TVŮJ STÍN.
In memoriam Martě Mohlové de la Serna de Santander.
I.
Jak němý svědek všech mých bolů,
rozkoší, zklamání a vin,
opojných radostí i smutků
jde se mnou životem Tvůj stín.
Jej cítím; jako chvění křídla
se skrání lehce dotýká,
a jako sladká vlna lásky
mé nitro celé proniká.
Je všude, kolem mne i ve mně,
v mém smutku, touhách, myšlenkách,
má duši Tvou, Tvé rysy, úsměv
jak oživený těla prach.
Mé srdce je mu tichým chrámem...
Tam modlím se i pláči tam...
A v těžkých chvílích osamění
tam lásku jeho přijímám.
47
II.
Toť záhada, že věčně naše žití
má nohsleda, a tím smrt družná je, –
jak stín nás musí stále provoditi,
a blaze tomu, kdo včas pravdu cítí,
než pozdě pozná ji, už zmíraje...
Jsou mrtví přáteli! Jich odkázaná slova
a myšlenky dál mohou žíti v nás,
my knihy mrtvých můžem čísti znova,
nás nadchnout mohou díla prorokova,
ač převalil se přes ně drahný čas...
Ó jak je krásné, v ustavičném styku
když může s mrtvými být duše tvá,
ať svět tě zklame, – země trosečníků,
ty přece šťasten jsi a pln jsi díků,
že třeba mrtvých, přec máš přátelstva!
Přes hroby dálné ruce dáváme si,
přes časy valné jsme si v náručí,
ať svět nás drsnou skutečností děsí,
přec jeden k druhému se v lásce věsí
a v lásce mrtvých svět už nemučí...
Záhrobní styk je svatý pro člověka,
má v sobě nezištnost a čistotu,
i když jde život jako kalná řeka,
tvé duše přece nikdo nepoleká,
tvůj vztah je jasný k smrti, k životu.
48
III.
Ty’s žlutou barvu tolik milovala
a melancholii dnů podzimních,
když v bolestech tvá duše dokvétala
a poslední jas zmíral v očích tvých...
A nyní mír jsi našla v světě stínů,
kam zapad život tvůj pln světlých stop...
Je podzim. Země hýčká tě v svém klínu,
a žluté listí padá na Tvůj hrob...
IV.
V ta místa nikdy nevracím se,
kde hody duší dvou jsme slavily,
a kde zřím dnes již jen chlad věcí,
jež mrtvy jsou, ač Tebe přežily.
Již nevábí mne dům Tvůj šedý,
ač lpějí na něm léta minulá,
ni okno, jímž Tvůj pohled vítal,
a ruka Tvá mi v pozdrav kynula.
Dnes cizí lidé jen tu žijí
a stopy Tvého žití stírají,
na věci, jež nám byly drahé,
lhostejné oči chladně zírají.
Je mrtvé ovzduší, kdes žila,
od chvíle, kdy je opustil Tvůj duch,
49
kdy cizí myšlenky a city
se zrádně vplížily v snů našich kruh.
Co hledat mám tu, o čem sníti?
Má duše, která věrna zůstala,
jde dál a nevrací se ani
pro poklad snů, jejž tu kdys nechala...
V.
V té chvíli vidím Tě, kdy hlava Tvá,
již ani síla smrti nesklonila,
na prsa moje klesla znavená,
jak květ, jejž tíha žalu podlomila.
A tehdy přemožena po prvé
jsi hořké slzy své mi darem dala
a v hrůze bolesti se zjevila,
jak matka Krista pod křížem když stála.
Ty perly bolu, slzy mateřské,
jsem vděčně brala ve své dětské dlaně,
a v mlčení mém byla přísaha,
že trpět budu s Tebou odhodlaně.
A touha v duši mé se rodila
o muka Tvá se s Tebou rozděliti,
kříž bolesti Tvé na svá bedra vzít
a rány duše Tvé svou láskou smýti.
Však bezmocná a plna života
před Tebou žitím zlomenou jsem stála,
50
a duše má se mlčky kořila
té velké bolesti, jíž nechápala.
VI.
Již není pochyb, stesku, nadějí ni žalu,
a dávno dopěna je žití melodie,
vše zašlo, smutek rozkoší i blaho slzí,
jen vůně Tvého žití ve vzpomínkách žije.
A vzpomínky ty, smutné, suché listy sváté
se stromu života, jichž stopy osud shladí,
já zbožně v náruč sbírám v hodinách svých tichých,
bych jimi krášlila Tvůj hrob a svoje mládí.
VII.
Mně zdá se, že jsi neumřela,
ač navždy zmlkly Tvoje rty
a zhasl živý lesk Tvých očí,
čím jest ten krátký život těla,
jenž duším klade hranice,
jichž lidská vůle nepřekročí?
Mně zdá se, že jsi neumřela...
Vždy s Tebou směji se a pláči,
jsi blíže mi než v životě,
Tvůj stín vždy po boku mi kráčí
a sladká Tvoje přítomnost
51
v mém nitru budí slastné chvění
a v dojmech duše mé se zračí.
Mně zdá se, že jsi neumřela...
Tvá slova, city, myšlenky,
Tvůj drahý odkaz žije dosud...
Propast, jež mezi námi zela,
ta propast let a bolestí,
již mezi nás kdys vložil osud,
se smrtí Tvojí uzavřela.
VIII.
MEZI HROBY.
Samotou hrobů jdu, tím ztichlým královstvím,
v němž o životě sním...
Je slyšet chorál hrobů:
„My dechem jsme těch květin, jež dávno umřely,
posledním leskem hvězdic, jež marně hořely.
K nám chodí jenom ten, kdo v světě ztroskotá,
však ty jsi dosud stále přec dítě života?“
Mé srdce odpovídá:
„Chci zapomenout u vás všech svojich nadějí,
jež na mne smávaly se vždy svůdně, svůdněji,
však bludičky to byly do šera tančící,
a proto toužím po vás, vy hroby mlčící.“
A hroby mluví dále:
„Jen vrať se znova v život a znovu, znovu věř
a silou svého mládí velikost jeho měř,
52
nemysli na podzimky, však mysli na jara,
kdy láska k dobru, krásnu tvé nitro rozhárá.“
Námitky srdce šepce:
„Mne život vyštval k mrtvým poodpočinout,
a mrtví vracejí mne zas v živých vír a proud?
Snad mrtví teprv život dovedou ocenit
a obcování s nimi mně dává mír a klid?“
A hroby řekly vážně:
„Zapomeň květů zvadlých pro ty, jež trhat smíš,
zapomeň lesků zhaslých pro ty, jež rozsvítíš!
Zlomiti nedávej se žádnými ztrátami
a budeš požehnána pak mezi ženami.“
Samotou hrobů jdu, tím ztichlým královstvím,
v němž o životě sním...
53