Hlasy v proudu (1917)

Verše, Maryša Šárecká

Diplomatická verze Ediční verze
BIBLIOTÉKA FONDU JULIA ZEYERA.
VYDÁVÁ ZEYERŮV FOND PŘI ČESKÉ AKADEMII CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ.
ČÍSLO 18.
MARYŠA B. ŠÁRECKÁ:
HLASY V PROUDU
V KOMISI BURSÍK A KOHOUT, KNIHKUPCI C. K. ČESKÉ UNIVERSITY KARLO-FERDINANDOVY A ČESKÉ AKADEMIE PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ. 1917.
[2] MARYŠA B. ŠÁRECKÁ:
HLASY V PROUDU
VERŠE.
VYDÁNO FONDEM JULIA ZEYERA PŘI ČESKÉ AKADEMII CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ.
V PRAZE 1917. KNIHTISKÁRNA EDVARDA LESCHINGRA.
[3] I. STÍNY A ZÁŘE.
VERŠI MŮJ TICHÝ!
Verši můj tichý! V náladách šera lahodně hladíš stesknělý cit, vyléčíš to, co bolelo včera, pro zítřek k práci poskytneš klid, tebou se mohu dovybouřit, verši můj tichý! Verši můj tichý! V tebe se nořím, jakoby v němou ulitu svou, – plujem tak družně k neznámým mořím, k hlubinám klesnem, když vlny rvou, distichem žijem, životem dvou, verši můj tichý! Verši můj tichý! Nepoznal’s pýchy, přítelem jsi jen, milencem mým, vyznávám tobě touhy a hříchy, jak pohnou srdcem rozníceným, v smíření zladí všecko tvůj rým, verši můj tichý! Verši můj tichý! Drsně spíš zazni, silně a vzdorně do činů vel, 5 za prázdná slova skutkové rázní promluvte, by je celý svět zřel! Kéž bys nás ze snů rozburácel, verši můj tichý! Verši můj tichý! Povely tvoje k jednomu cíli svedly by nás, pochodem jedním za svaté boje, – jediným heslem zněl by tvůj hlas, od země k nebi třás by se, třás, verši můj tichý! Verši můj tichý! Neznáš té pýchy, abys dav směle za sebou zdvih, tisíců vzdechy, touhy a hříchy,hříchy abys znal chytit do rytmů svých; údělem je ti, že’s jen můj, tich, verši můj tichý! 6
OSOBNÍ.
Miluji svůdný světa vír, v němž umlčet lze tichý srdce hlas, když pro štěstí lká jako děcko rozmazlené, jež pouhou hračkou dá se utišit, miluji chvíle v života hrách promarněné, kdy zapomínám, po čem duše marně touží, a slyším jenom mládí svého hlas! Vrhám se ve proud života, v němž dlouhé bolesti chci rázem smýt, jak světluška žít, která vznáší se a září, až promarní svůj krátký, marný třpyt... se smíchem bujným na retech a s jasnou tváří chci v prázdných radostech a ustavičných změnách poslední jiskry snů svých uhasit! Miluji vše, co život dal mi v štědrosti své, každý jeho dar, triumfy mládí, krásy, půvabu i práce, zášť nebo obdiv, jež čtu ve zracích, vášeň, jež rychle vznítí se a žije krátce, vůni svých nevyžitých mladých jar! 7 Však někdy dala bych to vše za tklivý smutek tiché aleje, kde možno ruku v ruce jíti zadumaně v snech souhlasných a sladkém mlčení, za kouzlo samoty a teplo drahé dlaně, za němý duší rozhovor a pohled lásky, pod nímž se duše blahem zachvěje! 8
S BOHEM SNŮM.
Je kámen hrobový na nitru mém, jejž odvalit se marně snaží ruka, v zakletém kruhu jakéms žiji zlém, v něm pochybností ztajena jsou muka, červ sídlí tam na keři rozkvetlém, slov něžných růže vadne hned, jak puká, a bezejmenné, šedé táhne chvění, to mrazivý mrak smrti rozloučení. Jednou mi podáš ruku: Příteli můj drahý, s bohem! Třeba k slunci jít, dík za dny šeré, jež jsme snášeli a nosili si v noc svou hvězdný třpyt, nad nadějemi, které umřely, jsme spolu šli se tiše pomodlit – teď čas je jíti, dřív než noci stíny se snesou s hor k nám dolů do krajiny. A v západ budu zříti. V jeho plamu na lučních květech drobná slunce zřím, kývají vlídně, plny drahokamů, jsou tobě sladkým lásky poselstvím, nad žitím nedožitým, plným klamu v noc odcházím s tím těžkým smutkem svým, dvě slzy poslední se v očích chvějí za sny ty krásné, které opouštějí. 9
CESTOU ŽIVOTEM. R. R.
Znám krásu okamžiku, který míjí, a nejdražších snů krutou agonii, v níž zmírá zvolna sladký mládí pel, znám jedu krůpěj na dně číše blaha a trny, jimiž poseta má dráha, i hořkost slz, jichž nikdo neviděl! Znám nudu, která zmocňuje se v chvíli, kdy kolem vtip a bujná radost šílí, a bolest přemáhanou úsměvy, když tupá všednost na mne s lící hledí a v srdcích lidských není odpovědi, ni tepla soucitu a úlevy! Znám chaos pocitů, jež nitrem víří, slast mládí, které v bujných touhách hýří, jak slunce v paprscích když vychází, znám tichou rozkoš duše nespoutané, v níž věčný život božským dechem vanevane, a svatou krásu velkých extasí. 10 Však znám též chvíle ty, kdy v sladké trýzni mé srdce touhou Tantalovou žízní po vyschlém zdroji marných radostí a zapomíná ve svém opojení, že bolesti jsou, pro něž léku není, a sny, jež stihla kletba věčnosti. Ve chvílích těch zas věřím v nové štěstí a v blahu rozkvetlou jsem ratolestí, s níž vůně jara v srdce přichází, jíž drahých vzpomínek jas nedá schnouti, jež v květné záplavě chce rozepnouti se k nebes azuru i nad srázy! 11
MÉ SRDCE.
