MOŘE SI ZPÍVÁ.

Maryša Šárecká

MOŘE SI ZPÍVÁ.
Jde vlna za vlnou a v rytmu poskočí si a paprsk světelný ji zabarví, – Viz! Vzhůru, dolů, rozčechrá své rysy, v nichž sterý lesků tón se v chvilce chví; toť scenerie božsky krásná, živá – moře si samo k svému tanci zpívá. Slyš! Ve vlny van vilný volně vane, vyvolí některé a lehtá je; a u hladiny rozkolébávané rackovo křídlo bílé zavlaje – nad tím se nebe pomněnkové dívá – moře si samo k svému tanci zpívá. To moře touží, volá po Böcklinu a hledá věčně svého Knüpfera, je rozmarné jak žena v hermelínu, je svůdné jako její nádhera; – v něm něha s ukrutností divně splývá, – moře si samo k svému tanci zpívá. Delfíni plovou – tanečníci hbití, když vlny hýří jak rej milostnic; jich vášeň roste, roste vlnobití, 37 a všechno šedne, temní víc a víc, skalina mizí, zas se noří sivá, – moře si samo k svému tanci zpívá. Zná hudba moře všechny možné škály, je nevystihlá jeho invence, a člověk cítí, jak je tvor jen malý, ač velkým – živlem – světem býti chce. Na břehu rýsuje se cypřiš snivá – moře si samo k svému tanci zpívá. 38