KRČMA.
[1] Tak vzdálena od nás, million mil, pláš v horoucích paráchparách, veliká hvězdo, jež dotekem prstů paprskových ku životu vzbouzíš květný pyl tak prostřed bláta, vichrů, blesků, ve koutě kosmických stínů již, kde stuhlá je říš hmot přezrálých, zvolna se drolících v plíseň! Máš tvůrčí sílu prodchnouti prach svým teplem čarovným, takže touha v něm těkavá počne se chvět, a mrtvý se zvedá radostně na marách: však, slunce, nemůžeš od květu vzdálit pak hmoty mrtvé vichr a mráz, květ urvat jim v ráz a k sobě povznésti do věčné záře! Ne! Pouze jej ze sna úsměvem po ránu probudíš, pak jej pošleš do šedavého dne, kde se bráníbrání, seč může, každým citů záchvěvem, jichž teplota, byť i ji chránila úzkost, přec chladne na mraze tisíci škod, té poslední vhod jsouc k lupu, třeba že tisíc jich zmohla. [3] Ó rozryté rány, kterými van se dere z hrudi: teplo srdce a drahé pocity, zkušenost vzácná, um šedivý, bujará touha a sen! Kdo z mládí ztratil svých očí světlo, v stáří barev mu ponětí zmdlí, čas oderve zlý po smyslech ztracených vidinu jejich! A komu osud těžkou dlaň v dny jeho vesny položil na sluch, by víc ji neodtáh, v jeseni jeho zvuk vzdálený, každá vzpomínka naň,naň se zdá být těžkou, bolestnou, hroznou, duch, zámek ten spustlý, trhá se dál, věž, brána i val, vše řítí se, smutná hrůza v ně vchází. Jak nevěřit, že se pak rozleje zas s tou těla nádobou ducha též víno u člověka jako u jepice v zhoubě, i u květu mimosy, u mořských řas, u krystalu soli zdrcené v prstech, a všecko že s tvářností ztrácí hned i vnitřní svůj svět, že nadchnuto všecko jen k zkáze? Co platna pak naděj a víra v ctnost a láska měkká? Vejde-li zhouby svit rudý na obzor všeho, co žije, zda v podobách stínu, jenž není prost zlé malomoci, nejihnou před ní ty ctnosti pověstné? Mrtvý-li snad kdy lásku dal znát té bytosti, která proň na živu truchlí? S tím nejasným pocitem procit k snům v hmot náruči Popel, o kterém nevím, 4 zda duši měl. Sám to tvrdit se bránil. Z dna poklidu k víru temných dum, jež na sebe samy se dívají cize, on zvedl se, cítě jednak plam té hvězdy tam, jež z daleka tajemství zrození řídí, a jednak již cítě i hranice sil a možností žárlivých, prvním vzmachem svých perutí ihned zavadiv o mříž a klesnuv pak polekán v kout, jenž se kryl zlým stínem příštích zápasů, smutků, a všech těch stupňů vedoucích k tmám až dolů tam, kde dno je bezcitné, kam vše zas padá! Proč procitl k cítění a kde teď jest? Kde dříve byl? Nevěděl! Různá to naděj, že jednou zachová v paměti svojí své lidství uprostřed lidských těch cest! Své okolí prohlížel: rozeznával kol v prostoru klenutém soumraku sled, však jasněj zřel hned, než zvykem to: poznal tě ve stínu stín jen! Byl sklep to podivný. Žádných stěn kol viděti nebylo kromě kleneb, jež shora se k mlhavým sloupům táhly, tož proto, že prostor byl přeplněn mhou tajemnou a pak množstvím světel mdlých vlastní září uprostřed par, jichž tlumený žár plál proto bez vší svítivosti. A ještě pozorněj kolkolem když Popel díval se, soubor těch stínů se hemžil maje podobu davů, jež dalekým hlučely hlaholem: 5 změť za stoly seděla popíjejíc, a každému hloučku jinaká zář ze svítilen v tvář se snášela, zrak spíš matouc než sloníc. Neb ti, kdo pod jednou svítilnou v sbor se sesedli, nedůvěřovali těm, kterým vedle jiný plál záblesk, jich popouzejíce zášť a vzdor, a takto napořád cizí dosti si zástupy byly, že je dělily mdlé rozdíly těch jisker nad hlavou planoucích kalně. Jen jediná lampa byla tu, jež jiným méně podobna plála, tož jasněji, ale z bezměrné dálky. Host uzřev ji z touhy záchvatu k ní blížil se zmateně, nedůvěřiv, a přece nesa v očích svých své důvěry smích, své hlubší podstaty mohutnost celou. Tou lampou v klenbě okénka zjev byl malý, světlým azurem krytý a oním podivným, tajemným sluncem, jež vrhalo v sklepení paprsků krev. Cos kdesi dříve o slunci věděl, teď na nic vzpomenout nemohl v snách, jen hrudí mu táh cit vděčnosti přítulné k tomuto světlu. Cos, jak by spásu jen u něj tam lze bylo nalézti, pravila krev mu ku hlavě stoupajíc pobouřena a stropů prorvati klenbu i trám chtěl bezděčně, aby v těch záplavách rudých, 6 v těch výškách tam tajemných nahoře kdes, tam u nebes, se rozplynul, roztrhl pouta všech mraků. Však ve svit-li okna pohledl blíž, aj, uviděl mříže ostré, tuhé, a černou krev, jež nezaschla nikdy a zdivo halila, ostrou též mříž, a stopy křídel rozbitých tady v té krvi zůstaly na rezi vlát, ve stínu znát na kamenech pod oknem bylo tlum kostí. Ten přízrak, ne to bylo přece víc, ta skutečnost hrozně sklíčila hosta; až dosud mu všecko přece se zdálo být souhrou, vše domysl neslo mu vstříc, jenž podával v závojích utišení, leč od tam té mříže a puchu těl, jež pod ní zřel, zda v myšlenek vír moh kde vanouti úkoj? Kdo zasadil onu hrozivou mříž do kleneb z granitu, jaký as mohl být úmysl jeho, ten-li ne přece, by pocítit dal, že prahmoty tíž, zkad popel oživlý pracně se dere ku slunci a k étheru, nedá se střást, a volnosti slast by naznačil k většímu trápení v hrobech? Ten, kdo tak učinil, přetvořil hned na polomrtvé živoucí všecko! Ze skal se prodere do vzduchu jasan, či topol, či klen, a pokavad květ svým bezčetným okem paprsky hltá, 7 strom neví, že v půdě má vnořeny své kořeny, je šťasten tuchou, že v světlech jen žije. Tak všecka též zvěř a křídlatá ptač to stejně může, jediný člověk výš pohlížeje nad hlavou svojí mříž znamená, v srdci tlumí pláč! Ach ano, člověk! Nový to pojem! On šťasten být nemůže, protože v něm, že zvířetem přec jest a přec není, vědomí žije. Ó člověk! Nález hrozivý v svém nitru našel Popel chmurný, že člověkem jest! Nic, co živo, mít nemůže dojem tak tísnivý,tísnivý jak člověk! Může on živoucí všecko sic hubit, svévolně podmanit, v tom nemůž’ však být mu útěchou, že zvířetem na polo není! Lva orel zná a rybu rak, duch lidský zná však sebe pouze a s duchem jiným nemá styků: buď sám že ducha nemá pak, či není duchů krom ducha jeho? ku zemi ještě spadne meteor s kosmických hor, duch lidský nikdy však s jiným se nestřet! Ach, jaký koloběh myšlenek! Ku oknu úzkému s lazurem za ním se Popel chmurný upjatě díval, a cítě myšlenek odpor i vztek, v tom svitu zároveň úlevu lokal. 8 Usmál se, kterak stokrát zahnána a zdeptána jej naděj za ruku chytajíc láká. Kdo mříž jen tam do okna zasadil, do balvanů slizkých nad hlavou v klenbě? Tam živ se rozjásat v etheru čistém nad mříží, kterou zahradil vše výšky královské nepřítel tajný, by bylo as tolik, jak stromem vznést se do vírů hvězd, jak orlem dospěti růžových oblak! To já jsem, pane rozmilý, si dovolil: nápad ten genialní mi pochválíš ihned, jak mile zjevím své pohnutky, jež mne v tom sílily. Byl šenkýř letitý ten, kdo mluvil, zpod víček zarostlých úkosem si prohlížel zem, jen po chvilkách hosta očima změřil. Nes v tlusté pěsti kypící mok, a sedaje lhostejně za stůl, nabíd i hosti s úsměvem protější místo, by po té mu usedl blíže v bok. To já jsem opravdu učinil, pane, jsem Život, pověstný šenkýř ten, jenž tolik má jmen od přátel i nepřátel po světě celém. Ti chválí mne, dobře že obsloužit znám, ti zase mi lají, že patoky míchám, zde klidně číš hladíce nad ní se smějí, co v oči ji druzí mi házejí tam. Již znáš mne dobře? Stačí má zpráva? 9 Jsem Život, kdo neznal by hospody štít, vnitř útulný svit? Ten svábil i tebe teď. Budiž mi vítán! Však ono, věz, co jsi namítal tam proti té mříži, po právu platí! Té nebýti sítě, ó, v kalných svých vodách ryb mnoho bych věru neschytal. Bez placení hosté by rozešli se, snad by jim sprostá byla má číš, z té zoře tam výš by nektar snad píti si žádali jemný? Snad vybranějšími chutěmi v sled by uštvali záhy ochotu moji, a já bych nemohl vášním jich sloužit se svíjeje bolestí z rozmarů, běd. Co mám, to prodávám, prodati musím, co čepuji, do dna dopito buď, sám, hosti můj, suď, zda jinak opravdu jednati mohu. Host: Ty o svém ovšem prospěchu sníš, bys hlučno měl v krčmě, chyba však přece jak stín se na tvé kročeje věsí, a ohlížet za ní se neumíš. Když nápoj z ruky tvé medem chutná, rci, komu by napadlo v útěk se dát? Kdo jedenkrát by ochutnal sladkost, rád sedět by zůstal. Šenkýř. Můj nápoj, příteli, není zlým, a trochu trpkosti víc jen chuť vzpruží, 10 neb hořkost být může zdravějším krměm, když míru kdo zná a ocení šprým. Kdo s pochmurnou myslí pije svůj doušek, on pochmurnou živí mysl svou, a přece jej zvou i radosti v skok! Proč nežil by pro ně? Host: Ó člověk v kolébce vlastních žil krev chová opravdu jásající, se ženoucí k výši co kvasící víno, a v radost a štěstí klade svůj cíl, však jedna divoce hořká kapka když padne v plamen radostí těch, dým zasyčí, vzdech, a obzor se zakalí oblakem dusným. Šenkýř: Zle nemysli o mně, dobře vím, že světlem naděje sveden byls’ v krčmu, že žízeň truchlivá zavedla tebe sem k poháru tomu, jenž teď je tvým. Nuž k cíli jsi došel; nejlepší nápoj jejž mohu dát, skytám tvojim rtům: svých zanech dum a pij, co podávám, bez bázně všaké. Tak mluvil šenkýř. Truchlivý host v tom ruku k ňadrům pošinul blíže, než kdo se nadál, vyrval si srdce a kladl je před sebe bolestí prost: Z tvé číše pít nebudu, promluvil příkře, já svoji vlastní velebím číš, pod paprsky výš když zvednu ji, čista mi obráží nápoj. 11 Ten podivným sice ti bude se zdát můj obyčej přísný, však, cokoli chceš jen, suď o mně; na svém já trvám, v své číši jen vlastní vidím vždy rád mok života, údělem jenž mi je v mdlobě; co sklíčen bědou svou vypiji, to promíjí mi nouze má, za to přec nezodpovídám. Jen čistý-li jest mé nádoby lem, to na péči mé jest, a to mne šlechtí, a pohár můj čist jest jak polední chvíle, a třpyt se mi po vůli promítá v něm. Vše vypiji, cokoli v pohár můj vkane, vždyť volby nemám, bráti mi jest, co podá tvá pěst, já pouze znaven jsem, okřáti musím. Já pouze Popel jsem, ty pak z něj máš cos plného života vytvořit, kmochu; však nemni, že po zvyku pijáků sedím, a spít se chci ohněm tvým, prodat se dráž, než zač lze úlevu na cestě koupit. Že krčma tvá není mým cílem, už vím, muž’ bavit mne dým, jenž od sloupu v sloup se bez konce táhne? Ta lampa naděje, jež na tvůj práh mou nohu umdlenou svábila z nitra, v těch prostorech středem zůstává dále a jejích paprsků stlumený nach rys v prostoru kolem nezjevuje, jenž za to by stál k němu zvednouti zrak; co kolem, je vrak, je odlesk, však nikde vábnější světlo. Jen jedno jediné ohnisko zřím v tom okně čarovném, co však to na plat? 12 Hle, časem uslyším peruti něčí, ty k branám těm ženou se mřížovým, plápol nadějí, kterým se vzňaly, je zžírá a hroutí, a pevná je mříž, a na místo výš se skácejí hloub jak beztvárná hmota. Co nedostupný platen jim hrad, hrad slunce věčnéhověčného, a co je platen šíp nadějí nad hlavou vylučený? Bez kořisti vrací se, aby pad na smělého a v sled nelítostně jej srazil. Ó blah ještě smrtelník ten, jenž zasažen byl v centrum všeho cítění svého! Však zraněna belhá většina dál a rány své hojí pro další boje, prv na zdraví čeká, pak na útok nový, na smělejší pleny,pleny než hrůza a bol. A přece jen jeden je východ správný, to slunce tam zářící ve středu hvězd přec branou jest, jíž projde se k věčnu a pravému cíli. Můj brachu, Živote, na tváři tvé rys přátelství něžného vepsaný není, lesk oka tvého nezdá se setkán ze svitu, který k naději zve, a vláhu, již podáváš, nemohu bráti se srdcem lehoučkým, tobě vděk, v ní paprsek mně kalným se zdá, v něm léčka spát může. Snad v krčmě lupiče uváznuv juž, svou otravu z ruky tvé vypiti mohu, že není tak tomu, říc’ na jisto aspoň já nemohu; spíše snad nahý nůž, 13 než nápoj zastřený neurčitostí mně ukázat měls’, bych pochopit moh všech úmyslů, vloh a cílu soumrak – já nevěřím tobě! Však již jsem děl: zde zastávkou jsem, ne piják z řemesla smysly chci spíjet, spíš posilnit, nebo slabý jsem přišel, a lán mé práce za blankytem tam v dálce je daleké. Slunce než zavře své brány plamenné, projít chci jím, a mátohy, dým chci z paměti ztratit, jež dokola zírám. A nyní mne znáš. Ty nech si svou číš, já srdce ti naproti otevřené výš zvedám, teď s tebou si připíti mohu, bez škrabošky mohu svůj pohár vznést výš. V něj nalej svůj nápoj, vzít nemohu jiný, než který mi naleješ, jsem přec tak sláb! Z nás toho mor zab, kdo koho oklame! Na zdraví, brachu! 14

ARISTOMENES.