Mé srdce je jak amfora, jež v chrámu uložena a naplněna vůněmi, pro všechny oči ztracena a rtům všem uzavřena sen dlouhý snila pod zemí, čekajíc chvíle, kdy jen jeden zrak ji bude zříti, jak zázrak ve tmě podzemní, a jedny rty jen blaho vůní jejích lačně píti, dech věčné rozkoše ssát z ní, však z lože posvátného byla náhle vyvržena ve světský rmut a popel, troud, by s posměchem tu byla před zraky všech roztříštěna a rozlit vonný její proud! Mé srdce je jak krb, v němž kdysi mocné ohně plály, až život prudce do nich dých, a malé jiskry zbyly jen, jež větrům odolaly, ty stopy ohňů vyhaslých. A někdy zaplá ještě v krbu odlesk purpurový, jejž nelze zcela vyhladit, toť tajný plamen snů, jež jako hříčky démonovy zřím ve výhni se zrádně chvít... V popelu hledám je, jejž přehrabuji bez ustání, a tiše v příšerných svých hrách 12 do světa vrhám smělým gestem, rozevřenou dlaní ten žhavý srdce svého prach! Mé srdce je jak kniha, v které věrně zachována je krása nejdražších mých chvil, a která pro toho jen byla vysněna a psána, kdo láskou by ji pochopil a nesl životem ji zbožně v radostech i strasti na srdci svém jak talisman, kdo nalezl by v ní vždy zázračný zdroj všech svých slastí i sladký balsám všech svých ran... Tu knihu, srdce své, v níž nikdo nedovedl čísti, dám světu v kusy rozervat, nechť patří kusy jeho všem, kdo si je ukořistí, když celé nemám komu dát! 13
PÍSEŇ RADOSTI. V. K.
Domovem jsi mi, širý světe, jsi rájem mým, – ó ruce, zda jej obsáhnete horoucím objetím? Jsou všechny věci milovány jak sestry mé, ty vůně lesů, žírné lány, jež kolem vidíme. Životy tvorů v sobě cítím tak zmnoženy, že vědomím tím lačně sytím svůj život zkrásněný. Čím je mi čas, kdy jarem raším teď v duši své, a prostor, když se s ptákem vznáším, čím lidí hněv, jenž rve? Mé srdce hymny tobě zpívá o hojnosti – mne zkropila tvá voda živá, že pláči radostí. 14
NA PASECE.
Pod bukem ležím na pasece. Je jitro slunečné a vlahé. Slunce mi líbá šíji, plece, a rosa zdobí ruce nahé. Jak vějíř chví se větev buku nad tělem mým a sladce stíní. Je ticho bez hlasu a hluku, jen hmyz se snoubí v ostružiní. Tes přede mnou se leskne skalin... Komáři hýří nad mou hlavou, a kolem pnou se keře malin... Mé rty jsou zbroceny jich šťávou. Tak sním v svém vonném loži z trávy a hledím ve hloub lesních stínů, kde svítí pohled fauna žhavý, jenž stihá nymfu přes mýtinu. A jiné pohádkové divy tu oko okouzlené vidí, v tom mrtvém tichu, jež sny živí, svět bájí blíž je než svět lidí! 15 Zde zapomínám klamů světa, v němž doposud jsem klidně žila, a duše náhle k výši vzlétá, jak nad časem by zvítězila. A zase v opojení klesá, když vzduchem plují těžké vůně, jež nesou milostný dech lesa a vábí rondo vil v hloub tůně. Dál ležím tiše bez myšlenky... Zde ze snění mne nevyruší ni plaché kroky lesní ženky... Je ticho v přírodě i v duši. V to velké ticho konejšivé své zlaté proudy slunce lije, a vzduch je jak zdroj vody živé, zkad duše moje lačně pije. 16
MRTVÉ DNY. (Paní Boženě Veselé v Bavorově.)
Jdou myslí prchlé dny, jež chvějí se a září, jak zlaté penízky, jež na podzim strom střásá, však smutně planou jako svíce na oltáři a mrtvá je, ač nepohřbená jejich krása. Jdeš s nimi po proudu, jenž ve víry se točí, však život vidíš v jeho svěží kráse ranní a staneš u prahů, jichž noha nepřekročí, a kde vždy radostné tě čeká uvítání. Tu v mlhách vzpomínek dvé očí na tě zírá, tvář milou zříš, jež z minulosti pozdraví tě, a náruč, která v dálce se ti rozevírá, a rty, jež s něhou sladkou šeptají: mé dítě... A přece dál jdeš, jak by nebylo těch očí ni hlasu, který v minulost tě zpátky volá, jdeš cestou vytčenou, z níž krok tvůj nevybočí, a není kouzla, jemuž duše neodolá. Ó hrůzo propastí, jež lidská srdce dělí! Ó náruče, v něž vrhnouti se nemůžeme! 17 Ó vůně života, jež marně zavoněly! Ó chvíle mrtvé, za něž stále děkujeme! A zřím je míjeti, jak smutný zástup stínů, ty chvíle ztracené, jichž život nenavrátí... Jak suché listy jsou, jež zachycuji v klínu, když vítr přestal s nimi drsně pohrávati... Jdu pyšně dál a nikdy nevracím se zpátky, tak chápu krásu chvil, jichž nelze dvakrát žíti, sen o štěstí, jež květ je prchavý a vratkývratký, a nebe vysněné, jež rázem se zas sřítí! Však vůně tajemná, jež vane z minulosti, přec zdrží někdy rychlé tempo mého kroku... Tu zastavím se, bych ji ssála do sytosti, vždyť je to sladká vůně šestnácti mých roků! Pak prchám, neohlížejíc se, v před jdu zase, však se mnou jde vždy mládí mého poesie, vždy zřím tu náruč, která v dálce otvírá se a mrtvé dny, jichž vůně ve vzpomínkách žije. A vůni té se duše někdy marně brání... Chci jíti v dál, však zpět se vracím okouzlena... Jde se mnou jako výčitka neb jako požehnání ta náruč jedna v dálce stále otevřená? 18
UMĚNÍ. J. V.
