MRTVÉ DNY.
(Paní Boženě Veselé v Bavorově.)
Jdou myslí prchlé dny, jež chvějí se a září,
jak zlaté penízky, jež na podzim strom střásá,
však smutně planou jako svíce na oltáři
a mrtvá je, ač nepohřbená jejich krása.
Jdeš s nimi po proudu, jenž ve víry se točí,
však život vidíš v jeho svěží kráse ranní
a staneš u prahů, jichž noha nepřekročí,
a kde vždy radostné tě čeká uvítání.
Tu v mlhách vzpomínek dvé očí na tě zírá,
tvář milou zříš, jež z minulosti pozdraví tě,
a náruč, která v dálce se ti rozevírá,
a rty, jež s něhou sladkou šeptají: mé dítě...
A přece dál jdeš, jak by nebylo těch očí
ni hlasu, který v minulost tě zpátky volá,
jdeš cestou vytčenou, z níž krok tvůj nevybočí,
a není kouzla, jemuž duše neodolá.
Ó hrůzo propastí, jež lidská srdce dělí!
Ó náruče, v něž vrhnouti se nemůžeme!
17
Ó vůně života, jež marně zavoněly!
Ó chvíle mrtvé, za něž stále děkujeme!
A zřím je míjeti, jak smutný zástup stínů,
ty chvíle ztracené, jichž život nenavrátí...
Jak suché listy jsou, jež zachycuji v klínu,
když vítr přestal s nimi drsně pohrávati...
Jdu pyšně dál a nikdy nevracím se zpátky,
tak chápu krásu chvil, jichž nelze dvakrát žíti,
sen o štěstí, jež květ je prchavý a vratkývratký,
a nebe vysněné, jež rázem se zas sřítí!
Však vůně tajemná, jež vane z minulosti,
přec zdrží někdy rychlé tempo mého kroku...
Tu zastavím se, bych ji ssála do sytosti,
vždyť je to sladká vůně šestnácti mých roků!
Pak prchám, neohlížejíc se, v před jdu zase,
však se mnou jde vždy mládí mého poesie,
vždy zřím tu náruč, která v dálce otvírá se
a mrtvé dny, jichž vůně ve vzpomínkách žije.
A vůni té se duše někdy marně brání...
Chci jíti v dál, však zpět se vracím okouzlena...
Jde se mnou jako výčitka neb jako požehnání
ta náruč jedna v dálce stále otevřená?
18