HUDBA LESA.
Jak mohutná jest ona symfonie,
jíž les a vše, co v hloubi jeho žije,
za jitra rosného i soumraku
opěvá dary země, krásu žití
i slunce, které mocným žárem svítí,
když vynoří se z moře oblaků!
Ve větvích plných elegických písní,
pod nimiž roje mravenců se tísní
a tisícerý drobných tvorů rod,
lká vítr zvučně hlavní melodii,
v níž trylky ptačí písně radost lijí
a hmyz svůj bzučí tichý doprovod.
V kadencích potůčku ta hudba jásá,
v tremolu listů zní, jež bouře střásá,
do ticha v allegru hřmí vášnivém,
a v rytmů jejích, tónů variaci
se základní vždy motiv znovu vrací
a zmírá zvolna pianissimem...
Když němé ticho kol se rozprostírá
a nebe modrou zřítelnicí zírá
na smaragd mechu, stromů kořeny,
33
když všechny hlasy všechen hluk se ztiší,
že ucho hudbou opojené slyší
jen signál kukačky, vzdech ozvěny;
Pakpak v nitru zpívá božská melodie,
akkordy radostnými srdce bije
a v prsou náhle rozkoší se chví,
pak nekonečno šeptá sladce duši
svou hymnu požehnanou tak, že tuší
i v slzách chápe věčná tajemství.
34