K své hostině mne život zval, růžemi ovinul mé skráně, rtům svěží vůni jara dal, své plody vložil v moje dlaně, číš rozkoší přede mne postavil, v niž nektar nejvyššího blaha vlil. A v očích rozžeh vášně žár, jenž k sladké kráse-hříchu svádí, vykouzlil obraz příštích jar, opojnou vůni, rozkoš mládí, a temnou cestu, po níž jest mi jít, pochodní hyménu chtěl ozářit! O velkém blahu milovat a milovánu být mi bájil, o štěstí, jež se bude smát ve zraku dítěte, v nějž ztajil slast svoji nejvyšší, mi svůdně pěl a zář a teplo krbu nabízel... Vše to, čím smysly zpíti chtěl, závratě vášně, chvíle blaha, 19 smích, jenž by z dětských rtů mi zněl, i štěstí křehký květ, jejž váhá má ruka urvat, tvému mlčení dám v žertvu, krutá Sfingo Umění! A obětuji dnů svých zář i růže, stržené s svých skrání, jež kladu tobě na oltář v svém velkém, tichém odříkání, života plody nesu ve tvůj chrám, číš blaha v libaci tu vylévám! Za snem svým černou alejí jdu v denním jasu, ve tmě stínů a s duší prázdnou nadějí, že jednou klidně odpočinu si v chrámu díla po únavě cest, že pro mne vzejde mír a úsměv hvězd! A vím, že zvadne vůně rtů, že jednou pochovám své mládí, že zajde pýcha rozkvětu a ruky, která něžně hladíhladí, již nebude, jen chladná samota a v nitru hrozná poušť a prázdnota! A pak, až sejde se rtů smích, až v chvílích černé beznaděje snít budu o dnech ztracených, zřít, jak mi vichr v cestu věje jen mrtvé listy místo ovoce a žalům mým se směje divoce, 20 pak dám ti, Sfingo, otázku: „Co se mnou učiníš, ó paní, jež chladně hledíš na lásku a obět mou, mé odříkání, a v čarovný svůj zavádíš mne kruh, ó, rci, jak jednou splatíš mi svůj dluh? Své štěstí tobě dala jsem i to, jež jiným mohu dáti... Co více chceš, co údělem mi dáš, jak dlouho budeš hnáti mne jako atom bludný prostorem a dráždit mne svým němým odporem? Zda sama zastavíš můj běh, až znavena ti k nohám klesnu, neb přijmeš poslední můj vzdech, jejž zmírající ret můj ve snu smrtelném vyšle, jak své moci hold a žebrácký mi hodíš za něj žold? Chceš život můj? Ó vezmi jej! Však vyslyš tichou prosbu moji a dříve odpověď mi dej, zda zvítězím v tom němém boji, zda za všechny mé velké oběti své požehnání dáš neb prokletí? Mne týrá tvoje mlčení a němá hrůza tvojí tváře, ó, krutá Sfingo Umění, jež lákáš v tmu, kde není záře... Ó, viz, v svém malomocném hněvu teď tvých němých rtů chci slyšet odpověď! 21 A pak mne třeba v propast smeť věčného svého zapomnění, až z rtů tvých vyjde odpověď, ať triumf jest neb odsouzení, však vědět chci, co v mlčení tvém tkví, zda ztroskotání mé neb vítězství!“ 22
II. SMUTKY VĚKU.
HRŮZA. Strýci Vojtěchu Kášovi.
Noc. – Prales hluboký. – Kol ticho tak... Roklím a skalám stojím tváří v tvář, jež trčí do tmy jako smutný vrak... Jak obrovité křídlo démona mlčení padá v duši plnou hrůz a zdrcuje ji dojmem věčnosti, že duše, vzlétlá v nekonečnou dál, pokorně se zas k hmotě navrací a svíjí se tu před tím skaliskem, pod nímž je propast – hloubka – černo – smrt... Tajemná chvíle! Věci lidmi jsou a lidé věcmi. – Jak by hroby teď se měly rázem otevřít, jak mrtvých přátelství by mělo žít!... Kde světlo je? Kde cesta záchrany? Jak Kain mám prchnout? Nazpět nemohu, je možno jenom dál a dál a dál. Já trnu hrůzou jako Orestes před myšlenkou svou vlastní: Před smrtí!! Jsou nohy hrůzou v místo vbodnuty, před nímž je smrt, – a zpátky nelze jít... Chci znáti ono velké tajemství, jež ducha s tělem povždy spojuje, 23 bytosti s věcmi, život se smrtí, tmu se světlem a plody s kořeny, se smutkem radost, slzy s písněmi. Ó hory nezlomné! Zda v bocích těch zakleta není ona záhada? Snad znáte vy ji, stromy staleté? Krok činím v před a volám po světle, však věčnost hluchá k nářkům, k šílenství. Chci zavřít oči – v tom však hledí sem tmy závojem dvě oči krvavé, – chci klesnout – v tom však ruka ledová již ramene se mého dotýká, – své smysly ztrácím – – kdosi svírá mne, jenž za mnou, přede mnou, i ve mně jest, neumím jména jeho vyslovit, neb ústa moje děsem ztrnula... Chór přízraků teď tančí kolem mne, jsou všecky bez masa a bez krve, poněvadž vzešly z lůna nicoty. A já se ptám a já se znovu ptám: Poslové smrti, kteří hrobům svým jste unikli, mně rcete, prosím vás: Je život, jejž jak lidé žijeme, exilem, trestem,trestem za hřích neznámý? A smyje Lethe naše bolesti? A pohltí nás hrůza Nirvány? Či budem bloudit věčně prostorem, jak fantómy neb jako živé sny? Je ticho, ticho. V lese hlubokém před děsnou propastí se probouzím, když východ zlatit začíná již zem,zem. 24
HRDINOVÉ PRÁCE.
Když obzor v záři rána otvírá se a v rytmus práce píseň ptačí zvoní, když země-milenka se vzdává v kráse a hlavu orosenou tiše kloní, jdem rozsévat i my těch setbu květů, svých srdcí sémě novému dát světu. I na moři my zápasíme v boji, ač galejník z nás mnohý, příliš lačný, ó velká volnosti, hvězd záře tvojí, když nad ním rozklene se obzor mračný, a přece s hlavou vztyčenou loď žene k radostným břehům země zaslíbené. I mnohý z nás v důl myšlenky též vchází, kde v temnotě mu plynou dny a roky, kde pochybnosti démon duši mrazí, kde marně hledá hvězdné básně sloky; ač chaos před ním v noci nekonečné, přec v duši hoří kahan pravdy věčné. A jiný v tiché samotě své celly v magických kouzel čarokruh se hrouží 25 a jako alchymista osamělý jen po kameni mudrců vždy touží a neptá se, zda život marně mizí, když v rmutu žití hledá zlato ryzí. A konec, cíl všech? Přijde ona chvíle, západu chvíle, vzpínají se ruce zemdlené tíhou, ne již v mládí síle; zrak uvadlé zří mládí květy v muce, a poklady snů jsou jak suché listí, v němž osudu van píseň Smrti svistí. 26
SLEPCI ŽIVOTA.
Jsme slepci života... My žijem v jedné chvíli a budoucnosti blízké nezříme, – zda láska s rozkoší, či zášť a zhouba schýlí se k nám a přinutí nás, bychom pili jed nebo víno žití, nevíme... Jsou zraky naše sice otevřené, leč vidí jenom všedních věcí klam, – však duhu srdcí, jež se tajně klene jen mezi duše citům rozevřené, kdo vycítí ji, kdo ji uzří sám? Kde cit je vyšší, který vytuší to, že v blízkosti je duše spřízněná? Kdo odhalí, co v hloubi nitra skryto, kdo polituje, kde je druhu líto, a kde se ozve srdcí ozvěna? Jen slepě žijem... Přátelství se ničí (a pravda ta se zřídka objeví!), květ rajské lásky zdeptá se, než vzklíčí, a plány naše jsou tak trpasličí a jsou tak marné citů výlevy! 27 Kde vnitřní zrak? Kde lidský smysl vyšší? Kde pod námi je zaslíbená zem? My slepí jsme... a málokdo z nás slyší, když duše sobě navzájem si dýší, – my slepě, hluše,hluše světem, žitím jdem... 28
OBRÁZEK V LESE.
