IDEÁL.

Maryša Šárecká

IDEÁL.
Známe lež snů svých, kouzlo bludiček a marných slzí žár a víme, že vše, co jsme stvořilistvořili, zas obrátí se v zmar, přec stále blaho čekáme, jež přijde z dálek sněných, ač zříme v propast prázdnoty a vírů rozevřených. Ať v chrám neb do přírody k modlitbě jdem sklonit kolena, vždy věrně provází nás žalů našich lkavá ozvěna, vždy bolest bodá nás a nejistota srdce svírá, vždy krutý tužeb hlad a plamen neplodný nás sžírá. Jak stín všech našich rozkoší a sladkých smyslů závrati je vědomí, že co jsme prožili, se nikdy nevrátí... Zmámeni strachem před zkázou, jež rázem všechno drtí, prcháme marně před žitím a bojíme se smrti. Jak kapka jedu, kterou ssajem v každém doušku radosti, je trpký pocit nepřekonatelné, velké marnosti, je každý požitek, jenž posléz zhořkne a se zhnusí, jak vlna, která objímajíc zároveň nás dusí. Ač tisíckráte zklamaní jsme byli bludy myšlenky, přec věříme dál neúnavně v krásu nové jitřenky... 43 Tak žijem v muce, pochybách a sporu věčném kolísajíce mezi nicotou a nekonečnem. Přes bídu naši půjdou dny a roky, půjdou staletí, a viny pradědů zas přejdou na otce a na děti, tak zákon kletby Tvé a hlas msty Tvé zní, Tvůrce mstivý, za to, že k ohni Tvému zíral zrak náš žádostivý. Jak osudný dar, jenž nás radostmi i strastmi provází, dal jsi nám lásku ke všemu, co uniká nám, odchází, však neukojil žízně touhy, která věčně křísí chvil prchlých vůni, kouzlo slov, gest, drahé tváře rysy. Když se vzdechy a nářkem prázdníme svůj kalich bolesti, nám v duši vyrůstá a září, kvete báje o štěstí, a proto přes záblesky odvěkého Tvého hněvu jsou srdce naše místo vzdoru plna chvalozpěvu. Pouští jsi kázal jít nám v zem, již zříme v chvílích extasí, však v poušti zůstavil jsi svěží stín a pramen oasy. Na bedra vložil jsi nám břímě věčných žalů, však v srdcích zpustošených nezhas jiskru ideálu. A jiskra tato, která hřeje v mrazném chladu našich temných dní, toť, Pane, Prometheova je ohně jiskra poslední! A proto za všechny Tvé kletby tiše žehnáme Ti, vždyť nechal jsi nám sílu nad všednost se povznášeti. Ty, Pane, který pro hřích vášně z edenu jsi vyhnal nás, ó viz, my z ráje Tvého vyhnaní v ráj vracíme se zas! Proč naříkali bychom trpce pro ztracené nebe, když jiné nalezneme, pohlédnem-li v hloubi sebe? A kdybys v zlobě své nás smetl ve věčné tmy propasti, my bychom na křídlech své touhy vzlétli k hvězdné oblasti. 44 Čím je nám černá propast, která všude kolem zeje, když v duši odlesk věčné jsoucnosti Tvé se vždy chvěje? A kdybys rozmet dílo naše v trosky, jak věž Bábelu;Bábelu, nám plamen spásy vyšlehl by pod vrstvami popelu. Čím je nám bouře, která nejpyšnější stavby boří, od chvíle, kdy blesk lásky plameny nám v srdcích hoří? Od chvíle té, v níž rozplývá se hořký pocit samoty, a v které počínáme žíti nesčetnými životyživoty, již není pro nás v světě léček, osidel, ni tenat, a směšné jsou nám výkřiky všech lidských anathemat. Kdybys, ó Tvůrce, z ňader země vyrval poslední již vzdech, tu život naší lásky novou vůni by ji zase vdech... A kdyby zvadlo vše a zem se stala pouští holou, my bychom v ráj ji změnili zas snů svých aureolou. I kdyby pro velikou tíhu našich neřestí a vin se vesmír celý zahalil v dým, mlhy, temnotu a stín, a kdyby na obloze zhasly rázem všechny hvězdy, nám světlo očí dvou v tmu cesty zářit bude vezdy. A kdyby věčná noc nás objala svým tichem, mlčením, my bychom k slunci toužili vždy srdcem láskou vzníceným, a kdyby prohýřilo jednou všechnu krev svou rudou, nás božské vášně paprsky vždy v hrudi hřáti budou! Je možné, aby zář, jež v temnotě a poušti září nám, hrou marnou byla jen a zázračný lesk její blud a klam? Jak květ, kterého neutrhneme, ač ssajem jeho vůni, jak světlo, v jehož paprsku se duše naše sluní, a jehož výše ani záře nikdy nedosáhneme, je vidina ta, které v náruč nikdy nezachytneme, ač v horečných snech tisíckráte jsme ji objímali 45 a za ní šli dnem, nocí přes srázy a přes močály, ať přelud jest to, klam neb bludička, jež láká věčně v dál, nám zdrojem v poušti je a světlem v tmě, jejž zveme ideál... Snad jednou objeví se nám, ať v nadpozemském kraji, v podsvětí nebo v potopeném atlantidek ráji, v zázračných zjevů záři vše, co život odpíral, a v náruč dlouho otevřenou klesne nám náš ideál na prahu ráje věčného, kde pomíjí sen tělatěla, či navždy rozdělí nás plamenný meč archanděla? 46