ELEGIE.
(Paní Gise Růžičkové.)
Ty, jenž jsi odešel
v svět bez hlasu a bez ozvěny,
kde není blaha těl,
kde na dně řeky zapomnění,
v té věčné noci bez světel,
spí chvíle krásy pohlceny,
zda slyšíš hlas své věrné ženy?
Je stejný žití vír,
je stejné jitro a je západ,
a velké nebe mír
vždy stejně dává smutným duším,
jen Ty’s mi vzat a ve vesmír
hnán nelítostným sudby hlasem,
jak atom prostorem a časem.
U hrobu Tvého dlím
a v minulosti duší bloudím
za štěstím uvadlým,
tou cestou světla, jíž jsme spolu
šli nerozlučni žitím svým,
jdu nyní sama stopou dvojí,
jsem v smrti jako v žití tvojí.
54
Ve věčných proměnách
všeho, co rodí se a hynehyne,
zřím těla Tvého prach
a za Tebou jdu v ráj neb peklo,
loď opuštěná na vlnách,
v nížniž divé větry prudce dují,
v oceán věčna tiše pluji.
A jsem Ti, drahý, blíž,
Ty kraje mlčení a stínů
v té chvíli opouštíš
a vzpomínkami mými volán
zpět v život ke mně přicházíš
v té smutné hrobu gloriole,
v níž skví se z jitra svaté pole.
V úzkosti strastí svých
Tvé duše slyším hovor měkký,
a v mlhách zářivých
náš život jako letní ráno
se noří z vln let minulých,
Tvá ruka na mém srdci leží
a poklad lásky naší střeží.
Tvůj pohled spočívá
zas na mně s něhou věčné lásky,
Tvůj obraz ožívá
a tichý ševel slov Tvých drahých,
jenž v duši sladce zaznívá,
mi dí: „Jsem s Tebou v osamění
tam, kde se bolest v radost mění.“
55
Za Tvoje objetí
má láska v mocný zápas vchází
se stíny podsvětí,
jež jako Orfeovu zpěvu
jí podléhají v zápětí,
by uzřela Tě v duší ráji,
kam zří jen ti, kdo vzpomínají.
A síla nadlidská
mne víže k hrobu, kde má duše
vzpomínek přízi tká,
a sladké chvíle v život volá,
kde sny,sny jak křídla magická
se sklánějí k Tvé mrtvé skráni
a pokojný Tvůj spánek chrání.
Ty’s navždy odešel,
však domov Tvůj je vždy v mém srdci,
vše Tvým je, co jsi měl,
Tvou blízkost cítím, a má náruč,
ta propast lásky, v níž jsi zřel,
jak dřív se Tobě rozevírá,
kdo v lásce žilžil, ten neumírá.
56