OBRÁZEK V LESE.
Zešedlý dešti, ošlehaný větry
obrázek s uvadlými sasankami
zřím v lese.
Jde se mnou smavé děcko.
Nad námi haluzky mladé
třpytí se zelení jasnou
na bledé modři
lehýnce ozlacené.
Je ubohý tak v jarním jasu
obrázek sešlý,
a kdyby dětské ruce
sem nenosily květin,
věc smutná by to byla
umírající,
smutná tak příliš,
že dítě ptá se:
„Proč visí tady?“
Tiše, ó dítě,
kdysi zde stala se vražda!
Rty mé se zdráhají říci,
že zde se stal hřích těžký;
tenkráte jako nyní
bylo as ráno, vzduch čistý,
skřivánek zpíval v hluboké modři,
29
země se radostně smála
prvosenkami –
Jen člověk nesmál se; nevím,
proč jenom člověk
nemůže kvésti,
jak boží kvítí!
Těžko je věřit,
že člověk člověka zabil – –
A svatá Panna truchlí
pro zabitého.
Pojď, dítě, nevolno mi,
neb cítím,
kolik as obrázků tklivých
rozvěsit musily by
tvé ručky malé!
A kolik přeostrých mečů
musilo by
Tvé srdce proklát,
milostná Matko!
A je mi, jak bych
zřela teď všady
obrázek Panny
sedmibolestné.
Má sedm mečů v srdci
a velké slzy,
jež neumělá ruka
na papír nakreslila,
jsou jako zaschlá krev lidská.
Na klíně syn jí leží
bezduchý, mrtvý,
s rukama visícíma
a bez úsměvu.
30
Bolestná Matko,
jež v klíně
mrtvého držíš syna,
mrtvé ty držíš všecky,
již zahynuli
též rukou lidskou
jak on!
Doloroso,
již neumělá ruka
v bolesti zobrazila,
v Tvých smutných, ztrhaných rysech
je hrůza z lidí!
Tvé dítě umřelo Ti,
dobrý a krásný
syn, který léčil choré
a křísil mrtvá srdce,
opojné dával víno,
by radoval se člověk –
Tvé dítě čisté, krásné,
moudrosti sladké plné,
jež nalezla jsi v chrámě,
kdy perlily se slzy,
radostné, mateřské slzy,
kdy slova jeho krásná
byla jak vonné květy,
kdy staří mudrci šedí
dýchali vůni jejich,
neb nesl syn Tvůj
radostné mládí srdcím.
Ó, kolik mladých a krásných,
myslících synů lidských,
radostných synů země,
zapadá, hyne,
31
bez konce, navždy,
a nikdo, jenž chodí mimomimo,
jich nevzpomene –
a ničí již ruka
tam nezavěsí
obrázek prostičký, skromný:
Tvůj obraz, trpitelko,
bolestná lidstva Matko,
Doloroso!
32