Zešedlý dešti, ošlehaný větry obrázek s uvadlými sasankami zřím v lese. Jde se mnou smavé děcko. Nad námi haluzky mladé třpytí se zelení jasnou na bledé modři lehýnce ozlacené. Je ubohý tak v jarním jasu obrázek sešlý, a kdyby dětské ruce sem nenosily květin, věc smutná by to byla umírající, smutná tak příliš, že dítě ptá se: „Proč visí tady?“ Tiše, ó dítě, kdysi zde stala se vražda! Rty mé se zdráhají říci, že zde se stal hřích těžký; tenkráte jako nyní bylo as ráno, vzduch čistý, skřivánek zpíval v hluboké modři, 29 země se radostně smála prvosenkami – Jen člověk nesmál se; nevím, proč jenom člověk nemůže kvésti, jak boží kvítí! Těžko je věřit, že člověk člověka zabil – – A svatá Panna truchlí pro zabitého. Pojď, dítě, nevolno mi, neb cítím, kolik as obrázků tklivých rozvěsit musily by tvé ručky malé! A kolik přeostrých mečů musilo by Tvé srdce proklát, milostná Matko! A je mi, jak bych zřela teď všady obrázek Panny sedmibolestné. Má sedm mečů v srdci a velké slzy, jež neumělá ruka na papír nakreslila, jsou jako zaschlá krev lidská. Na klíně syn jí leží bezduchý, mrtvý, s rukama visícíma a bez úsměvu. 30 Bolestná Matko, jež v klíně mrtvého držíš syna, mrtvé ty držíš všecky, již zahynuli též rukou lidskou jak on! Doloroso, již neumělá ruka v bolesti zobrazila, v Tvých smutných, ztrhaných rysech je hrůza z lidí! Tvé dítě umřelo Ti, dobrý a krásný syn, který léčil choré a křísil mrtvá srdce, opojné dával víno, by radoval se člověk – Tvé dítě čisté, krásné, moudrosti sladké plné, jež nalezla jsi v chrámě, kdy perlily se slzy, radostné, mateřské slzy, kdy slova jeho krásná byla jak vonné květy, kdy staří mudrci šedí dýchali vůni jejich, neb nesl syn Tvůj radostné mládí srdcím. Ó, kolik mladých a krásných, myslících synů lidských, radostných synů země, zapadá, hyne, 31 bez konce, navždy, a nikdo, jenž chodí mimomimo, jich nevzpomene – a ničí již ruka tam nezavěsí obrázek prostičký, skromný: Tvůj obraz, trpitelko, bolestná lidstva Matko, Doloroso! 32
HUDBA LESA.
Jak mohutná jest ona symfonie, jíž les a vše, co v hloubi jeho žije, za jitra rosného i soumraku opěvá dary země, krásu žití i slunce, které mocným žárem svítí, když vynoří se z moře oblaků! Ve větvích plných elegických písní, pod nimiž roje mravenců se tísní a tisícerý drobných tvorů rod, lká vítr zvučně hlavní melodii, v níž trylky ptačí písně radost lijí a hmyz svůj bzučí tichý doprovod. V kadencích potůčku ta hudba jásá, v tremolu listů zní, jež bouře střásá, do ticha v allegru hřmí vášnivém, a v rytmů jejích, tónů variaci se základní vždy motiv znovu vrací a zmírá zvolna pianissimem... Když němé ticho kol se rozprostírá a nebe modrou zřítelnicí zírá na smaragd mechu, stromů kořeny, 33 když všechny hlasy všechen hluk se ztiší, že ucho hudbou opojené slyší jen signál kukačky, vzdech ozvěny; Pakpak v nitru zpívá božská melodie, akkordy radostnými srdce bije a v prsou náhle rozkoší se chví, pak nekonečno šeptá sladce duši svou hymnu požehnanou tak, že tuší i v slzách chápe věčná tajemství. 34
PASTEL.
Paseka východem zbarvena, vřesoví svítí a voní, – motýlí křídla zpestřená tak půvabně se kloní, kde růže čeká zrosená, – a ptačí píseň zvoní... Do lístků růže motýl vpad (vřesoví svítí a voní) a vůni počal lačně ssát (a růže se kloní a kloní) a chtěl by takto umírat... (Skřivánčí píseň zvoní...) 35
VEČER U MOŘE.
Když v šedi bledne barev intensita a večer tichý v kraj se ukládá, znavená duše poklid onen vítá; – je svatvečer; je svatá nálada. V oranži stožáry se lodí kreslí i s lanovím jak řada silhouet, a kdosi v dáli jemně plíská vesly; – začíná obzor s mořem souviset. Vše velké splývá v krásu velkou jednu, by svítáním zas v barvách hýřilo, – ó duše, potápěj se moře ke dnu a k hvězdám vzleť, jež nebe vysnilo...! Ó hloubky velké! A vy hrozné výše! Ó život, jenž se mezi vámi chví! Hedvábný soumrak ovívá mne tiše, – jsem jeden atom všech těch tajemství... Příbuznost s věcmi, tvory, se vším cítím, se škeblí, hvězdou jako travinou; – ve šťastné vteřině svou věčnost chytím, když stíny hebké jdou již krajinou. 36
MOŘE SI ZPÍVÁ.
Jde vlna za vlnou a v rytmu poskočí si a paprsk světelný ji zabarví, – Viz! Vzhůru, dolů, rozčechrá své rysy, v nichž sterý lesků tón se v chvilce chví; toť scenerie božsky krásná, živá – moře si samo k svému tanci zpívá. Slyš! Ve vlny van vilný volně vane, vyvolí některé a lehtá je; a u hladiny rozkolébávané rackovo křídlo bílé zavlaje – nad tím se nebe pomněnkové dívá – moře si samo k svému tanci zpívá. To moře touží, volá po Böcklinu a hledá věčně svého Knüpfera, je rozmarné jak žena v hermelínu, je svůdné jako její nádhera; – v něm něha s ukrutností divně splývá, – moře si samo k svému tanci zpívá. Delfíni plovou – tanečníci hbití, když vlny hýří jak rej milostnic; jich vášeň roste, roste vlnobití, 37 a všechno šedne, temní víc a víc, skalina mizí, zas se noří sivá, – moře si samo k svému tanci zpívá. Zná hudba moře všechny možné škály, je nevystihlá jeho invence, a člověk cítí, jak je tvor jen malý, ač velkým – živlem – světem býti chce. Na břehu rýsuje se cypřiš snivá – moře si samo k svému tanci zpívá. 38
MODLITBA PANTHEISTOVA.
