MOŘE SI ZPÍVÁ.
Jde vlna za vlnou a v rytmu poskočí si
a paprsk světelný ji zabarví, –
Viz! Vzhůru, dolů, rozčechrá své rysy,
v nichž sterý lesků tón se v chvilce chví;
toť scenerie božsky krásná, živá –
moře si samo k svému tanci zpívá.
Slyš! Ve vlny van vilný volně vane,
vyvolí některé a lehtá je;
a u hladiny rozkolébávané
rackovo křídlo bílé zavlaje –
nad tím se nebe pomněnkové dívá –
moře si samo k svému tanci zpívá.
To moře touží, volá po Böcklinu
a hledá věčně svého Knüpfera,
je rozmarné jak žena v hermelínu,
je svůdné jako její nádhera; –
v něm něha s ukrutností divně splývá, –
moře si samo k svému tanci zpívá.
Delfíni plovou – tanečníci hbití,
když vlny hýří jak rej milostnic;
jich vášeň roste, roste vlnobití,
37
a všechno šedne, temní víc a víc,
skalina mizí, zas se noří sivá, –
moře si samo k svému tanci zpívá.
Zná hudba moře všechny možné škály,
je nevystihlá jeho invence,
a člověk cítí, jak je tvor jen malý,
ač velkým – živlem – světem býti chce.
Na břehu rýsuje se cypřiš snivá –
moře si samo k svému tanci zpívá.
38