MODLITBA PANTHEISTOVA.
„Proč, Tvůrce, před tebou bych na kolena padal
v pokoře chvěje se a plaze po zemi?
Proč bych ti k nohám skládal
své žaly obtížné se svými vášněmi
a s gestem žebráka za tvoje dary
ve prachu kleče žádal?
Nejsi-li vzduchem svěžím, jejž hruď moje dýchá,
pramenem, z něhož piji spásu žíznivě,
a který nevysýchá...
Nejsi-li paprskem, jenž ve mně zářivě
se obráží, a kterým vznícena jest
v mém srdci sladká pýcha?
Nejsi-li teplem slunce, silnou vůní země,
a dechem plodným, kterým uzrává
v mé půdě živné sémě?
Nejsi-li hlukem tím, jímž šumí doubrava,
radostnou hymnou ptáka i tím hlasem,
jenž k tobě mluví ve mně?
A jako k tobě já, tak ty též mluvíš ke mně
nejmenším květem v trávě, broukem, housenkou
silně i tiše, jemně...
39
Jsi krví mého srdce, mozku myšlenkou,
a jednou z částí moci tvé a slávy
jest moje lidské plémě!
V slunečním jase, v blesků velkolepé záři,
v tom zaplání tvé moci hrozném, nejvyšším,
tvář tvá mi slavně září...
V hukotu hromu hlas tvé vůle uslyším,
jež tvoří v sladkém šílenství a pak zas často,
co vytvořilavytvořila, maří!
Jsi světem věčným bez konce a bez počátku,
jsi tvůrčí silou a jsi plodnou přírodou,
v níž možno ctíti matku,
a já, ač zmizím, jak jsem povstal náhodou,
jsem přece plný ducha tvého a tvé síly,
jsem pánem tvého statku!
A proto s tělem nahým, vzpřímeným tu stojím
a velebím tě rozpiatými rameny,
oslněn světlem tvojím,
zasažen ve chvíli té tvými plameny,
jak Faeton kdys, v blahém vědomí, že jimi
se navždy s tebou spojím!
40