KRČMA.
[1]
Tak vzdálena od nás, million mil,
pláš v horoucích paráchparách, veliká hvězdo,
jež dotekem prstů paprskových
ku životu vzbouzíš květný pyl
tak prostřed bláta, vichrů, blesků,
ve koutě kosmických stínů již,
kde stuhlá je říš
hmot přezrálých, zvolna se drolících v plíseň!
Máš tvůrčí sílu prodchnouti prach
svým teplem čarovným, takže touha
v něm těkavá počne se chvět, a mrtvý
se zvedá radostně na marách:
však, slunce, nemůžeš od květu vzdálit
pak hmoty mrtvé vichr a mráz,
květ urvat jim v ráz
a k sobě povznésti do věčné záře!
Ne! Pouze jej ze sna úsměvem
po ránu probudíš, pak jej pošleš
do šedavého dne, kde se bráníbrání,
seč může, každým citů záchvěvem,
jichž teplota, byť i ji chránila úzkost,
přec chladne na mraze tisíci škod,
té poslední vhod
jsouc k lupu, třeba že tisíc jich zmohla.
[3]
Ó rozryté rány, kterými van
se dere z hrudi: teplo srdce
a drahé pocity, zkušenost vzácná,
um šedivý, bujará touha a sen!
Kdo z mládí ztratil svých očí světlo,
v stáří barev mu ponětí zmdlí,
čas oderve zlý
po smyslech ztracených vidinu jejich!
A komu osud těžkou dlaň
v dny jeho vesny položil na sluch,
by víc ji neodtáh, v jeseni jeho
zvuk vzdálený, každá vzpomínka naň,naň
se zdá být těžkou, bolestnou, hroznou,
duch, zámek ten spustlý, trhá se dál,
věž, brána i val,
vše řítí se, smutná hrůza v ně vchází.
Jak nevěřit, že se pak rozleje zas
s tou těla nádobou ducha též víno
u člověka jako u jepice v zhoubě,
i u květu mimosy, u mořských řas,
u krystalu soli zdrcené v prstech,
a všecko že s tvářností ztrácí hned
i vnitřní svůj svět,
že nadchnuto všecko jen k zkáze?
Co platna pak naděj a víra v ctnost
a láska měkká? Vejde-li zhouby
svit rudý na obzor všeho, co žije,
zda v podobách stínu, jenž není prost
zlé malomoci, nejihnou před ní
ty ctnosti pověstné? Mrtvý-li snad
kdy lásku dal znát
té bytosti, která proň na živu truchlí?
S tím nejasným pocitem procit k snům
v hmot náruči Popel, o kterém nevím,
4
zda duši měl. Sám to tvrdit se bránil.
Z dna poklidu k víru temných dum,
jež na sebe samy se dívají cize,
on zvedl se, cítě jednak plam
té hvězdy tam,
jež z daleka tajemství zrození řídí,
a jednak již cítě i hranice sil
a možností žárlivých, prvním vzmachem
svých perutí ihned zavadiv o mříž
a klesnuv pak polekán v kout, jenž se kryl
zlým stínem příštích zápasů, smutků,
a všech těch stupňů vedoucích k tmám
až dolů tam,
kde dno je bezcitné, kam vše zas padá!
Proč procitl k cítění a kde teď jest?
Kde dříve byl? Nevěděl! Různá to naděj,
že jednou zachová v paměti svojí
své lidství uprostřed lidských těch cest!
Své okolí prohlížel: rozeznával
kol v prostoru klenutém soumraku sled,
však jasněj zřel hned,
než zvykem to: poznal tě ve stínu stín jen!
Byl sklep to podivný. Žádných stěn
kol viděti nebylo kromě kleneb,
jež shora se k mlhavým sloupům táhly,
tož proto, že prostor byl přeplněn
mhou tajemnou a pak množstvím světel
mdlých vlastní září uprostřed par,
jichž tlumený žár
plál proto bez vší svítivosti.