[15] Eiry skalnaté pán, Spartských množství jenž sklátil v chmurný Erebu stín, při vchodu, který se tratil v Spartské Minervy chrám, štít sám zatknul, jejž Sparťanům schvátil. Mezi sloupovím zde, lilií den když kvetl, zděšen v štítě tom lid vítězná slova četl: Božce Aristomenes, který se Spartou v boji se střetl. Jedním z oněch byl štít, s kterým se vrátiti měl v lakedaimonský stan od nepřátelských střel vojín, anebo na němž mrtev přinesen jistě být chtěl. Ruka spartanská, žel, zpátky jej nepřinesla! V bohů milosti zem hluboce věru klesla, když s ním vloudil se vrah v město, s popsaným potupou hesla. Vrah-li uprostřed nás, zrádce mu stopu šlapal, po níž vplížil se sem! Úžas ten lid kol chápal. Kněžka Archidaneia tají skloněna tváří zápal. [17] Sama nebyla sic zrádkyní svému kraji, lásku v srdci však svém k Aristomenu hájí: k sobě nezvala jej, že však přijde k ní, tušila v taji. A již tuchou se chví, na blízku že jí jest, uzřít chtěla by jej stínem blízko svých cest, zas jej bojí se spatřit, s hněvem žehrajíc na jeho lest. Pro ni zajisté již Orthiské božce zloupil panen mladičkých tlum, s druhy když svými vstoupil mezi sváteční davy: lup svůj tehdá krvavě koupil! Ji však nezajal přec, třeba se o to tak snažil; a byť úskoků zdar podrobně v mysli zvážil, přišel vražditi jen, a plen vraždy jej neoblažil. I to šílenství teď vyložit nebylo sobě, štít proč krvavý klad v noci mrákotné době před chrám bohyně vážné, leč, že láskou tak umíral v mdlobě. Vskutku! Hrozivý ten milenec nenasycen, ba snad nezdarem víc k odvaze řídké vznícen na krok stale jí byl, chtě snad umříti, snad být i chycen. Pro ten truchlivý los, Spartě jejž přinášel on, jemu uspořit už mínila šílený shon sama dadouc se v plen, aby zmírnila tisíců ston. Pro tu útrpnost kol s těmi, kdo mřeli v davu, sama cítila hrot, jaký rval Heleně slávu: k štěstí neskytla jí též krásnou Kyprida postať a hlavu. 18 Sotva v Aigilu však Archidaneia panna zpět se vrátila, tím neklidem k smrti štvána, zde u Démétry v lukách aby zmizela nepoznána, (spíš však s úmyslem tím, aby Aristomena marně chtícího zvuk slechnout kdes jejího jména, či ji uchvátit v náruč, v místa vzdálila nestřežená, dále od shonů, jež v Lakedaimonu prahly jej se zmocniti v kýs okamžik příznivý, náhlý,)náhlý), sotva s tuchou tou kněžka a s ní družky tu v chrám zas táhly k ohňům panenským, kam žádný kdy nevešel muž, s jeho postavou kdos vklouzl ve chrámu hluš v ženském zahalen rouše, panen divných s ním vešla sem druž. Tak byl smělý ten čin, nezřít jej těžko že bylo: všemi poznáno v ráz Aristomenovo dílo. K nožům obětním sáhlas a hned k pochodním, panen sílo! On však nedbaje nic velekněžku v ráz jal: s tváří údivu jí nejprv tak na blízku stál šťasten, zatím co zazněl kol třesk příšerný chrámem a žal. Rybkou svíjela se, s rybáře chutí zas on stihal okem ten švih, hladký pohybů sklon v rouších tlumený mírně. Moh ji unésti v první hned shon, avšak, nepřišed snad loviti nevolnou robu, nechtěl svévoli jen ukázat jí a zlobu, nechtěl v náruč svou semknout její toliko úzkostnou mdlobu; 19 prahnul dychtivě přec setkat se s jejím zrakem, jenž se odvracel, kryt havraním brvy mrakem, takže klesala proto s vlasem spuštěným, ku dlažbě znakem. Teprv nejvyšší strach přiměl ji očí světla vyslat v odpůrce tvář, co však v tváři té četla, div jí v náhradu dalo za tu nevoli, jež se v ní střetla. Muž, jenž objetí chce takové skytnout ženě, s okem hledícím v před, nepodrobeným změně, jež by s přímostí něžnost jemu urvala, otevřeně v dar jí podává, co bohům popřává slávu: státi nezdolna tu, v záplavě štěstí hlavu, sama tvořiti též, plodům těšit se, ctěna být v davu. Vpravdě skytal to vše? Bez hněvu posléze tedy k němu vyslala zrak plamenný na výzvědy, krásnou mužností zas vstříc ji překvapil obličej snědý, čela vysoký pych, nosu linie přímá, v měkkých prsténcích vous, hruď, již do šíře vzdýmá síly d vokýdivoký dech, tvrdá paž co ji lehounce jímá; a ten schmuřený zrak dolů se rozjasněn dívá, cit kam pohlédne z něj, vábí a laská a zhřívá: Zévův obličej to, který Thetidě na záslib kývá. Však než s úsudkem ten dojem objat se moh’, hrozně bouřil už děs od všech prostoru ploch, s krovů odražen zpět dral se sloupením přes mrtvol stoh. 20 Šatem nezviklým tlum rekových zamotán druhů, vůdcem neštítěn svým, obklíčen v panen kruhu, jimž dal udatnost strach, ven byl odrážen do slunných luhů. Padlých, rvoucích se ston do hloubi chrámu se dral, těžkých vrátní kdy kov do závor zapadal; v čas ten od zadu též meč zlý Messény vůdce rval; a byl zhubil by jej, protože Aristomena žádný nejímal zjev, než těch dvou očí změna, vážným údivem když bázeň byla z nich konečně zapuzena; a byl zhubil by jej, kdyby velekněžka rukou družce teď meč nebyla vyrvala ztěžka, vzkřiknouc: Zadržte rány, vězněm tento už prostřed nás mešká! Vskutku při smyslech teď Aristomenes žas’, jak mu zloupen byl meč s helmicí, v jeden vše ráz, jak moh zraněn být těžce, jak druž zdeptána za krátký čas! Dvacet pochodní kol, nožů obětních dvacet k němu zvedalo se hotovo dobit jej, skácet, chrám už uzamčen byl, naděj veškeru bylo mu ztrácet. Ještě vzepnul se přec – klesl však! Spartanští muži hlučí před chrámem, blíž odevšad třesk se druží, množství: Vydej ho! křičí, spolu do brány bušit se tuží. Byl by lítostí mřel, byl by umíral v hněvě, kdyby chápati vše v tom byl nezvyklém zjevě Eiry dovedl pán, ale, zmaten zas, pohlížel k děvě. 21 Příliš nezvyklý děj přetíná smyslů všech přízi. Pojď! Krátký ten zvuk v před jej, chladný a cizí vyzval s jejího retu. Za ní zkrvácen do sklepů mizí. Ona kynula mu: sklonil se. Zavřela za ním dvéře železné, jež s ostrým vrzaly lkaním. Lidé, křikla pak vně, nyní vaší já pomstě jej chráním! Sem i onamo, kam Lakedaimon až sahá, jezdci spějíce hned hlásejtež plni blaha: Chytla Aristomena kněžka slabounká, vězní vám vraha! Krvelačného hned jásotu skřeky šílí, řadou platanů dál žírnými nivami pílí; dvorec do dálky dvorci netrpělivě novinu sdílí. Zatím nadešla noc: davů utichla váda, jimiž, pokud plál den, hojněj vždy chvěla se lada; zbyl jen platanů řad, jich stín košatý v sloupení padá. Zbyla nemnohá straž, která tu popochází mezi sloupením, kam se stínem stromů hází nebe měkkounký svit hvězd a měsíce na oblak hrázi. Zbyl jen občasný třesk zbraně překládané a pak daleký hlas ticha, jež nad moři vane, němý na nebi dozvuk všaké vřavy kde rozhárané. V tiché půlnoci tlum dívek před sklepy těmi, kde dlel Messéňan kdes dole pod vlhkou zemí, sedí ve chrámu šeři dveří u závor na stráži, němý. 22 Z noci stoupajíc blíž Archidaneia bílá, stěží viděna, tu ke družkám hovořila; hlas jen mluvil k nim její, ji co záhada obestýlá: Celým zástupem, hle, střežen tu raněný býk, jemuž bolesti mráz v srdce i do očí vnik: jej by shroucena v prachu nezved ani, kdo: prchni! by vzkřik’! Sníte o vzdoru snad, pouto a žalář, jenž drtí? Kéž by dožil jen dne, nectní až porvou jej chrti, kéž by našemu vzteku chytrý neušel předčasnou smrtí! Proto pečliva mu vymývám ránu tmavou, k vzdechům probouzím rty, které pýchaly slávou, stavím v žilách mu krev, v srdci myšlenek potuchu hravou, aby před lidem víc v mukách si veřejně stýskal, smíru odplaty tak ve hněvu našem si získal, v hněvu tisíců, který z hanby zmožených dlouho tak tryskal! Jděte na lůžko již, snům se poddejte rády: místo na stráži jest mým a ne vaším tady, sama za vězně ručím, lid až zítra se seskupí v řady. Slyšte! Nikomu víc nesvěřím o vězně péči! Sama probdím už noc při jeho bezpečné léči, stačíc více než dost, když vzdech smrtelný jeho jest řečí! Družky hovorem tím přesvědčila panna. Rády odešly spát při první tuše rána, která v hasnoucích hvězdách byla v nebi již znamenána. 23 Dozněl v sloupení krok. Archidaneia vztáhla třikrát k závorám dlaň, třikrát na dvéře sáhla sklepů podzemních, třikrát ruce klesly jí ku bokům znáhla. Když však po čtvrté zas k závorám vztahuje ruku, praskly zlomeny vstříc v hrozivém, krátkém hluku: Eiry skalnaté rek s kněžkou hovoří, ve hlase muku: Aristomenes: Hlas tvůj rozpoznal jsem, nikoli mysl tvoji, neb, co v hrdých tvých slov slyšel jsem prudkém zdroji, není dívčina mysl: krutost s půvabem těžko se pojí. V ráně stuhla mi krev péčí hebkých tvých dlaní. Sevři, můžeš-li, pěst, která tu ránu zas raní, nikdy Kypřanka víc život k štěstí ti neochrání. Lásce nedáš-li zkvést, jíž už ti oka plál žeh, již už zefyrný vzdech zhříval ti na ústech, v níž se chvělas’ už u mne, smysl života umře v tvých snech. Archidaneia: Silné závory, zřím, prolomils’ zotaviv síly, mastí netřeba víc pro tvé zkypěné žíly; meče žádáš-li, vezmi ten, jejž záhyby roucha mi skryly. Těmi chodbami pak na noční unikneš vzduch, lehko probiješ, vím, stráže nemnohé kruh, podál kynou ti lesy, v mlhách přímoří pustinný pruh. 24 Čekáš nehybně? Nač? Abys nemařil doby, mečem probij se hned mojí zde do útroby, jinak v útěku tvém kořist moje tě neozdobí. Neboť Spartance mně o přízni svojí tak šepceš! Lidu svého jsem díl, který ty biješ a depceš. Či hřích kněžky tě láká, na vše naše když vrháš se, repceš? K nářku matek a vdov, k mroucích bolestem snad, nad čím k únavě lkám od jitra po západ, hanbu chystáš teď mou, duchu, z kterého děs vlá a chlad? Však již ustup, či zab v krvi mé mne, jak jiné, nedbej rozdílů víc; muži jak Area kyne starý obyčej, čiň, místo opusť pak nehostinné. Aristomenes: Možno, pravdu že máš: chrám ten a široká země s vším, co živo je tu, nehostinno že ke mně; jinak přízeň však tvoje v ústret napořád kyne mi jemně. Ó jak děkuji ti! Ne však za východ spasný, k němu nespěchám, ne, ani za meč ten jasný, po něm nesahám posud, ale za východ lásky tvé krásný! Já bych v končině té nebyl uváz’ jak v pasti kanec bláhový, v léč dal jsem se svévolně másti tušiv jasno tvé duše, při tvé představě v srdci svém slasti. 25 Proto pro tebe tak směšny mi nesnáze všady, a jsem rozumný dost, božky, jež vede mne, rady abych šetřil, a cenil její v srdci svém dar, plápol svůj neskrotný, mladý. V jiném nevážím víc, cožkoli třeba mi činit, lásky plamenný šleh nelze však rozumem stínit: nezřím, neznám, než lásku, z činů těch se pak nebudu vinit. Do dne zrození, pak dále zas od smrti chvil buďsi ve věčnu změn veškerých kýkoli cíl, k lásce od mládí k stáří celý lidský čas vyhrazen zbyl. S bázní, nevěrou či s nadějí možno zřít v bohů neznámo kams, s láskou však v život jen jít! Dnu květ prchavý, netknut láskou, zpráchniví nerozvit. Nechať číkoli to vinou, že život je trudný, mne krok netíží můj, protože musí být bludný: chci však v neznámo jít maje na srdci lásky šperk cudný. Proto zříš teď mou tvář, rovněž tak moji hruď, a v ní nižádný stín tebe nezarmuť, všecko pro tebe v lesku, v chvějném nadšení všecko tam buď. Ovšem nehřálas’ mne nikdy vřelou řečí, rány hojilas’ však se špatně tajenou péčí, meč mi nabízíš v dlaň, zámky otvíráš v truchlé mé léči. Lidu tvého jen vztek kdyby tvé smysly dráždil, z ran svých krvácel bych, až by se nashromáždil ráno národ tvůj, v poutech by mne nalezl, v poutech mne vraždil. 26 A já prchati mám, tmou tam východ můj plá k lesům, v přímoří pruh, vlna kde tišinou vlá, mám se probiti stráží, minout místa, kde čeká msta zlá. Ó jak děkuji ti! Vždyť je to láska ryzí, hrdá v škrabošce své, která jí přec tak je cizí! Láska pálí ti ňadro, v troudu přílišném skryta že mizí! To-li nedosti slov, abys mi vzdala se celá? Srdce netluče dost, abys je neslyšela? Dosti netluče tvoje, abys ve zmatku netrpěla? Přenes odpověď přec chladem zamčených retů, či, co rodit se má se křídly, k těžkému vzletu, zajít ve vazbě musí, ve tmách, v kamení, v propastech světů? Velkomyslnost jen zaplála z očí ti? Pro ni nehodlal jsem kroky své stočiti v šero svatyně tvé, naděj chloubou tvou počíti. Promluv! Opravdu již zšílel bych mukou touhy! ZpátkyZpátky, myšlenky zlé! Přec jen v lásky květ pouhý puknou zamčené sny tvé, pro svit teplý a silný a dlouhý! Archidaneia: Ty to nemůžeš být, jemuž mne Pěnorodá za choť určila, strach před tebou nitro mi hlodá, přec jen válečník jsi, jemuž ze dlaně vykvetá škoda. 27 Kdybys pro vraždy plen zajat byl, přišed ke mně, nad tvým osudem já stála bych bez slechu, němě; že však pro lásku přišel’s, dav se v nebezpeč celé kol země, dobrou uznati chci vůli tvou, vděkem splácím: volnost dadouc ti, zas rekům tvým tě vracím, našim vrahům, žel, vraha, oběť přílišnou, pod níž se kácím. Víc ti podávám tak, než co by mohl ti přát nejposlednější kdos ve Spartě! Nižádný snad jiný nemoh’ by totéž činit, zrádcem se nechtě stát. Nebo otcovský kraj srdci nejblíže kyne jím se k dobrotě vznést, z lásky jež horoucí plyne, prv ctít vlastní svou krev, žádné dálavy, mrákoty stinné! Svůj kdo necení dům, v kterém na nohy vstal, před tím vyrůstá strach, zrádcem že bude kdy dál všem, neb dovedl zradit úsměv, který ho nejlépe hřál. Či to dobrý je duch, na srdce otevřené jenž by každého chtěl přimknout, však odežene napřed nejbližší bratry, dobrých rodičů zapomene? K lásce člověk-li vzrost, dlouho k ní nehledej kdes teprv místo a čas, miluj blízkost hned dnes, to, co pospíchá nejblíž v náruč, v náruč svou ku srdci vznes. Vskutku nejlepší jest přirozenost pravá, slepým každý je zrak, kterému nedopřává ona šlehů svých světlých. Vlast pak nejlíp nám k štěstí se vzdává. 28 V sídlech Borea prý korunky sněženek bílé sněžným závějím jsou věrny a pošetile k vedru Afriky netouží; proto obstojí v kráse a síle. Střízlík maličký v své hnízdečko nejradš se stají, malá skrýška to sic; hnízdo, jak orli je mají, víc by neskytlo jemu tepla, bezpečí, blažených bájí. Proto nežádej víc, abych zapomněla oči slzavých té vlasti, jíž příkoří dělá ruka tvoje, leč prchna ztrať se u Eiry svojí zcela. Jistě, máš-li mne rád, vyhovíš prosbě mojí, že víc naproti nám nestaneš nikdy v boji, život prohnaný k Sparty míru zasvětíš, rány se zhojí. Aristomenes: Kněžko, souhlasu a úcty u mne víc došla’s, nežli si mníš, než ti to řekne má líc; že tak drahým ti domov, svatost v prsou ctíš stoupajíc. Avšak hoden-li dům rodný dětinné přízně, citů nejkrasších vždy, lásky přehojné sklizně, tomu dostaň se krovu, kde vše živo je z ústrku, trýzně. Otec na smrt-li kdes štván v svém domě se brání vlkům loupežným, jich útoky umdlenou dlaní v posled přemáhá s těží, žízniv žízeň svou necítí ani, 29 v jeho zoufalství v tom syn-li jej přistihne v čas, láskou nejprudší štván v smečku tu vřítí se v ráz, hrdla nedbaje svého, hlasně křičí v něm svědomí hlas. Sparty naduté syn pyšný však schopen-Ii znát lásku slzavou, jež bědné chce otčině dát vlastní potupu, krev, vlast by skryla jen ve slávy šat? Sláva taková víc jesti, než chlubivý cár, jakým despoti chtí povznésti vlčí svůj spár, vaši despoti, jichžto srdce s vlky má stejný tvar. Pro mou Messénu šat slávy oděvem buď, by jím nahotu jen kryla a nikoli hrud’ vzpupnou, pouze čest lidu volného! Svět mne suď! Nikdy na mysli nám nebyly spartské nivy, pán jich lhostejný nám, lhostejno, koho živí, jen když sami v svých dvorcích s medem jíme své vlastní skyvy. To-li údělem jest národu kterému, stěží může slavit se, jakých to pokladů střeží, nikdy němůž’ pak pro ně lkát dost národ, jenž ve prachu leží. Srdcí upřímný smích veselým pod blankytem ať mých na horách tam věčným bude bytem, proto bojuji jen věk svůj nejkrasší v boji lítém. Vás-li vraždíme dnes, činíme to jen, co žádá zvyklost pastevců, již dravce honí až v lada dolů po stín hor, když jim napadli bučící stáda. 30 Neboť, Messéno má, padneš-li, běda tobě! Všecky radosti tvé v té by povadly době, vrah tvůj když by tě zmohl! Štěstí cizí je cizímu k zlobě. Pak bys poznala, ký v cizáku nepřítel jest! Ty, jež nezdávil by, na jedy lapá a lest, raby zmožené bije, práva výkonem jest mu trest. On svým zákonům spár nejraděj vyrůstat dává, trestat záminkou jest, vražditi kde si přává, často v lačném svém vzteku odsune od tváře škrabošku práva! Líp je nežíti radš v nijakém ústavy svazu tam, kde pokoj a řád luští se mluvícím v skázu meče tasením z pochvy, jenž se raduje švihu a rázu! Lačně po štěstí, ó Messéno, rval by ti z dlaní co můž’ surová pěst urvati bez ladu, maní: zlato, otroky, stáda, ženy, obilí, vinice v stráni. Vše bys musila dát, lůno své rozestrouc v haně, plna urážek a krve v nesčetné ráně, vraha na hrudi, za to, že jsi na vlastním upadla láně. A bled hrůzami tvůj lid by skláněl pak hlavu v službách, ve kterých vděk nižádný, nižádnou slávu získalzískat nemoh by, vždyť přec otrok věhlasný rab je jen v davu. Vždyť přec nevolný rod zástup je nevolníků: kyne otrokář jim, tisíc zrádců tu v šiku jemu kloní svůj hřbet, bratry, hrdost svou sápají v mžiku. 