HROBY V MĚSTĚ.
Jdu polem, jemuž svaté říká lid,
má chladné hrobky, má i slzí třpyt,
jež kanout zřelo často s lící,
a blízko město, blízko jeho vír,
jdou lidé – cítím, že i jejich mír
hrob též je v nich se skrývající.
Své hroby s sebou nosíme a v nich
pohřbena vůně chvil těch uvadlých,
chvil něžných, rozkvetlých a smavých,
i na nich bledá narcisů plá běl,
jíž jara žití den se kdysi skvěl
i jas ten letních růží žhavých.
A často zahrada jsou jediná,
kdy v nitru krása všecka usíná,
kdy město všecko, všecko žádá –
kdy starostí shon, prázdný zápas dne
zahrady uzavřel nám záhadné
a duše ptá se: „Co máš ráda?“
A je to často jen ten v nitru hrob,
jenž zanedbán a někdy bez ozdob
vzpomínky sladké však nám skrývá,
57
v samoty chvílích, v tichých myšlenkách
zářících květů náhle vzplane nach
a výmluvným se zrakem dívá.
Co život byl nám? Povinností řad,
jediný řetěz, jímž je člověk spiat,
nic z krásy marné neprožito!
Od hrobů jdu-li k denním bojům svým,
jak často je mi – v hloubi srdce vím –
víc živých nežli mrtvých líto.
58