„Proč, Tvůrce, před tebou bych na kolena padal v pokoře chvěje se a plaze po zemi? Proč bych ti k nohám skládal své žaly obtížné se svými vášněmi a s gestem žebráka za tvoje dary ve prachu kleče žádal? Nejsi-li vzduchem svěžím, jejž hruď moje dýchá, pramenem, z něhož piji spásu žíznivě, a který nevysýchá... Nejsi-li paprskem, jenž ve mně zářivě se obráží, a kterým vznícena jest v mém srdci sladká pýcha? Nejsi-li teplem slunce, silnou vůní země, a dechem plodným, kterým uzrává v mé půdě živné sémě? Nejsi-li hlukem tím, jímž šumí doubrava, radostnou hymnou ptáka i tím hlasem, jenž k tobě mluví ve mně? A jako k tobě já, tak ty též mluvíš ke mně nejmenším květem v trávě, broukem, housenkou silně i tiše, jemně... 39 Jsi krví mého srdce, mozku myšlenkou, a jednou z částí moci tvé a slávy jest moje lidské plémě! V slunečním jase, v blesků velkolepé záři, v tom zaplání tvé moci hrozném, nejvyšším, tvář tvá mi slavně září... V hukotu hromu hlas tvé vůle uslyším, jež tvoří v sladkém šílenství a pak zas často, co vytvořilavytvořila, maří! Jsi světem věčným bez konce a bez počátku, jsi tvůrčí silou a jsi plodnou přírodou, v níž možno ctíti matku, a já, ač zmizím, jak jsem povstal náhodou, jsem přece plný ducha tvého a tvé síly, jsem pánem tvého statku! A proto s tělem nahým, vzpřímeným tu stojím a velebím tě rozpiatými rameny, oslněn světlem tvojím, zasažen ve chvíli té tvými plameny, jak Faeton kdys, v blahém vědomí, že jimi se navždy s tebou spojím! 40
DEN TEPLA V PODZIMU.
Již mhy se táhnou husté, neprůhledné nad vodami jak rubáš gázový, pod pláštěm svátých listů půda hnědne, a stromy mají odlesk kovový. Zlé mraky tvarů strašidelných zemi by chtěly lépe oči zatlačit, a hejno kavek mává perutěmi tak příšerně, tak smutně v hrobní klid. l oheň pasáčků, jenž v poli doutná, je slabý, aby ohřál ztuhlou zem, jak umíráčkem zvučí větrů loutna v poli a lese zlatem protkaném. Kraj v náladě je smuteční a teskné, rozkladu vůně čiší ze zahrad, však náhle slunce paprsky zas bleskne, své teplo vyzářit chce, vysálat... Tu příroda se zjeví ozdobena v lesk barev halíc lánů pustotu, 41 jak v žáru vášně z Orientu žena, jež zlatem kryje svoji nahotu. A zdá se, že jí snesly lesní víly všech barev látky a všech odstínů, by zazářila v poslední své chvíli, by vyžila své krásy vteřinu. 42
IDEÁL.
Známe lež snů svých, kouzlo bludiček a marných slzí žár a víme, že vše, co jsme stvořilistvořili, zas obrátí se v zmar, přec stále blaho čekáme, jež přijde z dálek sněných, ač zříme v propast prázdnoty a vírů rozevřených. Ať v chrám neb do přírody k modlitbě jdem sklonit kolena, vždy věrně provází nás žalů našich lkavá ozvěna, vždy bolest bodá nás a nejistota srdce svírá, vždy krutý tužeb hlad a plamen neplodný nás sžírá. Jak stín všech našich rozkoší a sladkých smyslů závrati je vědomí, že co jsme prožili, se nikdy nevrátí... Zmámeni strachem před zkázou, jež rázem všechno drtí, prcháme marně před žitím a bojíme se smrti. Jak kapka jedu, kterou ssajem v každém doušku radosti, je trpký pocit nepřekonatelné, velké marnosti, je každý požitek, jenž posléz zhořkne a se zhnusí, jak vlna, která objímajíc zároveň nás dusí. Ač tisíckráte zklamaní jsme byli bludy myšlenky, přec věříme dál neúnavně v krásu nové jitřenky... 43 Tak žijem v muce, pochybách a sporu věčném kolísajíce mezi nicotou a nekonečnem. Přes bídu naši půjdou dny a roky, půjdou staletí, a viny pradědů zas přejdou na otce a na děti, tak zákon kletby Tvé a hlas msty Tvé zní, Tvůrce mstivý, za to, že k ohni Tvému zíral zrak náš žádostivý. Jak osudný dar, jenž nás radostmi i strastmi provází, dal jsi nám lásku ke všemu, co uniká nám, odchází, však neukojil žízně touhy, která věčně křísí chvil prchlých vůni, kouzlo slov, gest, drahé tváře rysy. Když se vzdechy a nářkem prázdníme svůj kalich bolesti, nám v duši vyrůstá a září, kvete báje o štěstí, a proto přes záblesky odvěkého Tvého hněvu jsou srdce naše místo vzdoru plna chvalozpěvu. Pouští jsi kázal jít nám v zem, již zříme v chvílích extasí, však v poušti zůstavil jsi svěží stín a pramen oasy. Na bedra vložil jsi nám břímě věčných žalů, však v srdcích zpustošených nezhas jiskru ideálu. A jiskra tato, která hřeje v mrazném chladu našich temných dní, toť, Pane, Prometheova je ohně jiskra poslední! A proto za všechny Tvé kletby tiše žehnáme Ti, vždyť nechal jsi nám sílu nad všednost se povznášeti. Ty, Pane, který pro hřích vášně z edenu jsi vyhnal nás, ó viz, my z ráje Tvého vyhnaní v ráj vracíme se zas! Proč naříkali bychom trpce pro ztracené nebe, když jiné nalezneme, pohlédnem-li v hloubi sebe? A kdybys v zlobě své nás smetl ve věčné tmy propasti, my bychom na křídlech své touhy vzlétli k hvězdné oblasti. 