31 Nikdy netoužil bych uprostřed rabů žít, jimžto rozprášil vrah otčiny půvab a klid, jak noc vidinu setře: skot jsou, který kdos ke pluhu chyt, místo květů svých niv smrdutý obývá chlév, provaz na krku jest živ ze přebraných plev, líže surový bič, nemře, zaříznut cedí svou krev! – Takto upřímně děl Aristomenes, co cítil, ještě mluviti chtěl, slova troud k vášni jej vznítil, v tom však kolkolem kněžky modrý paprsek jitra svítil. Ruce pozvedl k ní, vlny vzbouřených citů více netepal hněv, ztichly hned v hlubin skrytu; východ s tušením slunce stoupal do zraků ze blankytu. Z očí dívčiny však hrůza líhla se, v spěch slzy prorvaly hráz nitra jich, ve prstech kryjíc vláhu tu, s hněvem k sobě samé dí, tlumíc vzdech: Běda, dálnými tak sobě nás činí zem, jiné každému nám právo vepsavši sem v duch, jenž šetří, co svato: oba milujem vlasti své lem. V právu oba jsme! Věz, nikdy že nemohu skráň na tvou položit hruď! Běda, že ve světě dlaň družku nemůže tisknout, dvé jen práv že se nevejde naň! Jaký věru to svět! Jaké žití to hrůzné! Jaká to vysoká ctnost, pojmy když vraždí ji nuzné! S bohem, příteli můj, trní sedralo růže vše luzné! – 32 Prchá, schodištěm výš prchá, neví ni, kudy, její ssinalou tvář červánek přelétl rudý, v skráních tepe jí krev, mozkem příšery letí a bludy. Běda, netušíc kam, v posled v honbě své děsné stane naproti zdi na chodbě úzké a těsné, u zdi zastaví krok, tiše na dlažbu studenou klesne. – Nyní, nežli vzplá den, u vchodu přemůže stráže, ano, přemůže je, Herakles přej mu své páže! Prchni, poslední čas to – prchni! šílena do prázdna káže. Jistě učiní tak! Co mu jiného zbývá? Aby přemohl stráž, bohy k pomoci vzývá, rukou sepiatou tlukouc nade skrání do tupého zdiva... Potom pustinou v kraj bezpečný dospěje znovu, odtud v Messénu svou. Zdráv buď! Ku tvému krovu se svou bezděčnou láskou zbloudit nemohu! Zmírám v tom slovu! Ano, umírám v něm! Vlasti vděk jsem sobě v těle ubila, ach, srdce své! Smysly v mdlobě dlouho nemohou žít, kořen urván-Ii. Spočinu v hrobě. V bolu mrákotách tak Archidaneia snila, avšak skutečnost zlá jinak se utvářila. Neprch Aristomenes, poutem Sparťan ho obestýlá. Rozpial k dívčině dlaň, chtěl ji dostihnout skokem, v ráně černý však proud krve hnul se a tokem smutným na dlažbu trysk’: musil sednouti s mlhavým okem. 33 Tak jej nalezla stráž u závor puklých tam z mdloby vstavšího zas, ve pěsti meče plam, tak jej nalézá lid, ráno zvědav jenž pospíchá v chrám. Slyš trub zlověstný tón, koní klopotný cval, křiku nejasný hluk letící dál a dál: pověst útěku temnou útkem strachu lid zapřádal. Prchnul! hlomozí dav, pod sloupy chrámu se těsná, hrůze z cesty jde v ráz radosti předtucha plesná, pěst že jednou již jatá znovu bude je káceti běsná! – V bouři takové květ zrosený, tuše vzchod slunce, rozfouklý pýr mračen když klesá blíž vod, vonné rozevře plátky, šťasten vztýčí se nade brod. Prchnul! s terassy sem Archidaneia křičí, štěstím zmámena svým špatně zoufalství líčí, slovo, krutým však dost, očím zkoumavost slepotou ničí. V tam ten utíká kraj, volá, lži své se směje, již však drtící děs chladem ve tvář jí věje, smysly znikají v temnu, s ním když kněžek sbor ze chrámu spěje. Zanech zoufalství, dí Klytie, neprch ti vrah, pouto tíží jej zas, krve mu lokajíc nach, dobře dostřehlas jej, šťastna skvěj se již ve slávy snách. Soudce, jehožto zrak neslepne slitováním, čeká souditi jej, svědkem v soud půjdeme za ním, hekatomfonie trojí kteří jsme želeli lkáním! 34 Kněžka neslechla víc, ani ten šílený křik na rtech tisíců, když z roviny mrákotný šik s vrahem v Aigilu vtáhnul, kde pod stromovím sadů znik’. – – Starci na trónech dlí, vrásky zlověstné v čele, trpkou přiřknuli smrt Aristomenu: v stmělé lůno propasti bude vhozen, zajde tam v nouzi a žele. Takto rozhodl soud. Eurytion teď, král, rukou zamávl, hned chlubně mluvit se jal: Ejhle, Aristomene, jaký osud jsi sobě vzal. Vojín velký jsi byl, Spartu nezdolals’ však, velkým proti ní být nelze nikterak, slávy proti ní urvat nelze, a tys ctil slávy znak! Žel, že výtečný rek v tobě podlehl dnes, a že nepřáno ti, abys rekovně kles, že však utracen budeš, jako hnusný a nemocný pes. Co ti povím však teď, svědky třicet jen kmetů, v taj i k svědectví mít lepší nemůžeš četu: osud propad jsi svůj, slyš a dobře se rozhodni v letu. Spartě děkuješ jen, vida posud zem, květy zářící, vzduch sálavý kolkolem, v jehož modro se vpíjí bělost stavení, břehů lem. Spartě za přízeň touž udatnost zasvětiž svoji, pro ni, veliký zas, chrabrostí skvěj se v boji, nejen zachráníš život, leč i slávu svou, bohatství dvojí. 35 V takou úmluvu tak nemůže s nepřítelem každým vejít náš soud, trudno jen, že by s tvým tělem vzácný zahynul rek. – Na to Messéňan s hrdým čelem: Kdybych příkrým ti snad slovem odvětil na to, mněl bys, v bědný můj duch mnoho že vzteku je sváto, který stemňuje soudnost. Klidně uvážím slova jak zlato. Ceníš vojáka jen se svaly silnými ve mně. Já se necením tím, není vojenské plémě nic, než pohroma nutná všemu živému uprostřed země. Jet’ to násilí jen, nevědouc ani dost málo, pravdě sloužit-li má, neb zda z bezpráví vstalo, hnus mu odpuštěn pak až, pro zdar vskutku li umíralo. Lid či svémocný král svatou li příčinou není v hrozný vyváben boj o statky, kterých si cení duch jak opory nutné k sebeúctě a k zdraví v svém chtění, bez té příčiny on vyjde-li v zuřivou půtku, vraždí, krade to jen v obdivuhodném i skutku, ani člověk, ni zvíře, bude obého horším v svém smutku. Proto uchvátit zbraň, s poctivou odvahou být při tom spravedliv, jest příliš odvážný cit: stokrát v neprávu zbudeš, jednou jedinkrát můžeš jít! A tu pochopíš pak, že ti nezbylo volit, nežli zlíbit si kal, se hnusem nezápolit, nebo zajíti radš, nebo vítězný zhoubu tu skolit. 36 Práv-li nemohu žít, nač dál živořit, nevím, bídně dýchaje jen životem zakrslým, levým! Abych neumřel hnusem, tož jak bojovník v posled se zjevím. Tady posvátnost jen zastírá obličej reka, jiným nemůž’-li být, zápas-li pouze jej čeká, nic když nezbývá víc, a když meč ten jej nepoleká! Lidskost při dílech těch krvavých trůní dál v jeho útrobách přec, nemusí hroutit se v žal, hledat nemusí šat, jenž by v hanbě ji zakrýval, neboť krvavý meč v nelidskost bije a hanu, jež by Tartaru tmám uvolnit žádaly bránu! Štírů plamenné srdce právem krvavou přijímá ránu. Krev ta nestříká výš na toho, kdo v ní kalí dobrou, čackou svou zbroj; ze bláta vyrostla-li, zase v bláto jen stříká, špína ve špíně jen se valí. Proč vše pověděl jsem? Abych přesvědčil vás, již se snažíte mít soudců tvářnost a ráz, že ctím svobodu jen, mužnost, pravdivý práva hlas. Prostý pastvec jsem já, který vlka jsem bil, když mi napadal brav, jinak tiše jsem žil tamo na horách svých, klid můj nejlíp mi lahodil. V Spartu vaši jsem zřel s modrých v oblaků hor jako ve vábný zjev něžností kochaje zor vrchů zelených, vodstva, v němžto zoří plál malebný spor. 37 Stejně Sparťanu já jako Messéňanu byl bych poskytl sýr s chlebem a víno v stanu, šat, jenž člověka liší, nechav nevšímnut, hříčku to vanu. Ale svým jsem být chtěl, svobodným ve všem chtění. Tu jste přišli k nám vy, lakotou zaníceni, stáda chtěli jste mít, pole, otroky k urážení. Zlému nebránit, zdaž v tom se šlechetnost budí, míti vrahovu pěst na vlastní skácené hrudi, volat: do syta bij mne, dost mi, tebe že hřích jen studí?! Ctnost, jež povznáší se nad život o mnoho výš, v pravdě opouští jej! Bít se pro ni je tíž, nežli umírat pro ni, před zlem ustoupit ve stínů říš! Ctnost jen potud je ctnost, pokud uchráněn pro ni bojuje lid, sama je o sobě sen: větvím pučícím teprv život podává vzdorný kmen. Lid pak svobodu měj, brázdy své vlastní měj, jinak nemohu já sobě představit jej, jinak, nedomřiv, z hanby nebo pro čest svou umírej, než by národem byl zvrhlých slabochů pouze, silných ke studu své potupy, lhářů své nouze, zrádců, protože všeho schopen, domov kdo oželel v touze. Bít se pro domov svůj musím, když ohrožen byl: pro vlast ztracený meč když jsem nabrousil, dobře znal jsem, že jest ona jediná obrany cíl. 38 Že jste, soudcové, snad žertem zkoušet mne chtěli, zdaž bych naproti ní obrátil meč kdy skvělý – však jsem zajatec váš, byste vtipně mně uráželi. Neboť na návrh já takový, vážný vskutku, jednou zbraní bych, žel, opřít se mohl teď v smutku: slinou v zlolajnou tvář bych já vrhl se v nerovnou půtku! Takto promlouval on, Aristomenes, v spěchu stále rostoucím, neb kolkolem k jeho slechu neklid hrozivý rostl, vlna, s bouří jež s družena v echu. Agis posměšný teď k Eurytionu králi, soudruh královský, děl: Hromné zasloužíš chvály, žes dal Eiřanu mluvit, jak je v právu svém o vlast svou dbalý. A my nezvyklou tou hladkostí slov jsme hluši k pýše Spartanské v ráz, pěsti, jež dlouho nás kruší, budeme divit se v posled, chmuru stírat, jež vstříc nám se smuší! Chloubou opravdu víc slyne Messéňan ten, věhlas válečný když došel mu zaskočen: síla dohasla jemu, ještě chlouby mu dým z plic jde ven! Ostatní zdeptali už Lakedaimonští v něm, pýše jediné ty, králi, dráti se sem ve sluch popřáváš soudců, pýše zuřící pod nožem! K jeho uctění též tedy pozvednu hlas: v propast skalnatou být uvržen zaslouží v ráz! On však rekem že vzácným leť tam oblečen ve zbroje jas. 39 Pěkné holenky měj, kolen by nezdrásal sobě, jeho statečná hruď skvěj se v pancíře zdobě, štít i helmici vezmiž. Hlad jej leda pak sklátí tam v mdlobě, neboť do lůna skal vítězně, nezraněn spadne. V každém zápasu když vítězství jemu jest snadné, jestli nad hladem ještě vyzrá, pro skráně laury měj vnadné! Mezi sloupením kol zabouřil rozmarný smích, dlouho tlumený vztek soudcům ve srdcích studu pozbaven vzkypěl, kypěl do syta v úšklebcích. Taký otravný blín v záhonech citů kde vyrůstá, Agis nemusil mít svoje královská ústa, by jej poslechl dav, v pravdě hana tu postačí pustá. V brni rezavou stráž oblékla Aristomena. Hotov bez hanby mřít v hanbě když přece sténá soupeř poctivý, ovšem lidu velmoc tím doceněna! Štíty černavých skal paliur trnitý střeží, rokle divé tu jsou, v hloubku bradla se ježí, nad tmou závratnou modrý rána obláček v rovině leží. Jako krouživý vír ve pěnách orel se stáčí v modru nad turní tou, bleskem v úkryt, v dol, kvačí prostřed paprsků, znaje sám jen, co ta tiš v hlubinách značí. Tisíc životů tam lidský odhodil soud, šťastny ony jsou v tom, že tam dopadnout jen jak mrtvoly mohou. – Velký lidu sem tíhne dnes proud: 40 v pestrých oděvech svých, třpytajíc zbrojí sterou, vlna valí se výš, po skalách davy se derou k stínům prohlubní, křičí, do trub dují, se o místa perou. Hóra sotva že však jediná Slunce vůz k výši trochu vyvedla, již k nížin zas drobounké tiši mizí nazpátek vidmo davů, rozváto do dvorů, chýší. Balvan živoucí kýs nad slují příšernou teď zdvih se, jediný jen, volaje v jícnu šeď hlasně Aristomena, však jen ohlasů probudil změť. Obrů hlomozný smích z rokle prostranné, chladné tupil, soucitu prost, Archidaneiu: ta padne, zase zvedá se, křičí – kromě ozvuků znamení žádné... Naděj poslední, že pancéřem oděn snad rek přece dopad tam živ, propuká v smíchu jek, drsný nad sebou samou, před tou hlubinou skalisek. Skonal! jásalo tu k srdci zmámené dítě: Přece volno jsi zas, srdce mé, pukla hbitě rána zdlouhavá; krev až vyjde, tišiny obváží tě! Kněžka mluvila tak první a druhý den, třetí tichla ta řeč, k hrudi nakloněn vadnul obličej sinný, slzou nad bláto rozbrázděn. Družným dívčinám ten dal se vysvětlit smutek pravdou jedině tou, pro kterou tolik půtek nesla, nevědouc dlouho, které bohyně byl by to skutek. 41 Až když sama se dál musila s rozpaky skrývat, až když nemohlo nic v tuchách jiného zbývat, s pláčem bolesti pozdní slovem pravdivým počala vzývat: Jak jste zajaly mne, nezmožitelné voje, jak jste zdusaly mne prostřed hrdého boje, lásky bolesti! Teď zde vizte krve mé horké zdroje. Již tě nemohu víc bránit se. Podléhám zbita! Žít a povstat zas – jaký to osud mne vítá? Žít-Ii neznala jsemjsem, umru, silná však, nerozpačita. – V horách Messénských, kam slunce zapadat chvátá, Eiry ve větru hrad modrý záplava zlatá hledá, s cimbuří stíny dolů shazujíc na bradla vzpiatá. Bránu zavíral teď strážce při sledním svitu, dívka zvedla se v tom na skály závratném štítu: Strážče, nezavři dřív, pokud nevkročím do hradeb skrytu. Vděčný bude ti kraj, budu-li zachycena hradbou nepřátel svých, třeba jen pouhá jsem ženažena, moje ruce tu lap, neb vám zabily Aristomena! Bědná dívčina tak beze smyslů lkala. Ostří smrtného si celou duší přála, aby lásku i bolest i vše vědomí pochovala. Neb zda mrtvému lze pozdní lásku dát? Možno obměkčit jej, by ji měl znovu rád, když mu svatební vínek podá do rukou přes hrobu chlad? – 42 V černých mrákotách skal sražen v mrtvol změť ležel bez hnutí tak Aristomenes teď, jako pohádka dne nad ním v rokli se snášela šeď. Noc-li byla, či den, těžko věru říc, když se zvedla mu dlaň na kostry hmatajíc; procit posléz, však slunce, slunce zářného neviděl víc. Sen ač těžký to snil, přece omlazen vstal, v brni rozbité přec zachován každý sval, kořen léčivý rány zatím přece byl zavíral. V srdci naděj mu zas květem zeleným kvetla, ale zoufalost hned korunky její smetla, neb v tom doupěti země cesty nebylo, ani dost světla. V kostí hnilobu jen občas přilétla shora krůpěj odněkud mdlá, z hloubky ozvěna sporá vzdechem přelétla prostor, nikde východu neměla hora. Krápník převislý tu v příkrov opřel se stěn, nohy jícen zas táh rokle, naplněn slizem podvodným: zkoumal rek to stakráte den co den. Marno, nevyjde víc, vrátí se v neznámou šíř, smysly selhou mu v sled, duch jak poslední pýř klesne, nedočká času, dnů jenž obsáhne tré neb čtyř. Hlad a dřímota v sled mlhou smysly mu matou, vláhu sliznatou on líže, kruší ji patou, s mukou zoufalství jemu krásná šílenství vidma se matou. 43 Válčí ve Spartě: kol padají mečem vrazi, v klubku svíjejí se smotáni jako plazi: jásot Messény zní, vavřín se zdí mu národ hází. Nikým nestřežen tam nepřítel ujít chce davem: krok to tichoučký tak jako když nade splavem pstruh se vymrští; zas! – tam to zaniklo v koutě pravém! Mozku, třeštíš-li tak? Naposled ve plamen vzplála soudnost zamžená teď: vskutku, tamo to skála živý opáčí zvuk, jakás kostra kde uhnívala. A když vytřeštil zrak, zásvitu hledaje v tmách, liška ryšavá, hle, která vzbouzela strach, lup v něm hledala živý: mžikem odhodlán ruku k ní vztáh. V srsti zježené v ráz chopil ji, stiskl chřtán, dravý nadarmo zub cenil se rozhněván, nohy marně se pnuly, štěkot do všech se rozléhal stran. Dlouho v propastech tak měřilo sílu a vztek zvíře s člověkem, v sled umdleno na útěk dát se snažilo, za ním tmou se Messéňan po skalách vlek. Divnou roklinou spěl naposled sbíraje vzruch, zvíře neslo jej spíš, když tu modravý vzduch v listí zeleném spatřil: srdce vzplesalo z nadějí, tuch! Paprsk slunce mu šleh v oči, je oslepiv směle. Větve chytil se rek, zvíře v tom vyrvouc se cele zniklo za strání, soupeř, nyní dobroděj v hodině skvělé! 44 Slunce, radostný ty života nositeli, touho žíznivá těm, kdo již tě okoušeli, vpij se do mé zas hrudi jako v živoucí vesmír svůj celý. Znovu veškerý stín vypuď ze mdloby mojí, prodchni srdce i leb, napoj mne, nebeský zdroji, mrtvý narozen dvakrát žít zas před tvým se zázrakem strojí! Nechať kýkoli svit v jiných životech vládne, v těchto, kamkoli pláš, tys jen kouzlo vše vnadné, okruh čarovný, zkad se vymknout nemůže žití žádné. Rozlej ohnivý svůj balsám v sesláblé údy, úsměv rozhosti svůj přes čela studené trudy, k síle života plaň mi zase ve krvikrvi, ohni ty rudý! Znovu uvítal tak Messéňan života svit. Plodem ovocným živ, noční temnotou skryt, dospěl oplakán v Eiru, zděšen, vida jej, bál se ves lid. Tamo kněžice jest, Archidaneia, jata Semny ušknutím svým hnaly ji do tenata msty, neb Aristomena přec že zničila, doznávat chvátá. Sobě naproti hned mžikem stanuli oba, muž i dívčina ta. Trpkého úsměvu zdoba ústa sepiala jemu, její zornici kalila mdloba. V ráně stuhla mi krev péčí hebkých tvých dlaní, sevři, můžeš-li pěst, která tu ránu zas raní, nikdy Kypřanka víc život k štěstí ti nezachrání! 45 Sotva dořekl tak, nohy mu líbala v strachu, mnohá zvedla se pěst, hotova ubit ji v prachu, on ji pozvedl k sobě jako pírečko v divokém vzmachu, k prsům přitisk ji hned, z hloubky jež oddychly švarně; všem, kdož pochopit pak všecko to dychtili marně, zvolal: Aristomenes šťasten vrátil se zvítěziv zdárně! 46

PUPAVA.
