DEN TEPLA V PODZIMU.
Již mhy se táhnou husté, neprůhledné
nad vodami jak rubáš gázový,
pod pláštěm svátých listů půda hnědne,
a stromy mají odlesk kovový.
Zlé mraky tvarů strašidelných zemi
by chtěly lépe oči zatlačit,
a hejno kavek mává perutěmi
tak příšerně, tak smutně v hrobní klid.
l oheň pasáčků, jenž v poli doutná,
je slabý, aby ohřál ztuhlou zem,
jak umíráčkem zvučí větrů loutna
v poli a lese zlatem protkaném.
Kraj v náladě je smuteční a teskné,
rozkladu vůně čiší ze zahrad,
však náhle slunce paprsky zas bleskne,
své teplo vyzářit chce, vysálat...
Tu příroda se zjeví ozdobena
v lesk barev halíc lánů pustotu,
41
jak v žáru vášně z Orientu žena,
jež zlatem kryje svoji nahotu.
A zdá se, že jí snesly lesní víly
všech barev látky a všech odstínů,
by zazářila v poslední své chvíli,
by vyžila své krásy vteřinu.
42