A ještě pozorněj kolkolem
když Popel díval se, soubor těch stínů
se hemžil maje podobu davů,
jež dalekým hlučely hlaholem:
5
změť za stoly seděla popíjejíc,
a každému hloučku jinaká zář
ze svítilen v tvář
se snášela, zrak spíš matouc než sloníc.
Neb ti, kdo pod jednou svítilnou v sbor
se sesedli, nedůvěřovali
těm, kterým vedle jiný plál záblesk,
jich popouzejíce zášť a vzdor,
a takto napořád cizí dosti
si zástupy byly, že je dělily
mdlé rozdíly
těch jisker nad hlavou planoucích kalně.
Jen jediná lampa byla tu,
jež jiným méně podobna plála,
tož jasněji, ale z bezměrné dálky.
Host uzřev ji z touhy záchvatu
k ní blížil se zmateně, nedůvěřiv,
a přece nesa v očích svých
své důvěry smích,
své hlubší podstaty mohutnost celou.
Tou lampou v klenbě okénka zjev
byl malý, světlým azurem krytý
a oním podivným, tajemným sluncem,
jež vrhalo v sklepení paprsků krev.
Cos kdesi dříve o slunci věděl,
teď na nic vzpomenout nemohl v snách,
jen hrudí mu táh
cit vděčnosti přítulné k tomuto světlu.
Cos, jak by spásu jen u něj tam
lze bylo nalézti, pravila krev mu
ku hlavě stoupajíc pobouřena
a stropů prorvati klenbu i trám
chtěl bezděčně, aby v těch záplavách rudých,
6
v těch výškách tam tajemných nahoře kdes,
tam u nebes,
se rozplynul, roztrhl pouta všech mraků.
Však ve svit-li okna pohledl blíž,
aj, uviděl mříže ostré, tuhé,
a černou krev, jež nezaschla nikdy
a zdivo halila, ostrou též mříž,
a stopy křídel rozbitých tady
v té krvi zůstaly na rezi vlát,
ve stínu znát
na kamenech pod oknem bylo tlum kostí.
Ten přízrak, ne to bylo přece víc,
ta skutečnost hrozně sklíčila hosta;
až dosud mu všecko přece se zdálo
být souhrou, vše domysl neslo mu vstříc,
jenž podával v závojích utišení,
leč od tam té mříže a puchu těl,
jež pod ní zřel,
zda v myšlenek vír moh kde vanouti úkoj?
Kdo zasadil onu hrozivou mříž
do kleneb z granitu, jaký as mohl
být úmysl jeho, ten-li ne přece,
by pocítit dal, že prahmoty tíž,
zkad popel oživlý pracně se dere
ku slunci a k étheru, nedá se střást,
a volnosti slast
by naznačil k většímu trápení v hrobech?
Ten, kdo tak učinil, přetvořil hned
na polomrtvé živoucí všecko!
Ze skal se prodere do vzduchu jasan,
či topol, či klen, a pokavad květ
svým bezčetným okem paprsky hltá,
7
strom neví, že v půdě má vnořeny
své kořeny,
je šťasten tuchou, že v světlech jen žije.
Tak všecka též zvěř a křídlatá ptač
to stejně může, jediný člověk
výš pohlížeje nad hlavou svojí
mříž znamená, v srdci tlumí pláč!
Ach ano, člověk! Nový to pojem!
On šťasten být nemůže, protože v něm,
že zvířetem
přec jest a přec není, vědomí žije.
Ó člověk! Nález hrozivý
v svém nitru našel Popel chmurný,
že člověkem jest! Nic, co živo,
mít nemůže dojem tak tísnivý,tísnivý
jak člověk! Může on živoucí všecko
sic hubit, svévolně podmanit,
v tom nemůž’ však být
mu útěchou, že zvířetem na polo není!
Lva orel zná a rybu rak,
duch lidský zná však sebe pouze
a s duchem jiným nemá styků:
buď sám že ducha nemá pak,
či není duchů krom ducha jeho?
ku zemi ještě spadne meteor
s kosmických hor,
duch lidský nikdy však s jiným se nestřet!
Ach, jaký koloběh myšlenek!