[47] Na stráň příkrou stoupalo děvče v trávě nízké, sžehnuté sluncem, kterou splýval břidličných kaménků příval s štítu skalinatého. Nohy se jí sesouvaly, hlava k ňadrům klonila se, tváře plály, bušilo srdce. Chtěla uzřít široké světy, chtěla poznat, kterak jí může klonit se hluboko k zemi blankyt jímající širokou dáli, blankyt pyšný, znikající očím i rukám, chtěla vidět pod nohou jej hluboko, hluboko s pocitem, jak možno by bylo na šíji mu položit nohu, na ta světla nemluvná, chladná, na ty dálky bez ozvěny. Ve trávě zprahlé, nízké a ostré po obloucích kamenů černých spěla do výše svéhlavá dívka pruhem par, jichž kruhy už dole vázly fáborem na špici smrků nesoucích kopí svá nad jemné barvy plochých luk, v nichž točí se řeka krášlena modrem oblohy nízké, krášlena jejím červánkem ranním, krášlena mlhy stříbrnou stěnou. [49] Vichry radostné po oblé planině vysoké plece horské tančily, ruce spínaly kruhem těkavým kolem dívky, vrhaly se na její kadeře s odleskem červánku, na její roucho prosté a chudičké. U cesty skalnaté na samém vrcholu babice stoletá kosila trávu, trávu hubenou srpem rezavým; trávu chytaly vichry do klínů, rychle s ní pádily v neznámo pod srázy. Dívka: Jakou to, stařenko, zbytečnou námahu sobě působíš? Spálená tráva to, vichrové v šíř ji roznášejí. Stařena: Víš-li, kam ty jdeš, pyšná dívčice? Znáš-li všecky úmysly v srdci svém, Znáš-liznáš-li ty, z nichž vzejde ti úroda? Má až ruka umdlí od srpu, tobě tutéž práci zůstavím, též budeš spálenou trávu žíti, vichrové též ji roznesou tobě. Dívka: Nikoli, takovou trávu žít nebudu. Stařena: Nezříkej se, milená děvuško, ničeho, abys horšího nedošla. Člověk neví, u které cesty unaven poklesne, čeho chytne se. 50 Ale ty ještě mladostí záříš: zář to povrchu, dokavad neshasne, překáží paprskům vnitřního světla. Dívka: Klameš se, stařenko, mníc, že světlo své na tváři nosím jen. Zkoumej mou útrobu, nemám, co skrývati. Nemám sic bohatství, chudá však rovněž nejsem docela, rozumím dobře paprskům hluboko složeným ve květu duše citlivé. Stařena: Trpělas? Vyznej, bolesti znáš-li? Dívka: Znám já sklepení trouchnivé, v němotách každá kapka tisíce ohlasů vyvolá, které nikdy však sobě nejsou, nebudou odpovědmi. Stařena: Píseň nejistot je to. Znám to, prohlédám, že jsi opravdu trpěla. Dobrá! A jak jsi setřásla tyto ti snivé vzdechy, jak jsi si pomohla? Dívka: Plameny daleké, jakoby ze hvězd, pozvedly k výškám oči moje, nemohu zpět je sklopiti po chuti, ba i chuti víc mi nezbývá chtíti zpět se kácet a potácet až v ta sklepení plná temnot. 51 Stařena: Toto já rovněž znám. A kým prostředkem našlas’ ta světla v dálavách duše? Smáti se budu, řekneš-li láskou! Každý, kdo láskou oslepen, myslí, na vše že stačí takové světlo, aby pak zvýšil zásluhu svoji, staví svou lásku vysoko, vysoko, mní, že příliš od ní je vzdálen, kam se ruce prosebné nedopnou, příliš že jasná, aby se mohl pyšniti, v jase že největším stojí, a že ji uchvátil nadzemským vzletem! Dívka: Proč se posmíváš každé lásce? Miluji, protože všecko, co hřeje, touhu vzněcuje, rozžíhá lásku. Moje však láska nepříliš vzdálena, ano tak blízka, tak blízka je třeba! Krok jen jeden je přece k smrti, smrt pak jesti pochopení, k pochopení toužím pak srdcem. Nyní co říkáš volbě mé lásky? Stařena: Na mou milou, všední to není, a smrt opravdu na krok před tebou, opravdu na krok, podivná shoda tu! Dívka: Smích tvůj tak divoký a tak studený! Co jím jsi chtěla říci, pověz, a též, jaké je jméno tvoje, podivná žnečko travin uvadlých? 52 Stařena: Dříve mi pověz, opravdu k smrti chováš-li touhu slovům svým podobnou? Dívka: Vídáš toužit mladistvé tváře po milencích ovšem jiných. Má však podivná záliba vzrostla z podivné mysli, jak to chtěl osud. Věz, že nejsem dívkou slabou, dívčí jest jen roucho moje, ostatně jsem dívce já blízka jako ty své důvěře v stáří. Což to dívka? Popela hrstka, přítomnost, jež příštím víc není, kvítek puklý v tanci vichrů; kterak dlouho vykvétat může? Proto lepší všeho podstata smrt jest, a kdo poznal to jednou, nemůže míti v jiném víc útěchu. Stařena: Opravdu, víc mne velebit nemůžeš! Dívka: Tebe? Proč tebe? Nyní mi povíš jisté své jméno – neváhej více! Stařena: Rouška se zovu. Na tom prozatím dosti měj. A jak se zoveš ty sama? Znáti přec měla bych tu, jež plýtvajíc horoucností hodnou stařenek dávno životem ušlapaných, stojíš mi blízka duchem i láskou svou. 53 Dívka: Hleď, co u tvých nohou roste: pupava to otvírá kalich, bílý kalich k záplavě rána. Podivný květ je věru pupava. Stařena: Cítíš jistě kol zprahlé stráně, cítíš jistě též věnec trnový kolem srdce zkvétajícího? Dívka: Opravdu necítím! Vše tak naopak! Cítím vzdušinu vysoké hory, první pozdravy nových světel, a pro tu radost suchopár nikdy nevloudí mi na jazyk trpkost. Mocněj kořen zabořím v kamení, a ten věnec u hlavy trnový není mukou, která mi souzena, to jsou mé ruce bránící se, odpuzující, zhrdající, trní, které všední kroky kolem odhání v bezpečnou vzdálenost, bych tím lépe nerušena hleděla ve tvář věčným ohňům, těm, k nimž hledět chci podle vůle, k věcným, nikdy neklamajícím. Smysly všecky uzavírám, bych je uzřela v celistvosti, neb co smysly jen vidí, tříšť jest! Nyní víš též, proč miluji zhoubu. 54 Stařena: Výborně! Jak bych ráda ti řekla, že i já k tobě láskou jsem zaplála? Kterak jen tebe nazvati měla bych? Dívka: Jmenuj mne Pupavou, chceš li, třeba. Stařena: Kouzelná sílo ty mládí! Pohneš ustaranou myslí teskně. Někdy to cítívám rovněž, třeba že úkol můj tak je cizí: lituji mládí, lapám jeho vůni divokou, kořenitou, hřeji se blízko jeho výhně. Ale to světlo ke mně dochází pozdravem zimních, vodorovných paprsků, jejichž teplem tknuto jíní ve své nehybnosti rozlévá se do kalné slzy. Slýchám echa jen, echa, vím to; silnější ovšem nad echa hlas je, síla slova nad chabost ozvěn, ovšem: síla nad chabost kleslou. Potlačit chabost v posled je všecko. Ale co platno! Mladost já neznám. Nuž a kam kráčíš, líbezná Pupavo? Dívka: Nikam. Z každého místa vidět lze slunce a své plameny v duši, na každém k smrti stejně je blízko. Jenom někdy po staré touze, či po zvyku rodičů matném, 55 či po stopě falešné víry, cos mne s místa popohání hledat blaho v daleké dáli, ve změně, která novotou vžehne barvy plamenné do dnů šedi. Kochám se jasností vzplálé novoty, ale když shasnou v popelu plameny, netruchlím: zbývám samotna sobě, a to je všecko, co jen si přáti nejvyššího možno ve světě. Stařena: Sobě zbýti! Podivné slovo! Kterak to možno, nevím vskutku. Dívka: Nechápeš věc tak jednoduchou? Stařena: Věř, to není jednoduché! Kéž by mrtví rovněž říc mohli: nyní sobě samotným zbýváme! Dívka: A proč nikoli! Sami dřímají. Stařena: Nikoli! Dřímají zase pospolu, to pak ta bolest věčné tísně, že na jednoho tisíc vůkolních tlačí se dále, pokračujíce v příšerné snaze zniknout či vyniknout! Každý mrtvý vchází nikoli sám a svoboden v samotu klidnou 56 po cestách plných snivé dřímoty, které smysly kolébají lahodou ráje nikým dříve neshlédnutého, nového zcela, jako si to slibují naděje, ale plný překvapení stane ve stopách dávno šlapaných do světa onoho millionem lidí všeho známého druhu, vejde ve svět přeplněný novou nezvyklou zvyklostí, jinou všedností, novotou prastarou, na mžik novou, na věky prastarou! Slyš, co ti zjevím! Jakože nebyla hrdinstvím nikdy smrt sama o sobě, protože právě všecko umírá, spravedlivý stejně, jak bídák,bídák (způsob smrti jen hrdinstvím někdy), rovněž klidu nelze nabýti ve smrti proto, že vše, co mrtvo, stejně si přeje s úsilím poklidu. Co pak přeje si množství ve světě, toho též množství musí postrádat. Tož i ten klid jest vzácné bohatství. Ničemu není konce na věky, vesmír nikomu, nikdy, v ničem nepopřává klidu na věky. Dívka: Slyšíc trnu! Kde jsi tu hrůzu nalezla, ženo neblahá, zjev mi! Jeli možno ve smrti nenalézt, co i v žití ztraceno na věky, poklid, bezpečí bez potu dalšího? Není možno? Kterak to zvědělas’? Kterak, kterak? Pověz mi! To tě k šílenství všecko postačitelným, 57 co jsi pravila! Kdož to může povědět jasně, jako jsi řekla teď to sama? Kdo jen, kdo že to může povědět? Smrt jen sama! Ach, teď chápu to, tys to sama, ty jsi Smrt, ach Smrt, jen přikývni, těšitelka ona jsi, stařeno, než, co dím, že těšitelka, po tom, kteraks’ mne poranila! Stařena smála se, v posled chomáč trávy vyprahlé vhodila do očí dívce zdivené, a než tato nadála se, zmizela zázrakem, kdes jen vzdušinou svištěl po vichru příšerný výsměch. Slunce stoupalo, modré, chladné stíny měníc na zlaté plameny v dlouhých čarách. Fábory par kol borovic splývaly dolů k zemi, kde se v prohlubni skvěla řeka uprostřed travin slunce mladého blyskotem jásavým. Hrozný pocit umřít nemoci s pevným klidem! šeptala dívka. Co lze tedy nazvati spásou? Skoro řekla bych, uměti trpět, vyzbrojit se takovou útrapou, tisíc že smrtí přijmout lze s úsměvem! Vítej děsné nad všecka vítězství! Uměti trpět! Jiného východu není mezi živými, mrtvými! Umět snášením umučit veškery tisíceré smrtí bolesti, až se nikdy víc nebudou moci dotknouti mysli necitlivé. Uměti trpět! Chci to zkusiti! – Divno, kterak se stalo vše další. 58 Pupava protřela zamžené zraky, před ní v dáli na horách skvělých v rudém stínu záplavy ranní divné věže v obzorech stály, hradby v černých splývaly mracích, náspy v černých splývaly stínech; do výše čněly toliko věže a pak stromu koruny staré. Dobrá, pravila, uvidím nové, podivné kraje; dobrá, pravila, uvidím divadlo, ačkoli pranic dát mi nemůže, čím bych sebe zapřela ve svých závratných touhách, ve svých touhách zapadnout v sebe. Jaksi z daleka svítil purpur slunce v požár třepící se, rovněž z daleka jaksi pěli skřivánkové, nad hlavou křidélky třepetající, střásající rosu s pelem květného lůžka. Ke hradu chvátalo množství pocestných, takže silnice černaly se proudem stálým. Hukot rozlehlý jako při všech proudech se zachvíval údolím od skal až k skalám dalekým, táhl větrem do vzdušin ve výškách. Zda to divno, že skřek a váda na těch vlnách též bujely hučivých? Pupavu ústrk lidí těch vehnal k balvanům stráně nové zase, znovu v suchopár neschůdný, klopotný. Ale i pták svou nalezne pěšinu, nalezla též ji Pupava k hradu. A co nad vše divného bylo, nalezla bránu dokořán volnou, 59 kudy nikdo nevcházel do hradu, ač se ve druhé, hlavní bráně těsnalo tisíce, tisíce lidu semo tamo burácejících, jako vlny v chobotech přístavů, kde jim hráze kamenné brání útočit na lodi rahny spletené. Tím to také divnější bylo, že tlum žoldáků mečem je rubal, hosty po tuctech vcházející, kteří úpěli, k předu se derouce. Ve zdivo, na němž vichry sázely mechů zárodky, aby je bouře hlučnými přívaly zalévaly, ve zdivo brány zející vešla dívka, všecko zkoumajíc kolem. Chlad, jejž vlhko a stíny střeží, dotekl se jejích údů, ale v též chvíli patník ve bráně v starce se změnil stříbrovlasého. Stařec: Postůj, snad jsi se zmýlilo, děvče! Tento vchod je pomíjen ode všech, protož se vrať a přečti si nápis, který se na bráně černá v kameni. Přečti i ten, jejž sousední brána na svém čele bujaře nosí. Pak teprv můžeš zvolit si cestu. Dívka: Musí tak býti? Ano, opravdu, každý má cestu znát, kudy kráčí. Vyšla dívka zpátky ze brány, pohlédla na svorník mechem obrostlý, 60 pohlédla výše, všude jen zřela stopu vichrů a dešťů. Ale když oči stočila na bránu druhou, kde se zástupy stále rvaly: přečetla jasný v čele jí nápis: Milosrdenství! Teď teprv spatřila v těchže místech na bráně první, před kterou stála, nápis zašlý, zašlý v šedi, ztlumený v plísni, tento pak nápis byl nečitelný. Bolest! Kdož by mohl zvěděti, kterak patří k těmto bránám nápisy nevšední? Dívka však zase potřásla hlavou podruhé všedši. Dívka: Stařečku milý, četla jsem nápisy, nápis však nápisem, ničím víc není. V srdci kdo bolest má, nejvíc jej tísní, komu pak opravdu milosrdenství k pomoci nejde, darmo projíti snaží se branou milosrdenství. Vejíti chci, a jedno mi věru, kudy že vejdu, jestli pak nesu v srdci svém bolest, nic jí nepřidá brána bolesti, aniž od ní bolesti neujme! Pusť mne tedy! Pustil, nepustil. Byl tě to patník v bráně zarostlý. Za ním pak východ modral se barvou tajemných věcí. Vešla. Točitá schodiště, pavlány, cimbuří, ve výškách vichry sténavé – vše to prázdno bylo od lidí; to pak tím více hrůzno bylo, že přec do brány jedné tolik 61 lidí se valilo bez konců, ode všad! Ale nic na plat! Všude ticho, z dola jen ohlasem všední hukot davů slepě rvoucích se zanikal, aby zvyšoval beznaděj ticha. Černavými chodbami spěla k výši dívka, třeba u každé zátočky hádanka nebo hrůza přelétala stínem jí přes cestu. Cesta to plná hrubých strachů, které, rostouce z nevědomosti, silnější vezdy nad člověka drtí jej, hroutí mu mozek šílenstvím, nebo muky napjetím srážejí k zemi jej jako mrtvolu zlomenou. Tu je třeba nebýti člověkem, býti více, neboť co člověk je, na té cestě umře pokaždé. Pupava více spoléhajíc v onu sílu v sobě, kterou srdce bez naší vůle tepe, oči které dle libosti otvírat můžeme, přešla všecky zákeřnické chodby a stanula uprostřed světla oblohy: vysoko, vysoko nad každý pojem výšky. A na tom posledním pavláně na hradě seděl samoten stařec vrásčitý; oči jeho, kolem nichž bílé brvy sněhem prokmitaly, nad stínem lící s laskavým tahem, byly jako nejsladší výraz plamenné, moudré a trvalé lásky. Po kolena vous mu bělavý, na plecích mu těžká křídla. Vítej, pravil, našlas’, co hledalas’: já jsem Poznání. Ptej se, odpovím. 