SYN NAD HROBEM MATČINÝM.
Z. V.
V aleji mrtvých ponořené v jas dne slunného
u hrobu Tvého dlím, ó matko, na hřbitově,
a v tichu velkém zní jen hudba hlasu drahého,
již slyším v každém nezapomenutém slově.
Vidím Tě sestupovat s výše v smutku údolí
a zříti udiveným zrakem jako v dálku
v ten život, jehož dozvukem je triumf mrtvoly
při zpěvech pohřebních a světlech katafalku.
Jak nejdražší host přicházíš v mou tesknou samotu,
v mé duši znovu snít jdeš dosněný sen těla,
jak slzy rosou byly by, jež křísí k životu
ze spánku, v nějž Tě uvrhl blesk Asraela.
Přicházíš tak, jak volala Tě moje obraznost
v modlitbách horoucích a tichém zanícení,
v své svaté prostotě, již zdobil jenom lásky skvost
po život celý až ku chvíli rozloučení.
Život, jejž dala’s mi, v té chvíli leží přede mnou,
jsem opět dítětem, jež ve Tvých loktech snilo,
59
a zdá se mi, že cítím mocí jakous tajemnou
tluk srdce mrtvého, jež pro mne kdysi bilo.
A s duší rozechvěnou blízkostí Tvou naslouchám
té tklivé dětství, mládí svého melodii,
po druhé život, život věčný z Tebe přijímám
a z číše vzpomínek Tvou lásku znovu piji.
Za vše, čím jsi mi trpkou krásu žití zjevila,
za chvíle bolestí i slastné okamžiky
té ruce, jež mne s něhou holubičí živilaživila,
z dálky své nekonečné, vroucí šeptám díky.
Má hořkou vůni ztraceného ráje minulost,
v nížniž v žalech vrháme se jako v náruč blaha,
a v očekávání svém s touhou zříme ve věčnost,
v tu propast hlubokou, z níž hledí vstříc tvář drahá.
Vír věčný neúprosně žene ve sfér koloběh,
jak plachty lodí ve přístavu čekajících...
Je věčnost moře, jehož úsměvy i těžký vzdech
jsou nekonečnou písní srdcí milujících.
Nad hrobem Tvým, má matko, ve zbožných snech vzněcuji
své tiché vzpomínky, jak svíce na oltáři...
Toť světlo věčné planoucí jen těm, kdo milují...
Je věčnost svatá noc, v níž oheň lásky září.
60