HRDINOVÉ PRÁCE.

Maryša Šárecká

HRDINOVÉ PRÁCE.
Když obzor v záři rána otvírá se a v rytmus práce píseň ptačí zvoní, když země-milenka se vzdává v kráse a hlavu orosenou tiše kloní, jdem rozsévat i my těch setbu květů, svých srdcí sémě novému dát světu. I na moři my zápasíme v boji, ač galejník z nás mnohý, příliš lačný, ó velká volnosti, hvězd záře tvojí, když nad ním rozklene se obzor mračný, a přece s hlavou vztyčenou loď žene k radostným břehům země zaslíbené. I mnohý z nás v důl myšlenky též vchází, kde v temnotě mu plynou dny a roky, kde pochybnosti démon duši mrazí, kde marně hledá hvězdné básně sloky; ač chaos před ním v noci nekonečné, přec v duši hoří kahan pravdy věčné. A jiný v tiché samotě své celly v magických kouzel čarokruh se hrouží 25 a jako alchymista osamělý jen po kameni mudrců vždy touží a neptá se, zda život marně mizí, když v rmutu žití hledá zlato ryzí. A konec, cíl všech? Přijde ona chvíle, západu chvíle, vzpínají se ruce zemdlené tíhou, ne již v mládí síle; zrak uvadlé zří mládí květy v muce, a poklady snů jsou jak suché listí, v němž osudu van píseň Smrti svistí. 26