Ku oknu úzkému s lazurem za ním
se Popel chmurný upjatě díval,
a cítě myšlenek odpor i vztek,
v tom svitu zároveň úlevu lokal.
8
Usmál se, kterak stokrát zahnána
a zdeptána
jej naděj za ruku chytajíc láká.
Kdo mříž jen tam do okna zasadil,
do balvanů slizkých nad hlavou v klenbě?
Tam živ se rozjásat v etheru čistém
nad mříží, kterou zahradil
vše výšky královské nepřítel tajný,
by bylo as tolik, jak stromem vznést
se do vírů hvězd,
jak orlem dospěti růžových oblak!
To já jsem, pane rozmilý,
si dovolil: nápad ten genialní
mi pochválíš ihned, jak mile zjevím
své pohnutky, jež mne v tom sílily.
Byl šenkýř letitý ten, kdo mluvil,
zpod víček zarostlých úkosem
si prohlížel zem,
jen po chvilkách hosta očima změřil.
Nes v tlusté pěsti kypící mok,
a sedaje lhostejně za stůl, nabíd
i hosti s úsměvem protější místo,
by po té mu usedl blíže v bok.
To já jsem opravdu učinil, pane,
jsem Život, pověstný šenkýř ten,
jenž tolik má jmen
od přátel i nepřátel po světě celém.
Ti chválí mne, dobře že obsloužit znám,
ti zase mi lají, že patoky míchám,
zde klidně číš hladíce nad ní se smějí,
co v oči ji druzí mi házejí tam.
Již znáš mne dobře? Stačí má zpráva?
9
Jsem Život, kdo neznal by hospody štít,
vnitř útulný svit?
Ten svábil i tebe teď. Budiž mi vítán!
Však ono, věz, co jsi namítal
tam proti té mříži, po právu platí!
Té nebýti sítě, ó, v kalných svých vodách
ryb mnoho bych věru neschytal.
Bez placení hosté by rozešli se,
snad by jim sprostá byla má číš,
z té zoře tam výš
by nektar snad píti si žádali jemný?
Snad vybranějšími chutěmi v sled
by uštvali záhy ochotu moji,
a já bych nemohl vášním jich sloužit
se svíjeje bolestí z rozmarů, běd.
Co mám, to prodávám, prodati musím,
co čepuji, do dna dopito buď,
sám, hosti můj, suď,
zda jinak opravdu jednati mohu.
Host:
Ty o svém ovšem prospěchu sníš,
bys hlučno měl v krčmě, chyba však přece
jak stín se na tvé kročeje věsí,
a ohlížet za ní se neumíš.
Když nápoj z ruky tvé medem chutná,
rci, komu by napadlo v útěk se dát?
Kdo jedenkrát
by ochutnal sladkost, rád sedět by zůstal.
Šenkýř.
Můj nápoj, příteli, není zlým,
a trochu trpkosti víc jen chuť vzpruží,
10
neb hořkost být může zdravějším krměm,
když míru kdo zná a ocení šprým.
Kdo s pochmurnou myslí pije svůj doušek,
on pochmurnou živí mysl svou,
a přece jej zvou
i radosti v skok! Proč nežil by pro ně?
Host:
Ó člověk v kolébce vlastních žil
krev chová opravdu jásající,
se ženoucí k výši co kvasící víno,
a v radost a štěstí klade svůj cíl,
však jedna divoce hořká kapka
když padne v plamen radostí těch,
dým zasyčí, vzdech,
a obzor se zakalí oblakem dusným.
Šenkýř:
Zle nemysli o mně, dobře vím,
že světlem naděje sveden byls’ v krčmu,
že žízeň truchlivá zavedla tebe
sem k poháru tomu, jenž teď je tvým.
Nuž k cíli jsi došel; nejlepší nápoj
jejž mohu dát, skytám tvojim rtům:
svých zanech dum
a pij, co podávám, bez bázně všaké.
Tak mluvil šenkýř. Truchlivý host
v tom ruku k ňadrům pošinul blíže,
než kdo se nadál, vyrval si srdce
a kladl je před sebe bolestí prost:
Z tvé číše pít nebudu, promluvil příkře,
já svoji vlastní velebím číš,
pod paprsky výš
když zvednu ji, čista mi obráží nápoj.