44 Čím je nám černá propast, která všude kolem zeje, když v duši odlesk věčné jsoucnosti Tvé se vždy chvěje? A kdybys rozmet dílo naše v trosky, jak věž Bábelu;Bábelu, nám plamen spásy vyšlehl by pod vrstvami popelu. Čím je nám bouře, která nejpyšnější stavby boří, od chvíle, kdy blesk lásky plameny nám v srdcích hoří? Od chvíle té, v níž rozplývá se hořký pocit samoty, a v které počínáme žíti nesčetnými životyživoty, již není pro nás v světě léček, osidel, ni tenat, a směšné jsou nám výkřiky všech lidských anathemat. Kdybys, ó Tvůrce, z ňader země vyrval poslední již vzdech, tu život naší lásky novou vůni by jijí zase vdech... A kdyby zvadlo vše a zem se stala pouští holou, my bychom v ráj ji změnili zas snů svých aureolou. I kdyby pro velikou tíhu našich neřestí a vin se vesmír celý zahalil v dým, mlhy, temnotu a stín, a kdyby na obloze zhasly rázem všechny hvězdy, nám světlo očí dvou v tmu cesty zářit bude vezdy. A kdyby věčná noc nás objala svým tichem, mlčením, my bychom k slunci toužili vždy srdcem láskou vzníceným, a kdyby prohýřilo jednou všechnu krev svou rudou, nás božské vášně paprsky vždy v hrudi hřáti budou! Je možné, aby zář, jež v temnotě a poušti září nám, hrou marnou byla jen a zázračný lesk její blud a klam? Jak květ, kterého neutrhneme, ač ssajem jeho vůni, jak světlo, v jehož paprsku se duše naše sluní, a jehož výše ani záře nikdy nedosáhneme, je vidina ta, které v náruč nikdy nezachytneme, ač v horečných snech tisíckráte jsme ji objímali 45 a za ní šli dnem, nocí přes srázy a přes močály, ať přelud jest to, klam neb bludička, jež láká věčně v dál, nám zdrojem v poušti je a světlem v tmě, jejž zveme ideál... Snad jednou objeví se nám, ať v nadpozemském kraji, v podsvětí nebo v potopeném atlantidek ráji, v zázračných zjevů záři vše, co život odpíral, a v náruč dlouho otevřenou klesne nám náš ideál na prahu ráje věčného, kde pomíjí sen tělatěla, či navždy rozdělí nás plamenný meč archanděla? 46
III. MOTIVY HŘBITOVNÍ.
TVŮJ STÍN. In memoriam Martě Mohlové de la Serna de Santander.
I.
Jak němý svědek všech mých bolů, rozkoší, zklamání a vin, opojných radostí i smutků jde se mnou životem Tvůj stín. Jej cítím; jako chvění křídla se skrání lehce dotýká, a jako sladká vlna lásky mé nitro celé proniká. Je všude, kolem mne i ve mně, v mém smutku, touhách, myšlenkách, má duši Tvou, Tvé rysy, úsměv jak oživený těla prach. Mé srdce je mu tichým chrámem... Tam modlím se i pláči tam... A v těžkých chvílích osamění tam lásku jeho přijímám. 47 II.
Toť záhada, že věčně naše žití má nohsleda, a tím smrt družná je, – jak stín nás musí stále provoditi, a blaze tomu, kdo včas pravdu cítí, než pozdě pozná ji, už zmíraje... Jsou mrtví přáteli! Jich odkázaná slova a myšlenky dál mohou žíti v nás, my knihy mrtvých můžem čísti znova, nás nadchnout mohou díla prorokova, ač převalil se přes ně drahný čas... Ó jak je krásné, v ustavičném styku když může s mrtvými být duše tvá, ať svět tě zklame, – země trosečníků, ty přece šťasten jsi a pln jsi díků, že třeba mrtvých, přec máš přátelstva! Přes hroby dálné ruce dáváme si, přes časy valné jsme si v náručí, ať svět nás drsnou skutečností děsí, přec jeden k druhému se v lásce věsí a v lásce mrtvých svět už nemučí... Záhrobní styk je svatý pro člověka, má v sobě nezištnost a čistotu, i když jde život jako kalná řeka, tvé duše přece nikdo nepoleká, tvůj vztah je jasný k smrti, k životu. 48 III.
Ty’s žlutou barvu tolik milovala a melancholii dnů podzimních, když v bolestech tvá duše dokvétala a poslední jas zmíral v očích tvých... A nyní mír jsi našla v světě stínů, kam zapad život tvůj pln světlých stop... Je podzim. Země hýčká tě v svém klínu, a žluté listí padá na Tvůj hrob... IV.
V ta místa nikdy nevracím se, kde hody duší dvou jsme slavily, a kde zřím dnes již jen chlad věcí, jež mrtvy jsou, ač Tebe přežily. Již nevábí mne dům Tvůj šedý, ač lpějí na něm léta minulá, ni okno, jímž Tvůj pohled vítal, a ruka Tvá mi v pozdrav kynula. Dnes cizí lidé jen tu žijí a stopy Tvého žití stírají, na věci, jež nám byly drahé, lhostejné oči chladně zírají. Je mrtvé ovzduší, kdes žila, od chvíle, kdy je opustil Tvůj duch, 49 kdy cizí myšlenky a city se zrádně vplížily v snů našich kruh. Co hledat mám tu, o čem sníti? Má duše, která věrna zůstala, jde dál a nevrací se ani pro poklad snů, jejž tu kdys nechala... V.
V té chvíli vidím Tě, kdy hlava Tvá, již ani síla smrti nesklonila, na prsa moje klesla znavená, jak květ, jejž tíha žalu podlomila. A tehdy přemožena po prvé jsi hořké slzy své mi darem dala a v hrůze bolesti se zjevila, jak matka Krista pod křížem když stála. Ty perly bolu, slzy mateřské, jsem vděčně brala ve své dětské dlaně, a v mlčení mém byla přísaha, že trpět budu s Tebou odhodlaně. A touha v duši mé se rodila o muka Tvá se s Tebou rozděliti, kříž bolesti Tvé na svá bedra vzít a rány duše Tvé svou láskou smýti. Však bezmocná a plna života před Tebou žitím zlomenou jsem stála, 50 a duše má se mlčky kořila té velké bolesti, jíž nechápala. VI.
Již není pochyb, stesku, nadějí ni žalu, a dávno dopěna je žití melodie, vše zašlo, smutek rozkoší i blaho slzí, jen vůně Tvého žití ve vzpomínkách žije. A vzpomínky ty, smutné, suché listy sváté se stromu života, jichž stopy osud shladí, já zbožně v náruč sbírám v hodinách svých tichých, bych jimi krášlila Tvůj hrob a svoje mládí. VII.