62 Dívka: Nemohu dosti užásati nad velebou, která mne schvacuje, když tvé ctihodné rysy zírám. Poznání: Stav to těch, kdo novoty chápají. Dívka: A kdo já jsem, víš snad, otče? Poznání: Ty jsi vteřina, která toužíš nalézti v sobě duši staletou. Pupava však je jméno tvoje, proto mnohé dokonáš z toho, jiní co dovedou načíti pouze. Dívka: Věru jsem se divila zírajíc, kterak v bránu Milosrdenství tisíce lidu tlačí se zběsile, ale nikdo nevchází do hradu. Poznání: Kdo chce vejíti, nesmí se spoléhat v tuto bránu. Nápis její pochází nikoli z ruky mojí, nýbrž od lidí, kterým touhy vedly ruku vzpínající se. Chtěli míti bránu Milosti, vskutku však žádné není v světě: všecko je trpce zaslouženo. 63 Dívka: A ten nápis? Poznání: Heslem je pouze, které svolává stejně toužící. Dívka: Já pak vešla jsem branou Bolesti. Poznání: Bolestnou zas jen ti ji nazvali, kterým kromě milosti všecko jiné jest jen obtíží, zármutkem. Kdo zná pravou věcí podstatu, pozná, zapřením že jen možno otevřít bránu světa nového. Bolest na branách není zapsána, bolest píše se pouze do duší, kdo pak bolest znát se naučil, velké bohatství nese v podstatě: konec života, počátek poznání. Dívka: Dík ti za radu! Nechci být životem, nechci být vteřinou, být chci poznáním, věčností staletou. Dej mi bolesti, které mne učiní nebýti životem, které mne učiní nemyslet po lidsku, které mi otevrou kosmos jinaký, tisíc obrazů za jeden zvšednělý. Poznání: Lehko přáti si! Dvé však v mysli měj: Po smrti opět všednosti neujdeš, 64 pravdu ti děla Smrtka stařena; nové dál tě čekají zápasy a proud všední, kterým přívaly všedních žití derou se ku předu. Druhé pak horší prvého ještě. Oči zavrouc dále nepůjdeš světy oněmi ty v své podstatě, leč tvé Já se rozpadne v úlomky, jež se víc nezcelí nikdy, aby svého Já zas postihly. Skončíc život ukončíš sebe, nebude po smrti dále Pupavy. Dívka: A mé úsilí a mé bolesti? Poznání: Zdřímnou: v kosmu nejsou velkými, by jich význam za bránu srdce dál se svítil: pod troskou chrámu zároveň uhasne rozbitá lampa. Dívka: Díš, že nedojdu míru nikdy, a zas, že nebudu, necítíc ničeho? Poznání: Nebudeš, co pak roztříštěno z tebe ožije, dále se bude rváti znovu v neskrotných zápasích. Dívka: Běda, chceš bych zšílela děsem? 65 Poznání: Též to cesta dojíti míru. Dívka: Leč můj duch mi světem byl vlastním! V žádný jiný jsem se nedrala, svět můj vlastní mým byl dílem, nikomu jinému nepřísluší brát mi jej více! Nikomu rovněž pranic není do mých bolestí, neboť přece v bolestech zkvetla jsem, jimi jsem sebe si zasloužila! Poznání: Vše, co jsi, jest vypůjčeno z tisíce částí, a tvé ovzduší hledalo harmonický soulad, jehož tucha v celém tvém okolí byla sněna vzdálenými tisíci dojmy věcí veškerých. Vzdej se! Roucho půjčené odložíc nezbudeš v sobě samé ničím. Dívka: Kleto buď poznání! Nejhorší bolest mou vidíš: srdce pukající! Můželi tato bolest ještě vykoupení nésti mi kýžené s vědomím, že ten život člověčí nebyl zcela zbytečnou svévolí náhodných skupenin v naší podstatě, a že plamen mé vůle značí přec požár veliké budoucnosti? Leč jak teď v šílenství nenávidím bytí i nebytí vším kol zhrdajíc! 66 Kdyby bůh byl nějaký osobní, a tím bohem kdybych byla sama já, tu v pěst bych sevřela celý vesmír a jej zdrtila silou, jíž za cenu smrti bych dosáhla! Poznání: Učiň to! Tvůj svět zajde tak docela, přec tvé srdce ti celým světem je! Dívka: Jakou trpkou ironií zbičoval jsi, ohyzdný děde, srdce moje! Popatř mi do očí přímo, neb se nikoho nelekám. Ty je klopíš! Děla jsem: zvedni je! A teď v tyto dumavé oči křičím: lhal jsi! Lhal jsi, příšero! Zdání to pouhé chtěl jsi podstrčit, ty však za pasem klíče máš k temnostem, avšak nechceš tajemství otevřít! Stařec sesinal, hned zas v tvář mu přiletěl stud. To vidouc dívka jásala hořkostí záště svojí: k zemi srazila starce v okamih, klíč mu u pasu těžký zazvonil, klíč ten jemu vyrvala od pasu, avšak stařec, spolehnuv na křídla, zved se, jako se vzhůru nese noční mátoha před sluncem v západě. Zved se a zmizel, a s ním všecka zmizela hradu cimbuří vzdušná, a kol byla divoká step jen, v dálku tmavá pod nebem zastřeným, plna řevu dravců hladových. 67 Kam teď s klíčem, jenž zbyl Pupavě? K němu-li najde dvéře příhodné? Jediným jejím tušením bývá, že, kde skončí veškery naděje, tajemný klíc se osvědčí záchranou, tam, kde skončí veškery naděje, tam že zapadne dobře neznámý klíč ten Poznání, na dveřích Tajemství opravdu jsoucích, v hlubokém světě odvráceném od všech pohledů, v onom světě docela neznámém, docela neznámém, v neznámém vůkolí. 68

BHAGAVAD-GÍTA KAUNDINJOVA.
[69] K nejprudším zápasům o život vznítil kvapným slovem Kaundinja syna milého, když před jeho krovem Naga, had ten toulavý, mu jej uštknul, mládce, kterému rovného nebylo kolem v Brachmapuře. Tenkrát slunce, býk žlutavý, na své dráze krátce stanulo spásajíc nebesa, jak zas vzít by s sebou mínilo vteřinu neblahou, kterou zajít měl Susílasarman mladistvý, ten, jenž před chvílí volavkám ještě tich se díval s myslí vnořenou ve věčnost, jak se topí květ otevřen dokořán ve slunci, aby jas v něj splýval. Proč jen hadí šupina lesklá, mrštná, bílá zrádně jej obtočila? Otec na prahu chatrče seděl, jeho zrak obočí šedivé tajilo, jako právě tak bělavé čupřiny bohaté vrásky stuhlých lící; synu však vzrostlému lehounce jako bambus v houští, po jehož údech bronzových odlesk lahodící na každém ohbí spouštěl se, v lokty tulila se jeho žena mladistvá, snivá Čarúmatí, cudnost, pokora, obdiv. Přišli sem sdělit si novinu, kterou nejprv žár Čarúmatiny stydlivé tváře zradil choti, v květech že mládí jejího právě plodu dar zráti též počíná tajemně. V štěstí zprávu snili, dlouho ni nemluvili. [71] V tiš jen kdy zvednou se smyslové vzhůru nad oblaky vysoko nade vším stihají nejlíp vzácné ptáky, kteří nelétajíce dolů nepotřísní nikdy prachem peruti, od rosy jen živi: v podušky oblaků nanejvýš sletí s volnou písní. Avšak ptáčata čataky, byť i sebe déle, na chvíli zírá přec toliko člověk nezvyklý s blahem svým na horách zůstat, musí znovu se střízlivě vrátit až v ten prach: s radostmi těká hodinu, ale sto dnů líhat musí k starostem, chceli si zachovati vzmach kročejů pevných k stoupání zas na místa štěstí, cestou útrapy snésti. Když už s dostatek v srdci se těchou zabývali, že v tom kolotu života, kde vše v dokonalý touží vrcholek, v spasnější přetvoření, tuto zbytek z životů trudnějších k světlu povznese se, v nervech subtilních promítne, co v něm, nedotknuto nižádnou vibrací zevnější, dlouho dřímalo, jak by končila v zdánlivém ničem jeho bytost, a že soudnost pak pozná velebně sídlící uprostřed sebe rozvitého, a že radost křepkého mládí zkusí v sobě, krve proud ohnivý, odvahu k plesu v šumu jeho, v posled tušení životů nových pod šedinou, dálky kdy jiné zas kynou, když to s dostatek po tichu promyslili sobě v nadějích, že jak na zemi zplodil každý robě, tak jej odplatou podobnou ve vyšší zas žití rodiče čactější pozvednou, osvobozujíce u nich schopnosti neznámé, neznámý střed bytí rozvíjejíce hlouběji, když to promyslili, Susílasarmam optal se živým slovem otce: Jelikož starost mne víže, z děcka co život můž’ učinit, nejkrasší-Ii léta pod jeho kročeje rozestře, a jak mám je vésti, 72 abych přived je k nejlepším blaženostem světa, poraď mi, starče, který se nevychloubáš marně, život žes’ pochopil zdárně. Kaundinja mluví: Dítě milené, tajemství žití tajemně oba když sledujem, chtějme si sdílet vzájemně tuchy prchavé, abychom v souhlase svém valném cítili pevnost vidin svých. Nikdo nemůže sám se nadnášet hrdostí, ve světě že dálném všecko prohlédá nejlépe: každý řekne trochu, smí pak dosti být spokojen, jestli slůvko aspoň po letech mlčení dlouhého pověděl nové, poctivé. Střež se nejvíc lidí, kteří chlubnou hotovost ukazují v řeči, všemu rozumějíce ihned Ti jen slídí vteřinu rubat ostřím svým plným potupy před věčnem znaven vtip otupí. Co ti sdělím, to mohou ti říci pouze oči, že už se desetkrát deset let kolem sebe točí, nalézajíce podobnost v různých zjevech zjevů, ni tak ne rozum, jenž za nimi tápe ve stínu, může to sluch ti prozradit, který v hluku, v zpěvu, v bouři i v tišině bez počtu zvuků přijímal: cokoli posavad v ozvěnách zvučí jeho deskou, taktéž uslyšet můžeš. Taktéž, co posavad pocitem v těle probíhá, sdělím ti, synu můj, od srdce hotov k slovu svému, duch když ohlas je toliko, který nestihá pravdy v ničem, mátoh když mělký vír to v změti, v kruhu jenž zavřeném letí. V bázni však děcko ty s chotí svou očekáváš nyní: z nových úst zvuky se rozléhat u vás budou síní, nové kročeje šelestit budou přede vchodem. Kam je povedeš, kteraká slova děcku vnukneš, aby dál štěstěnou vykvetlo, jako teď tvým rodem? 73 Tváří člověka stane se troska přírody v světech neznámých bloudící, z vlnobití vrátkých na skálu pevnější narazí. Zdvihne se, zatím co dokola vlny životů v pěně střídavé zůstanou pod nohou jí nízko, křičíce: Pohleď v široký obzor, v dálku, v mrákotu, v hloubku, v propast; vzlétla jsi, zase padneš dolů, zas budem tříštit se spolu. V mladých údech bujará vášeň ale smíchem bude bičovat propasti dlouho, než v snu tichém sklesne, aby jim přiznala pravdu. Dlouho ctít bude orly pro jejich křídla, lvy pro svaly, nežli ji tušením obejde zmar, jenž v nich už skryt. Zvíře splodíš zajisté, jak zde otec každý, ještě pak do chvíle daleko, nežli to, co splodils, bude již zdát se ti člověkem, a než ty sám se ujistíš, blažen v starostech, že svou jiskrou palčivou před vichřicí živlů mladou jiskérku rozžehls’, jež zlý zmůže dech, že jsi celého člověka moh’ před světa soud ze srdce pozvednout. Však, že jak po stopách zvířecích zvířat kráčejí mláďata, tvé též bude tak za tvou šlépějí, a že má stejnou se zvěří cítit prostotu hlouběji neklesnouc k pýše, ni ke snům nečistým, k lakotě ani k obžerství, nač ti v překotu vše to mám vzpomínat zbytečně, když i zvěř už zná to? Tady kdo teprve zápasí, bědný, jak se opozdil! Sami nejlépe cítí rodiče, tisknou-li v objetí lásky svoje děti, pokud že k výši je vznášejí, slunná prostota dětí je nutká vzpomínat lepších předsevzetí, žádostí čistších snad, nežli k nimž došli životem; podruhé v žití svém na křižovatky tajemné donesou svou vůli, podruhé s rozmyslem pevnějším volí každou půli, 74 kterou vesmír půjčuje věcí tvářnosti: rub i líc uhodnou svěřeni děcka prostotě, kde jak v zrcadle zářivém se vší přesností křivda každá se obráží zraku zkušenému. Chybit se podruhé před tváří děcka zdiveného, chybě učit, ji vykládat, žel, že jak jádro tu zahořkne, samo více v sebe šťávy zdravé nepřijmouc, zaschnou tak v své míze větve též ohebné, křehký pak peň, jenž vichrům s nebe hlavu volněj v plen složí, co zatím v troud i z hloubí kořen svadne, pln zhouby. Rodiče děti své zvedají, dokud slabost svoji nezjeví před nimi některou, hanu, tvářnost dvojí, dokud ku pravdě vedouce sami již se zpátky nekradou před jejich tvářemi ku nepravdě slabé. Tu-li pak dětský krok za nimi spěje v stín a zmatky, lhou a v posměch se chytají, ne-li, v nedůvěře žárlí na děcko zlekané, pýchou dolévají plamen vážnosti hasnoucí. Otcem být, Susílasarmane, promysli to vážně, lehko i těžko je zároveň: lehko chtíčem Kamy, těžko pro bázeň svědomí stát u děcka strážně, aby nepad stín pražádný s otce v děcka hloubi, která se s leskem snoubí. V sobě-li slabost kdy rozeznáš, rozrušen v svém smutku nepřelži sebe, hotov se k rozhodnému skutku: křídla mladistvá nechav jich letu, křehkost svoji s cesty jim z lásky své odvaliž, půjdeš člověkem vedle syna člověka dále v žití boji, protože otcovství dočasný cíl jest přede stálým: blížit se k pravdivým dálím. Přec v příštích dnech za hrobem otec ni matka víc nebudou rodiči dětem svým poznovu, svaz ten v žití mžiku ubohém vyčerpá příroda. Láskou lnou li k sobě, svaz to zas jinaký, nezmyl se, řád což sleví vzlyku? Hráze staví lidé, by zpáteční tok pěn pro čas příští byl zamezen, 75 jakmile do rovné hladiny vodstvo s vodstvem slili. Děti že pojímá zármutek, sám své napni síly, udolej pýchu svou ve pravé době. Hana dětem, výše-li nestanou, nežli stál otec jejich kdysi! Šířej mává strom do vzduchu každý rok svým květem: hana stromu, když v sebe se hroutí! Vyštvi děti, pryč je vyštvi v starosti vlastní, do útrap, s nimiž sami se utkají! Učiň tak, hochu můj, z dětí svých bytí samostatná, skály v moři zpěněném, tkvící v třetím světě, vlastních prsou svých pancíře, srdce pevná, zdatná, spoléhající na sebe! V odkaz nad to jmění u otců lepšího není! Susílasarman mluví: Srdce zranils’ mi krutostí, otče! Nesmí být pravdivým do dna až mlžného ocelový cit, který ti šlehá ze zraků jako z výhně kruté, z které nástroje železné muži vynášejí, nástroje v ostří tenounké důmyslně skuté. Vždyť jak mohu já patřiti jinak na tvé rysy, nežli očima, jimiž jsem děcko nejprv znát učil se tvář tvou líbeznou? Hle, tvé slzy mi na pomoc proti tobě slétly! Nejprve srdcem objímej otce dítě v lásce, pak i rozumem hledej v něm k úctě pocit světlý, sebe ze sebe přines mu před zkoumavý zrak. Výš stane nad otce tak! Ovšem dlaň hladící záhy dost otec stáhni v pěst, ona první buď svízelí, s kterou začít jest dítěti bojovat k obraně. Ona dopadajíc rány jemu otevře, by je poznávalo, ale léčí je v okamih, když jim čelit znajíc před jinými dítě se chránit dovede. Rodiče plod svůj chránící ustavičně v pravdě záhubě v tlamu jej vhodili! 