsi-li hlukem tím, jímž šumí doubrava, radostnou hymnou ptáka i tím hlasem, jenž k tobě mluví ve mně? A jako k tobě já, tak ty též mluvíš ke mně nejmenším květem v trávě, broukem, housenkou silně i tiše, jemně... 39 Jsi krví mého srdce, mozku myšlenkou, a jednou z částí moci tvé a slávy jest moje lidské plémě! V slunečním jase, v blesků velkolepé záři, v tom zaplání tvé moci hrozném, nejvyšším, tvář tvá mi slavně září... V hukotu hromu hlas tvé vůle uslyším, jež tvoří v sladkém šílenství a pak zas často, co vytvořilavytvořila, maří! Jsi světem věčným bez konce a bez počátku, jsi tvůrčí silou a jsi plodnou přírodou, v níž možno ctíti matku, a já, ač zmizím, jak jsem povstal náhodou, jsem přece plný ducha tvého a tvé síly, jsem pánem tvého statku! A proto s tělem nahým, vzpřímeným tu stojím a velebím tě rozpiatými rameny, oslněn světlem tvojím, zasažen ve chvíli té tvými plameny, jak Faeton kdys, v blahém vědomí, že jimi se navždy s tebou spojím! 40