11
Ten podivným sice ti bude se zdát
můj obyčej přísný, však, cokoli chceš jen,
suď o mně; na svém já trvám,
v své číši jen vlastní vidím vždy rád
mok života, údělem jenž mi je v mdlobě;
co sklíčen bědou svou vypiji,
to promíjí
mi nouze má, za to přec nezodpovídám.
Jen čistý-li jest mé nádoby lem,
to na péči mé jest, a to mne šlechtí,
a pohár můj čist jest jak polední chvíle,
a třpyt se mi po vůli promítá v něm.
Vše vypiji, cokoli v pohár můj vkane,
vždyť volby nemám, bráti mi jest,
co podá tvá pěst,
já pouze znaven jsem, okřáti musím.
Já pouze Popel jsem, ty pak z něj máš
cos plného života vytvořit, kmochu;
však nemni, že po zvyku pijáků sedím,
a spít se chci ohněm tvým, prodat se dráž,
než zač lze úlevu na cestě koupit.
Že krčma tvá není mým cílem, už vím,
muž’ bavit mne dým,
jenž od sloupu v sloup se bez konce táhne?
Ta lampa naděje, jež na tvůj práh
mou nohu umdlenou svábila z nitra,
v těch prostorech středem zůstává dále
a jejích paprsků stlumený nach
rys v prostoru kolem nezjevuje,
jenž za to by stál k němu zvednouti zrak;
co kolem, je vrak,
je odlesk, však nikde vábnější světlo.
Jen jedno jediné ohnisko zřím
v tom okně čarovném, co však to na plat?
12
Hle, časem uslyším peruti něčí,
ty k branám těm ženou se mřížovým,
plápol nadějí, kterým se vzňaly,
je zžírá a hroutí, a pevná je mříž,
a na místo výš
se skácejí hloub jak beztvárná hmota.
Co nedostupný platen jim hrad,
hrad slunce věčnéhověčného, a co je platen
šíp nadějí nad hlavou vylučený?
Bez kořisti vrací se, aby pad
na smělého a v sled nelítostně
jej srazil. Ó blah ještě smrtelník ten,
jenž zasažen
byl v centrum všeho cítění svého!
Však zraněna belhá většina dál
a rány své hojí pro další boje,
prv na zdraví čeká, pak na útok nový,
na smělejší pleny,pleny než hrůza a bol.
A přece jen jeden je východ správný,
to slunce tam zářící ve středu hvězd
přec branou jest,
jíž projde se k věčnu a pravému cíli.
Můj brachu, Živote, na tváři tvé
rys přátelství něžného vepsaný není,
lesk oka tvého nezdá se setkán
ze svitu, který k naději zve,
a vláhu, již podáváš, nemohu bráti
se srdcem lehoučkým, tobě vděk,
v ní paprsek
mně kalným se zdá, v něm léčka spát může.
Snad v krčmě lupiče uváznuv juž,
svou otravu z ruky tvé vypiti mohu,
že není tak tomu, říc’ na jisto aspoň
já nemohu; spíše snad nahý nůž,
13
než nápoj zastřený neurčitostí
mně ukázat měls’, bych pochopit moh
všech úmyslů, vloh
a cílu soumrak – já nevěřím tobě!
Však již jsem děl: zde zastávkou jsem,
ne piják z řemesla smysly chci spíjet,
spíš posilnit, nebo slabý jsem přišel,
a lán mé práce za blankytem
tam v dálce je daleké. Slunce než zavře
své brány plamenné, projít chci jím,
a mátohy, dým
chci z paměti ztratit, jež dokola zírám.
A nyní mne znáš. Ty nech si svou číš,
já srdce ti naproti otevřené
výš zvedám, teď s tebou si připíti mohu,
bez škrabošky mohu svůj pohár vznést výš.
V něj nalej svůj nápoj, vzít nemohu jiný,
než který mi naleješ, jsem přec tak sláb!
Z nás toho mor zab,
kdo koho oklame! Na zdraví, brachu!
14