76 Avšak rci mi, vznešený, vskutku pouze v boji, propuštěn z rodičů náručí, ocitne se člověk, a zda opravdu dlužno mu chvět se v nepokoji, jestliže s úsměvem předstoupí před svět, nepokryt v hrdosti nezdolný štít? Kaundinja mluví: Špatnost-li obstát chce, železnou bude její hruď, ctnost však nad špatnost pevnější mnohem ještě buď, nebo v šepotu nalezne přívržence všady, špatnost však ve křiku odvážném. Chceš být na půl pouze spravedliv, aneb žíti chceš zjevně bez vší vady? Obstojíš před lidem, pakli jsi první zvolil sobě; dost že ti špatnosti zbylo ku obraně, báti se budou tebe, dosti půdy uprostřed lidí tobě zbude, abys čelil jim, v špatnosti spíše druha najdeš, který tobě po boku o tvé právo chudé vejde v zápasy, ježto tak bránit přišel též vlastní hanbu a lež. Pravdu, věz, nikdy tak nebrání věrně velké davy, čistou zcela ne, lepší pak, pokud hněv též dravý mohou vybouřit v násilí, ježto v srdcích temných nenávisti potřebu nikdy nezapřou! Ukaž pravdu jim nejkrasší v zořích nad vše jemných, jinak blížit se nebudou ku jejímu třpytu, nežli že ubijí všecky, jež budou považovat za slepé, nadšeni sebou. V slunci skvrny nebohé lidi udržují, aby zůstali na živě, slunce bezvadné by je spálilo nadobro! Leč kde všednost bují, násilí snadněj kde válčí, tu radit nelze dosti nad smrt se obrnit v ctnosti. Na počátku, praví se v bajce, bohů zjev prostřed měst se objevil, radš však jejich krev opila lidské svědomí, nežli jejich přízeň; 77 v prach když je lidé ubili, licoměrně pak prach ten světili neškodný, lhouce tesknou trýzeň! Všichni dobra nadšenci mukou bídnou sešli, vynalézavost probrala všecky údy k mukám, všecka mučidla hnusná. Všichni pastýřští kmenové porobeni, zbiti stejně, jak lupičů plemena, těmi, kterým dáno meče v tvrdších nositi pěstích. Dřív se vznítí posud nenávist u lidu, láska ale skytá dlaň svou rozpačita. Zda však proto to zjevuji bázlivému tobě, abych oslabil lučiště snah tvých ve útrobě? Kdybych polovičatým chtěl tě v davu zřít, řeči své byl bych nenačal. Avšak ten, kdo půdu pevnou v nízké špatnosti našel, a kdo lid postrachem od sebe odhání, o to půdy méně nalezne ve vlastní dobrotě: rukou rozpiatou bušit na brány Tajemství nemůže, kdokoli zápasí posud se člověkem, a kdo na křik závistný křikem odpovídá, toho sluch nikdy se nesejde s mystickým tím vděkem zpěvů ze síní záhadných, jež se otvírají v hloubání, v míru a v taji. První tobě otevru bránu, chlapče drahý, bránu silných, prchlivých v snaze vzletět záhy, nedočkavých, davem kdož zůstat nemohou, jich že svět není ten laciný, který nade všemi bez jich zásluhy prostírá všednost ubohou, nechtících zůstati žoldnéři vojevůdcům oněm, kteří se shánějí po davech, by jen množství vládli, těch, kdož samým sobě netroufají se dlouho být vůdci a též reky, protože u sebe hromadí síly nejvěrnější, a ne u jiných, protože zdržovat se bojí vítězstvími vrátkými s lacinými vděky, aby vítězně obstáli, až se v síle zvednou naproti Smrti jednou. 78 Která bolest může a která křivda hrůzná přemoci Lásku, v prsou když pevná, silná, luzná jednou plamen svůj rozžehne? Starý tento hlas nevzpomeň tobě však toliko bájí povědomých, často že darmo tak hlaholí! V Bharatovců čas velebná Sávitrí nezdolnou láskou zmohla mrtvých Knížete, nerad ač, duši Satyavata musil vrátit jí překonán. Ale láskou tak nezdolnou kdože skví se nyní? Však i lépe když popatříš, zdali může láska odměnit lásku vespolnou, vnutit-li jí míní za dar královský prchavý život v svazku těla, když se z něj vyprostit měla? Proto nezajmeš pravou tu lásku v srdce tluku, kterou k podnoží uvrci žádáš na vždy muku, pokud měkkým zůstaneš, sní si pouze hraje; nikoli sám být jí zmoženým, sám ji zmoci, aby jako láska snad v útroby tvé taje stejně nevešla nepřízeň. Jako ruda v žáru na ocel hrdou se přetvořuj, dobra náhodu v nutnost ujařmi tvrdou. Ani nezůstaň laskavým z nerozumu pouze, ale vydav se v trápení, v bláto zabředej, projda cesty nejhorší zvídej všude v touze, co je bezpráví záhubné, jak se sémě hrouží v špinavou, otravnou louži. Našich lidských dnů tisíc je, každý ze dnů těch cíl má zvláštní a nestejný. Lidi mluvit nech, jestli jinak tě poučí, obé zkoumej však. V děcko lásku položí otec v první den, ta však nepružná, žhavá jest, oslní jen zrak, srdéčko bojácno obchází kol ní napořád, neboť neumí ukouti mocnou z ní si zbroj a ji neodkládat. Jinoch vzdorem ji rozdrcuj, velkým, svatým vzdorem, nedůvěrou obviňuj každý její třpyt, 79 každou jiskru sršící zakal jejím sporem, ale okem žárlivým dílo svoje střez, citů svých žhoucí směs. V řeč však ni ve skutek nevtěliž, co mu v dojmech pílí, nebezpečnou uložil jemu život chvíli, s ostřím záhubným pohrává, neb to los je světa, že se k ničemu svatému nelze odvážiti, leda s bázní o život, a že každá meta zář svou obráží v propastech, v tmách a v stuhlém děse. Jako zvíře zuřivé špatnost ve svou mysl přivlec násilně, dovedně, avšak ani jí jazyk svůj, ani svolnou ruku neobětuj, by neuštkla jich, jen okem pevným zkoumej zvíře ohavné, nebo v hrozném shluku nad ním se Spásou Záhuba utkaly se s hněvy, nezná žádná z nich slevy! Zkoumej přísně, neb vzdáleno sebe každé zvlášť není dobro a záhuba, láska zde, tam zášť: končiny falše a přetvářky jestli nepřehlédneš z nedostatku úsudků, z těžkých okovů, jimiž tě opřádá pohodlí, nikdy nevybředneš: za sebe musíš se vykoupit, jiný, třeba život za tě nasadil, nemůže tobě prospět ničím! Dobro však musíš v zlu rozeznat! Lidstva řád nadprávím hemží se, paprsk svatosti většinou na věcech nesvatých utkvěl vylstěn věky: jakž mír se vším zachová ten, kdo s radostí podstatu pravou v sled obejmul, silou poznatků sebe vybaviv ze zmatku? Druhou již bránu ti otvírám, srdce srdce mého! Vidíš, že celého života třeba k zrání všeho, a že létu, kdy propuká láska hrdá, silná, musí předcházet kormutné jaro poznávání. Sémě nezralé, třeba je ruka nejvýš pilná v brázdu prýštící uvrhla, rozpadne se v prach, ovoce nepřinese. 80 Protož běda, kdo nezralý umírati musí! V lidském co životě neuzrá, obtížněj se shledá v nepříznivějších životech, ač-li neudusí cizí půda na dobro kvítek, jehož dech nikdy jí nedýchal na ňadrech. A již viz uzoučkou stezku, jež sama zbývá nám, úzkost pak obavy, cestou tou abys ušel tmám: lidu se zalíbí, pakli kdo k ctnosti nectnost pojí, sebe však podtíná – spásám svým v ústret jistěj spěje, jestliže bezbranný uprostřed lidu v posled stojí, leč zas být utlačen může zlobou lidí dřív, než uzraje v nitru svém pravým uzráváním, jež se před koncem nezhatí. Pomoc jediná, v zmatku tom nejvíc jistá asi – nitro uzavřít zvědavým očím jako hradbu pyšnou a pevnou, ze které nezní žádné hlasy stráží, jež k půtce by lákaly, a jež pro vzhled chladný nezdá se lup být žádný. S takým úmyslem lidu se Sakhyamuni zbavil, po šest jar když v pustinách neviděných trávil, jedním zrnkem rýžovým hlad svůj sytiv denně. Dlouho slýchal v nitru svém davů všední hluk; hesla, sítě, v nichž lapají po vší žití změně, aniž by lov svůj třídili podle pravé ceny, všecky ty vášně, jež zdají se bouřit žitím do dna, leč jen v povrchu pění, trpělivostí nechal se mrtvě ustáliti, aby mýlit jej nemohly, aby mohl v hloubi cele zjasněnou popatřit, na dno v pravé žití Sakhyamuni usedl takto davů dál, Buddhou posléze vstal. Toto rovněž učiniž v den, kdy pochopíš, nic že jiného nezbývá v světě tobě již, nežli se neodloučiti více od ptáčete, jež se Poznání nazývá a jež víc vždy mizí, 81 čím je déle sleduješ. Nechať při tom hněte málo tě obava, davům že spolu ubíháš, a že méně je napořád těch, kdo tobě ještě rozumět budou v srdci svém. Davy však vede divoký pud, jenž v myšlenku jim pevnou se neskupí, která přec bol je neobsáhlý, kořist samot a ticha, co zatím hluku dým davy žádají o překot, ježto v tiši cítí počátků slabost se chvíti. Ó že slabé ty hodiny hněvem, lstí si kazí, ó že snílkům je ruka jich příkrá v úděl hází! Ó že pro strach nejistot z knihy vědění každé pak liteře násilně tisíc významů umět dávají, v jejichžto klamná znamení noc se vejde šeredná stejně jako chvíle nejžhavějšího poledne! Běda, v slzách dím to, že i když pravdě přisvědčí, přece vždy se slovem vznešeným rozejdou se davy zas jen k začatým rozepřím, k zamčenému zlatu, k číši mlhavé, k nevěstce, k pýše beze slávy! Proto vždy slabé ti nejslabší v zmatku přelstí hned, bídu pak nejtěžší z běd. Záhy jim pověry horečka skalí očí jas, žeřavou rukou vždy rváti je bude děs a mráz, uzří vždy na konci věcí všech dravčí horkou tlamu, v zmatku se v stádo seskupí blouznit vykoupení, jehož nemohou dosíci, točíce se v klamu. Pověry jednotný plamen vždy budou dmychat, mníce, když v něj všichni ponesou stejný podpal, že snad přece pravdu z něj vymámí, jako jepic tisíce padajících v plam mní, že přece na konec v ohni občerství se a že polknou zářivost, jež k nim hárá tam. Protože slabé ti nejslabší v zmatku přelstí v sled, bídu pak největší z běd. 82 Na to, že nepadne paprsek v bezdno nitra jim, přejdou k žádostem trápení. Závistníků šprým nad vřavou tesknou tu uslyšíš, ten, jenž věnce trhá se skrání každému, u koho srdce lépe pučí, ten, jenž sloníma nohama na vše se tu vrhá, vyvinutýma nad míru: všude z hany cizí vlastní svou splétá si korunu, aby horší hanu zastřel nad hněvným okem, bláto pozvedá ve pěstech, v spolku kloubů, kostí, nehtů s hnisem jedovým, v pěstech barbarských, a slov tišších a volnějších rád se vezdy zhostí. Neb jen ctnost nejslabší slabé v tom zmatku přelstí hned, bídu pak největší z běd! Velkých kdo činů neschopen, stálou snahou zdrtí také malými, nízkými k šílenství a k smrti. Pýchu zjevovat bezmeznou člověku, jenž v potu pracuje sebou jen zaměstnán, zákeřný to zločin, zvláště když otravu nejhorší směstná na svém hrotu člověk nadutý, zvláště když nejvíc důslednosti právě s žárlivým pohledem mísí člověk pyšný, ze všech nejvíce citliv. Budou pak chtíti závistní nejen smrtí mučit, ale budou vždy nejdelší smrti přáti těm, kdož je slabosti v násilí budou chtíti učit. Nejslabší ctnost přec jen slabé v tom zmatku přelstí hned, bídu pak největší z běd! Jak jen statněji vykročíš, už tě smečkou honí, zkoušejíce tvou statečnost: kráčej mdle jak oni, až, když vysílen, umučen, padneš, v potu skráně dál již tě vláčet se nechají, krev tvou soucitem pokryjí, abys díkem též nezapomněl na ně! Pramen jestliže nalezneš, s nímž se nebe snoubí, všecky v něm hloubky nečisté zčeří, z nečistého můžeš pak po chuti pít, bys, ač otráven, také žil! Jejich vtipu bude brusem nová tvá pravda, leč, zhaněna-li jednou, 83 bláznem tě uznají, abys ji do záplavy rudé vichrům hlásat moh’ do syta, v nekonečno časů těše se svému hlasu. Neboť tak pýchy to zákon chce! S pýchou pokoru nenajdeš, hochu můj, zářivých ctností ve sboru, výška i nízkost v bezmeznu zjevem žádným není, život jen šalebný ochrany v obém sobě hledá: nejpyšnější toliko páv se rozplemení, toliko nejlíp svinutý červ se nejlíp ztratí zrakům tu pátravým! Bez davů vše by toto zašlo, v davech bují to všecko. Bědný tu stejně, kdo opřen jest bedry jiných vzhůru, jako je bědný, nad sebou naboba kdo nosí. Ale to musí tak zůstati v žití kleslém v chmuru, slabou ctnost ctnosti kde nejslabší v zmatku přelstí v sled, bídu pak největší z běd! Pokora plod má stejný však jako pýcha lstivá: nenese květy otravné stvol jen, jenž se kývá vysoko u slunce, nese je rovněž bídný kořen, který pněm jsa udeptán, vydán v pošlapání zvěři, člověku, svíjí se, do tmy země vnořen. Kořen i koruna zároveň připravují jed: kdyby pak uschly kořeny, zajde větví dech, uvadnou květy divoké. Větve nikdy od sebe nezmění své šťávy, prach, jenž leží zneuznán dole, přirozenost musí v jádru svém pozměnit, a pak nezastaví nižádné násilí následky toho: vše, co cizí jemu jest, pozbude mízy. Ano, tak stát se musí, kde zmohou zmatkem v sled slabou ctnost ctnosti nejslabší, bídu bída běd! Zda však proto to zjevuji bázlivému tobě, abych morem divokých beznadějí, pláčem oslabil mladistvé lučiště snah tvých ve útrobě? Vyskoč! křičím teď, obrň se v ctnosti nad vše silnesilně, 84 v ctnosti silnější nade smrtsmrt, nad vší povolností povstaň jak tygr v pralesích! Řev tvůj dřímoty lhostejné aby cele schvátil, k tomu připrav se v samotách, dokud nedost silný v svém se cítíš svědomí! Kéž se takto ztratil každý z davů mátožných, ježto mezi davy neuzrá vzdor ten pravý! Bránu to třetí teď otvírám ku východu zory: davy mátožné, zanechtež všecky svoje spory, od sebe zcela se odlučte, jako páry mizí v samotářské krůpěji před svátečním dnem. Krůpěj barvy i čistotu vnitřní v sobě sklízí, to, nač nestačí bouřlivý žádný oblak v změti! Čtěte samot legendy v konci všechněch tuch, sebe v sobě přečtěte! Z hlubin nikdy nesličných tisícerý třpyt obemkne jasem neznámým jitro v krajích jinoch, mátoh přelud nad hlavou, který neurčit přehražoval vysoké nebe bouřným poutem, rozplyne prostorů koutem. Dosti těch davů, před nimiž nikdy není ani možno bezpečně stoupati v paprsk, do svítání, protože koho poznali, koho vyrůstati viděly před svýma očima, ten jim všední stále připadá, na toho útočí, kam až do závrati v záští svém postačí, škaredým prismem temných srdcí vzhlížejíce posupně, dávno hotovi s nízkým úsudkem, zhrdáním. Dosti těch davů, od kterých ani chvála s retů blábolících nemůže pozvednouti k výši, protože takto zas peruti nedospělé k letu ješitností oslabí, prv než lživý dech odváti dovedly v spěch. Žádné roucho nenech si, jemuž dav se kloní, okovy za sebou potáhneš! Roucho, v kterém oni volnost soudu nemají, odlož nejdřív stranou, 85 neb jsou vskutku obleky, v kterých nesmí mysl sebe nazývat pravým svým: já!, leč musí s hanou opodál svého vlastního zjevu kráčet žitím! Všecko odlož od sebe, z davů co jsi vzal, tisíckrát všecko si promysli, jediná zapomenutá cetka všední pýchy může se na hada zlíhnouti u tvých prsou pozděj, a to tím jistěji, že jsi snad pro ni obdiv tichý míval nejraděj, že jsi se nejtíž loučil z všeho od toho klenotu zlého! Susílasarman mluví: Kterak jsi zděsil mé představy! Po kořisti lačen hladový orel se nepustí bleskem dolů s mračen, jako po stopě myšlenek tvých se zmámen ženu. Líto sice mi lidu je, v němžto násilnosti se zmatky bují bez konce, mysl poděšenu od něj odvracím, vím však, že na čas jen tak radíš, a ne na vždycky, abych jen mysl soustředil, a že pak zase se vrátím k němu, světlem naplněn, abych je sebou šířil, jako vítěz královský vchází v bitvy vřavu, aby meče vše oddělil, aby vádu smířil ukázav, kterak se nadvláda jeho rozestírá do konců všehomíra. Kaundinja mluví: Můžeš být králem velikým, největší však slávou krále vítěze jiné jest, než co nade vřavou slávě královské prospívat viděls při všech dvorech: mocí svou králové pýchají, že před jejich čelem davy se sklánějí, po jejich cestách že jdou v sborech, kamkoli povelí, třeba i v černé propasti; ale ve vlastním království hrd buď jinou mocí: nad sebou vládna sám pyšni se, že máš daleko více volnosti jiným v cestě nestanout, nežli jiní tobě, 86 víc že máš k tomu prostředků, více schopnosti, nežli všichni, kdož nemohou býti závislí své pouze od mysli! Važ si sebe! U tebe sama vzpučí spása, máš-li jí opravdu dojíti! Jiný ať ji hlásá sebe odvážněj, tobě ji nedá, útrapami žádnými za tebe oběť tu velkou nepřinese: stejny tu cizí zásluhy jako cizí klamy. Važ si sebe! Jediný za své vykoupení se svými skrovnými silami stoje před vesmírem máš se co činiti, brachu! Važ si sebe, poznej se v jádru v sobě skrytém, samy sebou pak otevrou se ti s mravem pravda, zákony, dobro, svědomí, jež ti budou štítem, a kde číhá nástraha za tvým dílem spasným, dohlédneš pohledem jasným. Z upanišad už pradávných ani starý čas pravidlům tebe víc neučí tak, jak davů hlas, abys nekradl, nevraždil, nelhal, nežil v sváru, nikoli to, však poznání jsoucna radí tobě knihy tyto hloubavé, a když k svému zdaru zvíš, co bytí je v bytí svém, nechopíš se meče, aniž po zlatě shánět se budeš, nenávidě závisti nehodné boháče, jako naopak tomu, kdo nepochopil cele pravou osnovu života, lakoty a záští vadnost nikterak nezjevíš, mluvě sebe déle, protože tomu, kdo nespatřil slunce, duhy skvost nevynachválíš dost. Kteraká k Načiketovi Yama mluvil slova? Pravil zajisté: Tělo tvé smysly v sobě chová, jež se derou k povrchu, aby rozptýlily světem Majy zdánlivé pravý v nitru svět. Uzavři smysly veškery, které v povrch cílí, mezí tisíci žilami, jež pak vedou k srdci, 87 nezmarnou jedinou toliko najdeš, po ní k hlavě tíhneš a v nesmrtelnost! Vyrvi ji, jako se vyvléká vlákno z munčy trávy, vyrvi ji, neboť je jedině nesmrtná a čistá, svět kol nebude světem ti více, názor pravý pravým nebude názorem, vrahem postať vraha! Budeš u cíle blaha! Visvamitra dosáhnuv cele jádra v sobě, když jen v sebe spoléhal, bohy v jejich zlobě sklonil si bezmocné utvořiv jejich ku zármutku na jihu nebe jinaké, jiné plejady a též božstva jinaká silou vlastních skutků. K podobenství toliko bajky vzpomínám ti, jak jest široká, bezmezná toho otčina, prach kdo setřásl z nitra: obal sladkého ovoce, skořepinu, slupku, tolik různých okovů jádro střeše s sebe, klíček prostřední, který zbyl uvnitř ve výlupku mezi ukazováčkem, palcem, v taji chová pralesů skupení nová. Ve středu žádosti, vůle a pudu skrytý leží klíček semene, Puruše nesmrtelná, svěží. K ní až rozkládá Morana v prvky člověka, rozerve žádost i vůli i záchvěv pudu každý, až když Puruše zubem se žravým doteká, umdlí, nikde nemohouc zranitelné místo nalézati v ní odvěké! Ona nemá žádné vědomí našemu podobné, našim pudům je cizejší, než my sami jim, dále za světem bázně se skrývá prostřed nás tvoříc bublinu našeho žití, jiskru, dým, aniž stará se o jejich sílu, vznik a zdar, trvání, hroucení, zmar. Neníť vůlí, protože, byť i z vůle svojí smrt jsi mohl si připravit, přede smrtí v boji 88 neobstojíš na živu, život vůlí bráně; nenič pudem, neb rozhojnit život v sobě samém může pud sic, leč stvořit jej ve tvé hmoty schráně nestačí, nestačí ránu též hojit v krvácení; nenič věděním nejhlubším, ježto lidská věda ani vlastní své smysly nedrží tak pochybně na oprati pevné, jako vozka nešťastný, jenž se s vozu skotiv pětispřež před sebou zdržuje v snaze marné, hněvné, neustávaje smýkat se v hroudě rozdusané, z které již nepovstane. Není duší, poněvadž je to hnízdo zmatků, netvorů ptačích, již v ještěry z křídel nedostatku zvrhli se a již nemohou dojít přetvoření, než když zas v niveč se ubijí! K Puruši však svaté vchází se Svědomím nádherným, tudy v omámení světlo pravdy a souladu jiskří do těch oken, které jí cele se otevrou, jež se touží sřítit se svými hrady a střechami, aby světlo bezmezné kralovalo všude, kde teď i nejmenší kýkoli kout se pyšně zvedá; tuť jest nový Počátek, před nímž konce chudé zdrtit se musí, třeba je celý opar země stavěl v nebes témě! Puruše, všeho negace! Na tvém drahém čele, mystickém, není napsáno: Zápor! slovo smělé! Ne, ty Klad jsi nejhlubší, my co zatím vírem v odporech mučivých těkáme, jakož musíme, protože třeba i onen, kdo ví, kde v nebi širém slunce hledati, podobu jeho pravou nikdy nespatří, ohrožen tisícem ostrých paprsků ležících hluboko pod sluncem. A již na krajní hrázi jsem, kterou slova stihnou, více zjevit ti bojím se: dál co vidět v nitru, to jsou ptáci čataky, jež se v dáli vyhnou šípu slov každému, darmo jenž do vysoka hříží příliš hrubou svou tíži. 89 A byť bych slovem snad ještě i stihnul terč svůj maně, kořist v ruce mé nepoznáš; prostřed lidské dlaně muška tenounká chycena, rozdrcena v nic, pel svůj duhový, životnost roztomilou tobě nezjeví, dechu jejího nepostihneš víc. Celým hloubavým životem vlastním probojuj se k tušením na této pěšině, a až budeš moci říci si pravdivě před sebou, že už v svém veškerém cítění čist jsi, sebou spálen ve všech svých požárech hlubinných, neshořevších darmo, a že už od lidí konečně tisíc mil jsi vzdálen, smrt i život že nelišíš pranic, dálku spíš nad všecku blízkost pochopíš. Pochopíš, v tobě že člověku tvému, s nímž jsi vkročil na ten vesmír bezmocný, s nímž jsi jednou zočil sebe státi uprostřed nepřátelské vřavy, konec je, ten tvůj člověk že dále nemůže za tebou, vadný jsa veskrze, v Bram; že do dálavy, nemaje potřebí na dále jeho smyslů, vejdeš, a vše světy daleké, jež jsi v bázni měřil, z nich že nikdy nevyjdeš, hranice svoje bezmezné v niveč zhroutily, jako město veliké požárem kdy lehne, a lem věží a cimbuří zmizí ve chvíli, vzduch se z kouře pročistí, celé nebe v plese na pláň kol rozlehne se. V třtině tam cukrové volavek zdali vidíš směs? Z lože z šáchoru písklata vyvádějí dnes ponejprv do vzduchu modrého: staří k slunci letí nadnášejíce peruti, krky, nohy stáhše jaksi pracněj, než obvykle. To jen, aby děti vyvábili za sebou k letu vítěznému zjevujíce, že nemusí vzpírat se víc o zem, které bylo jim třeba pouze k jejich zárodku. Učiň stejně, hochu, v svoji hloubku se ponořiv, a co v mých tě slovech, 90 pokud je slyšels’, toliko povznášelo trochu, to tě tam přenese k volnosti, kde o žádnou mříž peruti své už nesrazíš. – Takto hovořil Kaundinja stařec tona v snech: slabost stařecká nemohla zkrušit jeho dech, plápol mladistvý vrásčitou líc mu obestíral. Ani v posled neviděl svého syna již: od smyslů vnějších se vybaviv do Puruše zíral, jako stejně s koleny sraženými k sobě, s hlavou rukama semknutou, v divém procítění Susílasarman seděl tu, jak by na poušti prodléval, nikoho kol sebe netuše v širokých dálích. Čarúmatí jenom lehounce vzdychla k volavkám hledíc v modro nebe. Pravé jí oko se zachvělo v opojné té chvíli, smutek jí v srdce se sdílí. Proč to zlověstné znamení zakalilo rázem nejčistší poklid jí v hlubinách? Proč se vrátit na zem ze všech musí nejdříve nedotušíc ples? Pohroma, kterou tušila, předstihla ji však dřív, než v tíze své celičké chápala svůj děs. Z květů vůni prýštících stromu kančanary krvavé hvězdy dvě svítily drahnou dobu již, k rodině spité myšlenkou: hvězdy to nebyly krvavé, oči Nagy, hada, závistně lokaly skupinu. Hadí kůže blíž, bezvětří polední nerušíc, smýkala se mladá s větve na větev, sklouzajíc, čelo hlavy v tiši zvedalo se k výši. Naslouchal rovněž hovoru, ale každý zvuk zdál se mu býti výsměchem, ježto nedouk nechápal pel v něm ukrytý: tušil z povzdáli jeho neznámou mohutnost, žárlil, že mu není k prospěchu žádnému, až se v něm odpor trvalý uhnízdil klidem nevinným, týž, jak pouze k němu 91 zvedne se zeměplaz, hledá-li schopnost nejlepší ve své bytosti ukrytou. Susílasarmana vybral si, když se v dálku díval s myslí vnořenou ve věčnost, jak se topí květ otevřen do kořán ve slunci, aby jas v něj splýval: mrštný zticha jej obtočil, v šíj mu na záhubu vetknuI břitkost svých zubů. Darmo dlaň bělostnou na pomoc Čarúmatí vztáhla! Slina jedovatá v ráně už po záhubě prahla krve nadšením zpěněné, zatím vrah co lstivý spokojen dílem zdařeným pod lupení vklouzl a se kroutil bažinou do květnaté nivy. – Ocel podej mi, rozetnu mstivou tuto ránu, ohněm vypal ji, tatíčku! Souzen-li mi ještě život, nechať jej zachráním. Ťala ocel, zátopa černé krve tryskla, na ránu modravou přissála ústka dívka bledá, rukama chvějnýma milence k svému ňadru tiskla, pláčem truchlivým ránu mu sytě vymývala, vlasem ji otírala. SusíIasarman mluví: V nejlepší hodinu života mého tento osud! Běda! Kterak bych naříkal, nezaslechnuv posud slov tvých, otče vznešený! Teď ta nehoda kteraký spár má nicotný! Lehce jako roucho žal již se sebe setřásám, ten mne nehlodánehlodá, protože musím snad umříti: žel mi pouze toho, řečí že svých jsi neskončil, jakož myslím, zcela, a že lecos dojista ještě v snů tvých poupatech k světlu rozkvítá: Avšak zmásti nedej se, nýbrž připil sobě, v duch můj hasnoucí pravda tvá dýchni rozvita! Což však tobě k rozluce povímpovím, Čarúmatí, živote v život můj spiatý? 92 Družko nejdražší, k něčemu Inu-li ještě v světě, tys to, překrásná! K Puruši toužím, k vůdčí metě, s láskou toutéž, jako se klamným zrakem točím nazpět na venek za tebou, neboť byť vše vůkol v jiné se podstatě záhadné krylo, než jak očím se to může objevit, co čtu ve tvém oku, v nejhlubší srdce záhyby se mi hrouží jasně, že co u mne sama v těchto hloubkách tajemných zastírá mne steskem, ve tvém nitru upřímném ještě dozírám planoucí bez vší záhady, syté lásky leskem: tebe nemoh’ bych ztratiti, nejhlubší můj sen tebou je, ženo má, ukončen. V smrti mé poslední myšlenkou budeš na dně všech, před rukou Smrti plenící v nejtišších svých snech tebe žárlivě uzavru! Dej mi ruku v ruku, na čelo polibek přitiskni, klidně čekat hodlám ozdravení či záhubu, niveč, ples i muku. Ty však, otče vznešený, dopověz vše pravdy, kterés’ bál se vyslovit, že už unikají řeči rozumné naprosto, a co měl jsem životem k vlastním přesvědčením vypěstiti, k uzrání, přece snaž se sdělit, jak jen můžeš nejrychlej, než snad zamlžením smyslů veškerých nadobro ztratím cestu k tobě v krátké snad, kratičké době. Nechať v nejhlubším nitru svém odnesu tvá slova, přání to, jež naposled zmírající chová, cti, můj tatíčku, snad že já přece umru vskutku. Opakuj, zdali snad vědomá úmyslnost přec nezkřivila pravdy tvé, zdali stopa smutku v záhonech květů těch ledacos plaše neušlápla, můžeš-li na popel mrtvého složit vše ty květy s nejlepším v mysli vědomím, že bys nádhernějšími nezasypal jej, aniž jiný kdo ve světě že by v tom tě předčil. 93 Dech mně krátí se, mdlobu mou předčit pospíchej, a co jsi nedořek’, všecko si z nitra vyrvi spěchem, jedním to dopověz dechem. Kaundinja mluví: Kterak se třesou a sžírají slov mých plameny vysoko vlající, slzami nyní zduseny! Nač však lkáti přec nad tím, co ceny nemá v sobě? Předsudek hluboce zarostlý těžko sám rvu z duše! Nad smrt i nad život Puruše! I když ve útrobě hřích lze usmrtit, jedno pak zbývá hoře pravé: zmírajících bezbranná trýzeň! Chyba těžká vázne to v světa základech! Ačkoli vše, co žíti chce, k žití volí líc, u které převahou půvab se pyšní žádostivý, pak vymírat nechává, pod níž mnohem víc trpět lze příkoří, přece ty všechněch žití vnady bolestí skončí všady. Krátkozrakost neblahá vnucena to pudu, když si volí k rozkvětu kteroukoli hrudu světů kosmických, v sobě ji v kterékoli tvary nejhebčí snaže se pěstiti. Sebe ztrácí v tom bytost zmatená, přijímá to smutné dary, které ji sobě odcizí, prisma náhodné, v kterém se náhodné jiskření kmitne v mezích úzkých, v mezích, jež musí utisknout! Protož z dnů všech nejkrasším smrti pozdní den, stavbu čivů on rozdrtě neodvislost vrátí! Háv když z cetek nesčetných bude odhozen, blah, kdo se vzepře pak svůdnosti se zas cetkou stát od Majy chápanou do tenat! Vždyť ať million životů znají mudrci, není přece v nich výběru, jestli uvrci nechci se v konečnost spoutanou, netoužím-li letem zbavit se rozkoše nesměrna, neodvisla, klidu, 94 nechci li pod maskou jedince omezeným světem těkat jak tisíce jedinců, marně při tom snít o originálnosti pýchu nevázanou, energií získanou nadarmo plýtvati, aby se předurčeným vzorům, ve mně samotném posily dostávalo pevné! Tady, všednost kde počíná, k velkým tíhnu vzdorům, pravdou jest průpověď, počátkem že štěstí nespokojenost jesti! Ó to slovo si pamatuj! V hrudi staré smetí, pod nímž občas dusíš se, vichr vymete ti, ve všecky kouty smrákávé vrhni plápol ručí. Neukojen jsem! napořád ve svém srdci křič, když tě všedností deptají zlí, i když tě učí všednosti sami dobří; a byť i byl to přítel, když se přišel pobavit s tebou víc, než sytě častovat krví tě srdce, neukojený napořád budiž! Také tam, k víře kde vlídní hlasové zvou, pro berlu zvěstí nechoď, pravdě jsi bližším, když, byť i sám a sám, nedůvěrou zasažen těžce, zbloudiv příliš, přece nechtě se mýlíš! Nespokojen zůstaň, když sebou vzníceni, že v čem konce se domohli, řeknou učení, neb jen o konci hovoří, jich kde vázne let. S pískem na březích hrají si, z něhož pouze Maja navršena, v podoby jiné, jež by smet chodec nový, je dětinsky přehazují, své se divíce moudrosti! Prohlédni v stínech stíny pouhé, neb což naleznou jiného? Viz: že jest moudrosti semenem tušit život hrobů, květiny životu urvané v hroby házejí křičíce: ejhle z hlubiny vstávat žití zdobu! zatím to, co tam házeli, vadlo, majíc kořen neplodný, jinam když vnořen. 95 Mohou-li ze hrobů vstávati sny, že vrchovatě v hroby je steleme, chudnouce těžce v jejich ztrátě? Šílenství zoufalce zůstane proto šílenstvím. Tisíckrát pod vlny pohruž se, žít v nich nemůžeš, plícím vzduchu jest potřebí! Hrob je čmoud a dým, který povznáší k obloze pouze smrtný prach, sen tu nenajde místa, by pro nás zkvetl v něm, nebo by dávno mluvily hroby tolikrát vzývané bolem palčivým, vzývané zvukem lichotných dojmů, vzdorné hrůzy. Leč krom ze rtů člověka s ždáním tesklivým ducha zvěst nezazní odnikud. Nerv-li složíš v zem, čím živ duch a v čem? Rozbita nádoba, krůpěje, které kryla v sobě, se víc nesejdou pospolu v žádné, žádné době; duši, již máš na nervech tak, jak hnízdo zpěvné větve nesou v náručí, ztratíš, nerv až zchřadne, jinak by ve smrti nezemřel pes ni slon, toť zjevné, zvlášť že i oni poznali lásku, povinnost, čest i pokoru, plníce líp ty ctnosti všecky, nežli lidstva tisíce. Často se mi zdávalo, dobrým činem všakým že se jen za sebou vyplítám z hloží na své cestě, ku předu však že přece ni snažením svým takým projít nemohu. Nech, ať má přísnost zatím platí, lepší los zda vtom co zhatí? Takto by za branou života seskupil se z rovů stejně těžký ruch života, dál by válčil znovu pro zájmy přec jen zas nestejné, moha plnit děsem za nebem nové kdes ovzduší, když v svém pýchat právu můž’ již i tento ruch pod nebem, co jej těžce nesem! Když by jen lepšího složení docílila stavba špatná v látce své, z které se všecka přetváří, dům pak by znovu vadný byl. Těžko já snažím se věřiti, že kdes mezi hroby vyvýšeno v paprsky trůní právo svaté, 96 totéž, které si tento svět nikdy nepodrobí! Dosti přec, jeli kde život, v němž hýří bol a hřích, daleko nevykvet od jiných! Vyřkli brahmíni, peklo že stihne nevyspělé, ti že, též jsouce nesmrtni, budou v říši stmělé tisíce věků umírat. To zas horší děs, jak je i blaženost přehnána. Jaké věčné hrůzy pro hřích v žití nejasném, neskutečném dnes? Ejhle Věčnost křičící: vy, kdož zlí jste byli, vaši žádám nesmrtnost, byste vezdy bídni trvali, zachováni! – Sebou jen samými neprojdou, stín že nevyhostí, myslím, ze svých bytostí, neboť hruď když vlastní jako klidná v sled hladina pročistí se dosti, teprv potom zjeví se zdivenému zraku hrad ve hradech mraků. Proto i tisíce ručejů horských pere v skály, při každé překážce s hukotem, sykotem se valí, všecky lesy tajemné takto proletí repot zvědavý, v tisíci nových ozvěnách k svému vlastnímu ruchu se sejde v zápětí, a jsou plny pak síly ty dumy majestátní. Podruhé popatř a uvidíš obraz ještě jiný: horské ať peřeje hřmí to, že jest jich síla trvalá, i v tom ruchu klid stálosti najdeš v paprscích, do dna řeka svítí, a to jezero na horách, v které spád kol hřmít nepřestává, nejčistším jasem splývá v mlčení přívětivá. Těch bude konečné smíření, kdož se poznají, v těžkostech úsilni, pravdivi v sobě potají, ať už tvářnost člověka nosí, nebo jinou. Třeba i pes, jenž za věrnost do krve byl zbit, s životem louče se nahlédne, třeba pokryt špínou, hanobením, zhrdáním, že jen k bolestem 97 bylo mu jeho bohatství, život, vzruch a cit, všecko odhodí radostně, ta pak radost pravdivá a ten prošlý bol nad sta z lidí jej vyvýší, kteří s bídnější spletí myšlenek záhadných v zmatku přejdou kolkol. Čist buď, překonej bolesti, toto jediné v sporu všem silou se nemine. A již v poslední útočím, jako druhdy rek proti soku vzácnému, k němuž hněv ni vztek chovati nemohl, ale jen úctu neobsáhlou. Neb jak s tou úctou nejčistší vešli v slavný zápas sokové mythičtí vědouce, že byť zhoubu náhlou jeden druhému přivodí v posled, přec že přes to s údivem k pokořiteli zemře pokořený, na tebe, Lásko, teď útočím! Vzdor nechť mi rozezná smrtelná tvoje místa zjevná, abych ve tvé útrobě našel konečně neústupnost, která by nad smrt byla pevná, slunce neznámé, z kterého jiskrou jen se řítí, co se v srdci mém svítí. Čím květ bažiny? Bažiny děckem přec je jen! Prostřednost láskou-li zahrnout chce tě, žádá plen, jejž bys ty jí poskytl, aby ozdobila sebe tebou, přeje ti život, byť i znala, že, co přeje ti, pohár jest, v němž se radost slila s bolestmi; však ti přece jej přeje nevědouc, že v tom nemá být svéhlavou chtít jej přece přát, ať i to dar jest pochybný. Odcizila opice děcko, že jí v děcku zalíbilo se upřímně, a pak učí je opičím kouskům zábavným. Ať dá lásku všecku, jaké dát může bohatství ten, kdo nepřevážil pravdou to, co zažil? Toť jsou přátelé, kteří se k radostem jen vodí, protože okolo bolestí po špičkách jen chodí, 98 nepotkavše se v krajině poznání! Ó není život věrným zrcadlem, v němž se shlížet mohou, kdo se v pravdě milují! V pravdě zanícení, křičte, jak v posledních záchvěvech v sobě pouze zříte úžas nad světem Tušení, strmou bránu k věčnu, a to jen ve vzácné hodině, v nejdražší, v které vám vyzářil pro vždy život celý, a jak že malým vám připadá pak to zrcadlo ze hvězd, z květů, z životů, neb jste uviděli v sobě svoje poznání, a již v sobě pouze spáse se blížíte v touze! Zpátky ať ustoupí, kdožkoli, byť i nesli lásku, ku pravdě bojovně necílí, radíce dát v sázku nadějím davů spásu svou! Pokud v jejich zrak světlo poznání nevhodili, pokud požár živý z hlubiny jejich nevzplanul, neodnáší mrak věcí bezcenných za obzor, vítězný se nevzpne jak meč plamenný k výšinám, potud jaký dar mohou ti přinésti v mysl tvou, a též kterakým bohatstvím sám je zahrneš, kteří nemají pokladnic, aby poklad tvůj skryli v nich, nad nimiž častokrát v smutku ustrneš, že jim svou celou moc nemůžeš podat, nechav sám sobě nejlepší plam? Byť i paprsk to slunce byl, zvolna když se šine, orel jej nevyčká, vzepne se, hledá druhy jiné. Takým přátelům zapiš se krví srdce svého toliko, abys jim oplatil nejbolnější vinu, že jsi se vyšinul do žití těžce vysněného, do žití lepších poznatků všech jich na útratu, abys dobrým konáním tolik zase květů rozesel po svých cestách, kolik jsi na nich jich udeptal, protože jsi musil. Potom však učiniž každého sobě přítelem, protože při vůli nejlepší, co’s vše krokem zdusil, v život jda i v něm trvaje, byť znal’s mnoho též, nikdy se dopídit nemůžeš. 99 V důkaz přátelství obětuj každý žití vzruch, věda, že cenu nižádnou nemá těla duch, ale tvrdým v Svědomí zůstaň, uzavřený, abys láskou měkkou se nevzdal ledakomu. Rozdávej napořád lásku svou, abys ochuzený zbyl si naposled zmíraje, rozdán z lásky své, jako ten, kdo předvídá, že mu plenit budou statek zástupy loupežné, nadobro rozdá jej sousedům, aby proti vůli vzdát se jej nemusil bezbranný, aby chud jsa cele zklamání způsobil násilným, kteří dlouho kuli pletichy k získání bohatství, a zří nad vše rádi lítost, jež zděšena pádí. Takto před smrtí objev se jako včela v úle medovém zavřena před zimou, v moci svojí vůle, která i sebe zlomila. Přátelům svým vydáš tělo své, jmění své, smysly své, rozum svůj, své srdce, to vše, čeho se v pohřebním rouše nedohlídáš, vše, co se s kosmem zas pomísí, čeho spíš se zříci musíš v hrdém svém poznání, abys v posledním jádru svém, které nezdrtí více záhuba cizácká, sám se oddělil od všeho, po čem by záhuba sáhnout mohla v tobě, abys jak v prášku slunečním sebe ucelil nezávise na lidech, světě, smyslech, citu, v mystickém skrytu. Miluj přátele nikoli, že jsou přáteli, nikoli, že se v srdce ti prška chumelí příjemná, radostná, jásavá,jásavá (taká láska zhyne, v plnost svou jednou když rozpučí,)rozpučí), miluj nepřátele, nikoli abys si lichotil, když tvé nitro mine zloba, jež dokola po srdcích skáče rozkacených, miluj nikoli, abysi sobě ulevil vědomím bezměrné dobroty,dobroty (dobrota s nápoji zloby jen chutná dobrotou,)dobrotou), ale z vědomí síly své, pro niž zbýt se můžeš 100 přetvářky nelásky, zlatého kovu s lakotou, nadvlády nad srdci, jež jsi si svábil na stranu pro rozkoš, družnost, či obranu. Rozdávej lásku ne jako újmu na sobě, abys nezdál se hoden být ve své chudobě darů vzájemných, útrpných, ale jako dluh, který náhrady nežádá, jeli uplácen, a jejž milerád odvede spravedlivý druh druhu lačnému, aby jej nikdo ani spárem, ani láskou nezachyt ve své cizí ruce, aby jej musil nechati kdykoli samotna jdoucího od lidu a světa pryč, ach pryč od všeliké povinnosti časné. Rozdávej lásku na důkaz, že ti lidstvím vsetá žádost nelásky vymřela v citech odvrácených od slastí přeceněných. Jedné má číšky s dostatek, oděvu jednoho, a pak jediné myšlenky mudřec. Nemnoho potom ztratí, když hlava mu klesne do týla: pro číš ni oděv se nevrátí, slední myšlenku, zápasícího s vichřicí nechá motýla, protože na jeho drobounkém křídle již mu barvy známy jsou s dostatek, protože jeho věčný let řadou je odpočinků, ve kterých nemůže setrvat. Lze se všeho zbýt, a jen že k ničemu nemožno lnouti opravdu, dobrodějem dlužno být, dlužno v srdci klid chránit si skytáním na pospas roucha, krve, vzdechů, srdce! Tak vše dej v spěchu! Takto vyluč se ze sebe jako z luku šíp, jednu jen hrdost vyváže, jeden slední vtip, v kterém život se soustředil, že vše poznání z života zemského pravdivý život negací nesmiřitelnou, neskrotnou jistě vyhání do bezcestí, které, že všecko sklamalo, 101 jedině může nesklamat! Kterak vzdáleno těmto perutím zoufalství! Ani čirá prázdnota v cestě netkví tady, ani láska zlomená! Zde jen slabost lásky, slabost neskutečností padá na hromady, nejsilnějších však láska a síla tu se schází sprostěna všech už hrází. Vědoucí pak, jejž miluješ, týmiž branami s tímtéž když úsilím nadlidským ve kraj neznámý prošel zanícen v bytí svém, zdaž po jiné stezce tobě ztratí se nadobro, jako oku zdá se, jež svou slabostí bezbrannou touhy naše tresce, když lsti jeho se poddáme? Zdali za světem duchů zdrcených Puruše věčná, nekonečná nesplyne, sebe jež hodna jest? Jako u studny v poušti se sejdou ti, kdo znají, kde že je ona studnice, tak se sejdou v tobě štváni žízní podobnou ti, jež v lidském kraji nejvíc bys musil si zalíbit. Tato těcha jen zavři lidský tvůj sen! Nechť dál však cokoli zjevuji, ve všem řeč už malou. Maličkou pravdu ret vysloví, s chutí slov svých dbalou hlásá ji do světa nedočkav, zvlášť že též je malý celý ten okruh slovíček, a to láká jej v základech otřást jím, hloubkou mu hnout i tajnou dálí. Duch však ten pravdu vyváživ hlubší, klesne mdlý před její tíží úpornou, jeho hlas se zamkne tajem všech tajů nejtěžším. Živ buď, či umři, smrtí svou, ani životem nevykoupíš nikterak nález mlčících, najdeš jej oněměv sám nad vším bytí kolotem, jež jest ve vřavě mlčení. Pravdám ku neznámým projdi již sebou samým! Slova bezcitná! Nikdy jsem nechtěl s plachtou vaší v mořích Mlčení zjevit se, kde se z hladin vznáší 102 obraz pravdy, zvlnit jej k nepodobě špatné! Všecko, synu můj, podstatou vnitřní měl jsi vybrat sobě v tušení nadlidském, v Puruši své zdatné měl jsi v posled se shlédnouti, a jen trpká smrt že na tě sáhla předčasně, spíše ze slabosti, nežli ze síly účinné ústy neumělými pravdy jsem já zčeřil, věda, že ničím je spíše, než pěstím jejich zdar: slepotou ranit tě nechci, já nechci, bys jen věřil; stopou též pravdy jde nejlíp, kdo na ní neutkví, když i mu nejlíp se skví! – Takto hovořil KaudinnjaKaudinja před svou chýší k synu skleslému do trávy ve zkvetlé kančanary stínu, takto hovořil, na konec umlk’ zabrán v snech. Ani neslyšel zaplakat Čarúmatí vroucně, když po mdlobě jedové nový čerpal dech Susílasarman. Tento pak děl: Hle, tuším zas cosi jak sílu života v žití únavě, jed mne i dokonce posílil! Takto když jihne i ledový chlad tvých přísných věd, viď, že jen, abychom zkusili sil svých po kořen, k otravě trpké jsme na zkoušku přiložili ret? Jen kdož zápasí, poznají poslední své síly, z těch pak zas šťasten je tisící – komu vystačily! E: až; 2007 103