UMĚNÍ.
J. V.
K své hostině mne život zval,
růžemi ovinul mé skráně,
rtům svěží vůni jara dal,
své plody vložil v moje dlaně,
číš rozkoší přede mne postavil,
v niž nektar nejvyššího blaha vlil.
A v očích rozžeh vášně žár,
jenž k sladké kráse-hříchu svádí,
vykouzlil obraz příštích jar,
opojnou vůni, rozkoš mládí,
a temnou cestu, po níž jest mi jít,
pochodní hyménu chtěl ozářit!
O velkém blahu milovat
a milovánu být mi bájil,
o štěstí, jež se bude smát
ve zraku dítěte, v nějž ztajil
slast svoji nejvyšší, mi svůdně pěl
a zář a teplo krbu nabízel...
Vše to, čím smysly zpíti chtěl,
závratě vášně, chvíle blaha,
19
smích, jenž by z dětských rtů mi zněl,
i štěstí křehký květ, jejž váhá
má ruka urvat, tvému mlčení
dám v žertvu, krutá Sfingo Umění!
A obětuji dnů svých zář
i růže, stržené s svých skrání,
jež kladu tobě na oltář
v svém velkém, tichém odříkání,
života plody nesu ve tvůj chrám,
číš blaha v libaci tu vylévám!
Za snem svým černou alejí
jdu v denním jasu, ve tmě stínů
a s duší prázdnou nadějí,
že jednou klidně odpočinu
si v chrámu díla po únavě cest,
že pro mne vzejde mír a úsměv hvězd!
A vím, že zvadne vůně rtů,
že jednou pochovám své mládí,
že zajde pýcha rozkvětu
a ruky, která něžně hladíhladí,
již nebude, jen chladná samota
a v nitru hrozná poušť a prázdnota!
A pak, až sejde se rtů smích,
až v chvílích černé beznaděje
snít budu o dnech ztracených,
zřít, jak mi vichr v cestu věje
jen mrtvé listy místo ovoce
a žalům mým se směje divoce,
20
pak dám ti, Sfingo, otázku:
„Co se mnou učiníš, ó paní,
jež chladně hledíš na lásku
a obět mou, mé odříkání,
a v čarovný svůj zavádíš mne kruh,
ó, rci, jak jednou splatíš mi svůj dluh?
Své štěstí tobě dala jsem
i to, jež jiným mohu dáti...
Co více chceš, co údělem
mi dáš, jak dlouho budeš hnáti
mne jako atom bludný prostorem
a dráždit mne svým němým odporem?
Zda sama zastavíš můj běh,
až znavena ti k nohám klesnu,
neb přijmeš poslední můj vzdech,
jejž zmírající ret můj ve snu
smrtelném vyšle, jak své moci hold
a žebrácký mi hodíš za něj žold?
Chceš život můj? Ó vezmi jej!
Však vyslyš tichou prosbu moji
a dříve odpověď mi dej,
zda zvítězím v tom němém boji,
zda za všechny mé velké oběti
své požehnání dáš neb prokletí?
Mne týrá tvoje mlčení
a němá hrůza tvojí tváře,
ó, krutá Sfingo Umění,
jež lákáš v tmu, kde není záře...
Ó, viz, v svém malomocném hněvu teď
tvých němých rtů chci slyšet odpověď!
21
A pak mne třeba v propast smeť
věčného svého zapomnění,
až z rtů tvých vyjde odpověď,
ať triumf jest neb odsouzení,
však vědět chci, co v mlčení tvém tkví,
zda ztroskotání mé neb vítězství!“
22