SETKÁNÍ NA HŘBITOVĚ.

Maryša Šárecká

SETKÁNÍ NA HŘBITOVĚ.
Tam, kde vše spí, sny, touhy, naděje a hříchy, kde s lidských srdcí padá maska marné pýchy, a život umlká, jak smrti by se bál, kde není snu, jejž nicoty dech neovál, v tom mrtvých království, kam pláč svůj zoufalý a tajemství svých snů a žalů nesou živíživí, my jsme se kdysi setkali. Ve velkém tichu tom, jímž mluví k sobě duše, my pozdravili jsme se uctivě a suše a rozpačitě do očí si pohlédli, pak hovor planý na okamžik zapředli, jak báli bychom se snů, očí a rtů svýchsvých, a zmlkli zas, když zdálo se, že vše jsme řekli v těch lichých slovech banálních. A chvíli tak jsme mlčky proti sobě stáli, jak vzájemně bychom si cosi ukrývali a masku konvence si vzali za svůj štít v tom ovzduší tak plném sentimentalit, daleko od předsudků světa, od lidí, ve vlahém jitru, v záři slunce, které svítí i těm, kdo ho již nevidí. 61 Pak jako póly dva, jež nekonečno dělí, různými směry jsme se tiše rozcházeli, vy stejně klidný, a já v duši zraněná, že srdce naše zůstala si zavřena, jak hroby, které nevydají tajemství těch bojů života, snů, zklamání a bolů, jež v temné hloubi jejich tkví. A na rtech mých tak divná otázka se chvěla, již pronést nemohla má ústa oněmělá: zda kdybych odešla tam, kde je všech nás cíl, u hrobu mého byste se též zastavil a zamyslil se nad ním chvíli v samotě, či kolem něho šel tak lhostejně a chladně, jak jdete kol mne v životě? 62

Básně v knize Hlasy v proudu: