MÉ SRDCE.

Maryša Šárecká

MÉ SRDCE.
Mé srdce je jak amfora, jež v chrámu uložena a naplněna vůněmi, pro všechny oči ztracena a rtům všem uzavřena sen dlouhý snila pod zemí, čekajíc chvíle, kdy jen jeden zrak ji bude zříti, jak zázrak ve tmě podzemní, a jedny rty jen blaho vůní jejích lačně píti, dech věčné rozkoše ssát z ní, však z lože posvátného byla náhle vyvržena ve světský rmut a popel, troud, by s posměchem tu byla před zraky všech roztříštěna a rozlit vonný její proud! Mé srdce je jak krb, v němž kdysi mocné ohně plály, až život prudce do nich dých, a malé jiskry zbyly jen, jež větrům odolaly, ty stopy ohňů vyhaslých. A někdy zaplá ještě v krbu odlesk purpurový, jejž nelze zcela vyhladit, toť tajný plamen snů, jež jako hříčky démonovy zřím ve výhni se zrádně chvít... V popelu hledám je, jejž přehrabuji bez ustání, a tiše v příšerných svých hrách 12 do světa vrhám smělým gestem, rozevřenou dlaní ten žhavý srdce svého prach! Mé srdce je jak kniha, v které věrně zachována je krása nejdražších mých chvil, a která pro toho jen byla vysněna a psána, kdo láskou by ji pochopil a nesl životem ji zbožně v radostech i strasti na srdci svém jak talisman, kdo nalezl by v ní vždy zázračný zdroj všech svých slastí i sladký balsám všech svých ran... Tu knihu, srdce své, v níž nikdo nedovedl čísti, dám světu v kusy rozervat, nechť patří kusy jeho všem, kdo si je ukořistí, když celé nemám komu dát! 13