NA PASECE.

NA PASECE.
Pod bukem ležím na pasece. Je jitro slunečné a vlahé. Slunce mi líbá šíji, plece, a rosa zdobí ruce nahé. Jak vějíř chví se větev buku nad tělem mým a sladce stíní. Je ticho bez hlasu a hluku, jen hmyz se snoubí v ostružiní. Tes přede mnou se leskne skalin... Komáři hýří nad mou hlavou, a kolem pnou se keře malin... Mé rty jsou zbroceny jich šťávou. Tak sním v svém vonném loži z trávy a hledím ve hloub lesních stínů, kde svítí pohled fauna žhavý, jenž stihá nymfu přes mýtinu. A jiné pohádkové divy tu oko okouzlené vidí, v tom mrtvém tichu, jež sny živí, svět bájí blíž je než svět lidí! 15 Zde zapomínám klamů světa, v němž doposud jsem klidně žila, a duše náhle k výši vzlétá, jak nad časem by zvítězila. A zase v opojení klesá, když vzduchem plují těžké vůně, jež nesou milostný dech lesa a vábí rondo vil v hloub tůně. Dál ležím tiše bez myšlenky... Zde ze snění mne nevyruší ni plaché kroky lesní ženky... Je ticho v přírodě i v duši. V to velké ticho konejšivé své zlaté proudy slunce lije, a vzduch je jak zdroj vody živé, zkad duše moje lačně pije. 16