Mně zdá se, že jsi neumřela, ač navždy zmlkly Tvoje rty a zhasl živý lesk Tvých očí, čím jest ten krátký život těla, jenž duším klade hranice, jichž lidská vůle nepřekročí? Mně zdá se, že jsi neumřela... Vždy s Tebou směji se a pláči, jsi blíže mi než v životě, Tvůj stín vždy po boku mi kráčí a sladká Tvoje přítomnost 51 v mém nitru budí slastné chvění a v dojmech duše mé se zračí. Mně zdá se, že jsi neumřela... Tvá slova, city, myšlenky, Tvůj drahý odkaz žije dosud... Propast, jež mezi námi zela, ta propast let a bolestí, již mezi nás kdys vložil osud, se smrtí Tvojí uzavřela. VIII. MEZI HROBY.
Samotou hrobů jdu, tím ztichlým královstvím, v němž o životě sním... Je slyšet chorál hrobů: „My dechem jsme těch květin, jež dávno umřely, posledním leskem hvězdic, jež marně hořely. K nám chodí jenom ten, kdo v světě ztroskotá, však ty jsi dosud stále přec dítě života?“ Mé srdce odpovídá: „Chci zapomenout u vás všech svojich nadějí, jež na mne smávaly se vždy svůdně, svůdněji, však bludičky to byly do šera tančící, a proto toužím po vás, vy hroby mlčící.“ A hroby mluví dále: „Jen vrať se znova v život a znovu, znovu věř a silou svého mládí velikost jeho měř, 52 nemysli na podzimky, však mysli na jara, kdy láska k dobru, krásnu tvé nitro rozhárá.“ Námitky srdce šepce: „Mne život vyštval k mrtvým poodpočinout, a mrtví vracejí mne zas v živých vír a proud? Snad mrtví teprv život dovedou ocenit a obcování s nimi mně dává mír a klid?“ A hroby řekly vážně: „Zapomeň květů zvadlých pro ty, jež trhat smíš, zapomeň lesků zhaslých pro ty, jež rozsvítíš! Zlomiti nedávej se žádnými ztrátami a budeš požehnána pak mezi ženami.“ Samotou hrobů jdu, tím ztichlým královstvím, v němž o životě sním... 53
ELEGIE. (Paní Gise Růžičkové.)
Ty, jenž jsi odešel v svět bez hlasu a bez ozvěny, kde není blaha těl, kde na dně řeky zapomnění, v té věčné noci bez světel, spí chvíle krásy pohlceny, zda slyšíš hlas své věrné ženy? Je stejný žití vír, je stejné jitro a je západ, a velké nebe mír vždy stejně dává smutným duším, jen Ty’s mi vzat a ve vesmír hnán nelítostným sudby hlasem, jak atom prostorem a časem. U hrobu Tvého dlím a v minulosti duší bloudím za štěstím uvadlým, tou cestou světla, jíž jsme spolu šli nerozlučni žitím svým, jdu nyní sama stopou dvojí, jsem v smrti jako v žití tvojí. 54 Ve věčných proměnách všeho, co rodí se a hynehyne, zřím těla Tvého prach a za Tebou jdu v ráj neb peklo, loď opuštěná na vlnách, v nížniž divé větry prudce dují, v oceán věčna tiše pluji. A jsem Ti, drahý, blíž, Ty kraje mlčení a stínů v té chvíli opouštíš a vzpomínkami mými volán zpět v život ke mně přicházíš v té smutné hrobu gloriole, v níž skví se z jitra svaté pole. V úzkosti strastí svých Tvé duše slyším hovor měkký, a v mlhách zářivých náš život jako letní ráno se noří z vln let minulých, Tvá ruka na mém srdci leží a poklad lásky naší střeží. Tvůj pohled spočívá zas na mně s něhou věčné lásky, Tvůj obraz ožívá a tichý ševel slov Tvých drahých, jenž v duši sladce zaznívá, mi dí: „Jsem s Tebou v osamění tam, kde se bolest v radost mění.“ 55 Za Tvoje objetí má láska v mocný zápas vchází se stíny podsvětí, jež jako Orfeovu zpěvu jí podléhají v zápětí, by uzřela Tě v duší ráji, kam zří jen ti, kdo vzpomínají. A síla nadlidská mne víže k hrobu, kde má duše vzpomínek přízi tká, a sladké chvíle v život volá, kde sny,sny jak křídla magická se sklánějí k Tvé mrtvé skráni a pokojný Tvůj spánek chrání. Ty’s navždy odešel, však domov Tvůj je vždy v mém srdci, vše Tvým je, co jsi měl, Tvou blízkost cítím, a má náruč, ta propast lásky, v níž jsi zřel, jak dřív se Tobě rozevírá, kdo v lásce žilžil, ten neumírá. 56
HROBY V MĚSTĚ.
Jdu polem, jemuž svaté říká lid, má chladné hrobky, má i slzí třpyt, jež kanout zřelo často s lící, a blízko město, blízko jeho vír, jdou lidé – cítím, že i jejich mír hrob též je v nich se skrývající. Své hroby s sebou nosíme a v nich pohřbena vůně chvil těch uvadlých, chvil něžných, rozkvetlých a smavých, i na nich bledá narcisů plá běl, jíž jara žití den se kdysi skvěl i jas ten letních růží žhavých. A často zahrada jsou jediná, kdy v nitru krása všecka usíná, kdy město všecko, všecko žádá – kdy starostí shon, prázdný zápas dne zahrady uzavřel nám záhadné a duše ptá se: „Co máš ráda?“ A je to často jen ten v nitru hrob, jenž zanedbán a někdy bez ozdob vzpomínky sladké však nám skrývá, 57 v samoty chvílích, v tichých myšlenkách zářících květů náhle vzplane nach a výmluvným se zrakem dívá. Co život byl nám? Povinností řad, jediný řetěz, jímž je člověk spiat, nic z krásy marné neprožito! Od hrobů jdu-li k denním bojům svým, jak často je mi – v hloubi srdce vím – víc živých nežli mrtvých líto. 58
SYN NAD HROBEM MATČINÝM. Z. V.
V aleji mrtvých ponořené v jas dne slunného u hrobu Tvého dlím, ó matko, na hřbitově, a v tichu velkém zní jen hudba hlasu drahého, již slyším v každém nezapomenutém slově. Vidím Tě sestupovat s výše v smutku údolí a zříti udiveným zrakem jako v dálku v ten život, jehož dozvukem je triumf mrtvoly při zpěvech pohřebních a světlech katafalku. Jak nejdražší host přicházíš v mou tesknou samotu, v mé duši znovu snít jdeš dosněný sen těla, jak slzy rosou byly by, jež křísí k životu ze spánku, v nějž Tě uvrhl blesk Asraela. Přicházíš tak, jak volala Tě moje obraznost v modlitbách horoucích a tichém zanícení, v své svaté prostotě, již zdobil jenom lásky skvost po život celý až ku chvíli rozloučení. Život, jejž dala’s mi, v té chvíli leží přede mnou, jsem opět dítětem, jež ve Tvých loktech snilo, 59 a zdá se mi, že cítím mocí jakous tajemnou tluk srdce mrtvého, jež pro mne kdysi bilo. A s duší rozechvěnou blízkostí Tvou naslouchám té tklivé dětství, mládí svého melodii, po druhé život, život věčný z Tebe přijímám a z číše vzpomínek Tvou lásku znovu piji. Za vše, čím jsi mi trpkou krásu žití zjevila, za chvíle bolestí i slastné okamžiky té ruce, jež mne s něhou holubičí živilaživila, z dálky své nekonečné, vroucí šeptám díky. Má hořkou vůni ztraceného ráje minulost, v nížniž v žalech vrháme se jako v náruč blaha, a v očekávání svém s touhou zříme ve věčnost, v tu propast hlubokou, z níž hledí vstříc tvář drahá. Vír věčný neúprosně žene ve sfér koloběh, jak plachty lodí ve přístavu čekajících... Je věčnost moře, jehož úsměvy i těžký vzdech jsou nekonečnou písní srdcí milujících. Nad hrobem Tvým, má matko, ve zbožných snech vzněcuji své tiché vzpomínky, jak svíce na oltáři... Toť světlo věčné planoucí jen těm, kdo milují... Je věčnost svatá noc, v níž oheň lásky září. 60
SETKÁNÍ NA HŘBITOVĚ.
Tam, kde vše spí, sny, touhy, naděje a hříchy, kde s lidských srdcí padá maska marné pýchy, a život umlká, jak smrti by se bál, kde není snu, jejž nicoty dech neovál, v tom mrtvých království, kam pláč svůj zoufalý a tajemství svých snů a žalů nesou živíživí, my jsme se kdysi setkali. Ve velkém tichu tom, jímž mluví k sobě duše, my pozdravili jsme se uctivě a suše a rozpačitě do očí si pohlédli, pak hovor planý na okamžik zapředli, jak báli bychom se snů, očí a rtů svýchsvých, a zmlkli zas, když zdálo se, že vše jsme řekli v těch lichých slovech banálních. A chvíli tak jsme mlčky proti sobě stáli, jak vzájemně bychom si cosi ukrývali a masku konvence si vzali za svůj štít v tom ovzduší tak plném sentimentalit, daleko od předsudků světa, od lidí, ve vlahém jitru, v záři slunce, které svítí i těm, kdo ho již nevidí. 61 Pak jako póly dva, jež nekonečno dělí, různými směry jsme se tiše rozcházeli, vy stejně klidný, a já v duši zraněná, že srdce naše zůstala si zavřena, jak hroby, které nevydají tajemství těch bojů života, snů, zklamání a bolů, jež v temné hloubi jejich tkví. A na rtech mých tak divná otázka se chvěla, již pronést nemohla má ústa oněmělá: zda kdybych odešla tam, kde je všech nás cíl, u hrobu mého byste se též zastavil a zamyslil se nad ním chvíli v samotě, či kolem něho šel tak lhostejně a chladně, jak jdete kol mne v životě? 62
ŽIVOT HŘBITOVEM.
Když životem jdu, zdá se mi, že kráčím po hřbitově, kde hroby pyšné jsou i jiné skromné, bez ozdob, však věčná zeleň a jas slunce na každém je rově, a v každé duši lidské jeden takový zřím hrob... Jsou hroby tu, jež radostně vždy vzhlížejí se v nebi, vítají návrat zeleně a květů, příchod nových jar, oasy smavé, pod kterými nicota se šklebí a rozvírá se propast záhuby, v níž číhá zmar... Jsou hroby zavřené i ty, jež se zas otvírají, by mrtví povstali z nich v bolu znovu zrození, a jiné, nad nimiž vždy zlaté plody ráje zrají, po kterých ruka marně sáhá v sladkém šílení... Jsou hroby, které smějí se a jásají i lkají, však nelze zříti, co se skrývá v jejich hlubinách, kde mrtvoly snů nejdražších se zvolna rozpadají, až posléz v hloubi jejich nehybný jen zbude prach... Co hrobů tu, v nichž sémě radosti vždy znovu hárá, ač pohřbena je v nich již práce naší mrtvá žeň, a které novou nadějí se obrozují z jara, ač zhasla nad nimi již dávno lásky pochodeň! 63 A zdá se mi, že všichni, ačkoli jdem různým směremsměrem, na hřbitov zbloudíme, kde hroby ty jsou rozsety... Tam s resignací na svá bedra kříže otců berem a zříme za sebou vždy mrtvých let svých skelety... Jak často lkali jsme tu jako dítě pro svou hračku pro zašlé kouzlo snů a nadějí, jež ubil spleen, a kolikráte zněly v duši zvuky umíráčku, co slzí padlo sem, jež nezapadly v ničí klín! A u každého hrobu kruté memento je psáno: „Ty, který toužíš stále vznést se v nadpozemskou výš, viz, co tu smutných křídel zlomených je pochováno, a pomni, že jsi prach jen a v prach zas se obrátíš!“ 64 OBSAH:
I. Stíny a záře. Verši můj tichý!5 Osobní7 S Bohem snům9 Cestou životem10 Mé srdce12 Píseň radosti14 Na pasece15 Mrtvé dny17 Umění19
II. Smutky věku. Hrůza23 Hrdinové práce25 Slepci života27 Obrázek v lese29 Hudba lesa33 Pastel35 Večer u moře36 Moře zpívá37 Modlitba pantheistova39 Den tepla v podzimu41 Ideál43
III. Motivy hřbitovní. Tvůj stín47 Elegie54 Hroby v městě57 Syn nad hrobem matčiným59 Setkání na hřbitově61 Život hřbitovem63
65 VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA ČESKOU AKADEMIÍ AUTOROVI.
E: lp; 2007 [66]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Bibliotéka Fondu Julia Zeyera; Zeyerův fond při České akademii císaře Františka Josefa I. pro vědy, slovesnost a umění; Bursík, Jaroslav; Kohout, František; Leschinger, Edvard
(Bibliotéka Fondu Julia Zeyera. Vydává Zeyerův fond při České akademii císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění. Číslo 18. Maryša B. Šárecká: Hlasy v proudu - V komisi Bursík a Kohout, knihkupci c. k. České univesity Karlo-Ferdinandovy a České akademie pro vědy, slovesnost a umění. 1917 - V Praze 1917. Knihtiskárna Edvarda Leschingra.)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 66