BHAGAVAD-GÍTA KAUNDINJOVA.

BHAGAVAD-GÍTA KAUNDINJOVA.
[69] K nejprudším zápasům o život vznítil kvapným slovem Kaundinja syna milého, když před jeho krovem Naga, had ten toulavý, mu jej uštknul, mládce, kterému rovného nebylo kolem v Brachmapuře. Tenkrát slunce, býk žlutavý, na své dráze krátce stanulo spásajíc nebesa, jak zas vzít by s sebou mínilo vteřinu neblahou, kterou zajít měl Susílasarman mladistvý, ten, jenž před chvílí volavkám ještě tich se díval s myslí vnořenou ve věčnost, jak se topí květ otevřen dokořán ve slunci, aby jas v něj splýval. Proč jen hadí šupina lesklá, mrštná, bílá zrádně jej obtočila? Otec na prahu chatrče seděl, jeho zrak obočí šedivé tajilo, jako právě tak bělavé čupřiny bohaté vrásky stuhlých lící; synu však vzrostlému lehounce jako bambus v houští, po jehož údech bronzových odlesk lahodící na každém ohbí spouštěl se, v lokty tulila se jeho žena mladistvá, snivá Čarúmatí, cudnost, pokora, obdiv. Přišli sem sdělit si novinu, kterou nejprv žár Čarúmatiny stydlivé tváře zradil choti, v květech že mládí jejího právě plodu dar zráti též počíná tajemně. V štěstí zprávu snili, dlouho ni nemluvili. [71] V tiš jen kdy zvednou se smyslové vzhůru nad oblaky vysoko nade vším stihají nejlíp vzácné ptáky, kteří nelétajíce dolů nepotřísní nikdy prachem peruti, od rosy jen živi: v podušky oblaků nanejvýš sletí s volnou písní. Avšak ptáčata čataky, byť i sebe déle, na chvíli zírá přec toliko člověk nezvyklý s blahem svým na horách zůstat, musí znovu se střízlivě vrátit až v ten prach: s radostmi těká hodinu, ale sto dnů líhat musí k starostem, chceli si zachovati vzmach kročejů pevných k stoupání zas na místa štěstí, cestou útrapy snésti. Když už s dostatek v srdci se těchou zabývali, že v tom kolotu života, kde vše v dokonalý touží vrcholek, v spasnější přetvoření, tuto zbytek z životů trudnějších k světlu povznese se, v nervech subtilních promítne, co v něm, nedotknuto nižádnou vibrací zevnější, dlouho dřímalo, jak by končila v zdánlivém ničem jeho bytost, a že soudnost pak pozná velebně sídlící uprostřed sebe rozvitého, a že radost křepkého mládí zkusí v sobě, krve proud ohnivý, odvahu k plesu v šumu jeho, v posled tušení životů nových pod šedinou, dálky kdy jiné zas kynou, když to s dostatek po tichu promyslili sobě v nadějích, že jak na zemi zplodil každý robě, tak jej odplatou podobnou ve vyšší zas žití rodiče čactější pozvednou, osvobozujíce u nich schopnosti neznámé, neznámý střed bytí rozvíjejíce hlouběji, když to promyslili, Susílasarmam optal se živým slovem otce: Jelikož starost mne víže, z děcka co život můž’ učinit, nejkrasší-Ii léta pod jeho kročeje rozestře, a jak mám je vésti, 72 abych přived je k nejlepším blaženostem světa, poraď mi, starče, který se nevychloubáš marně, život žes’ pochopil zdárně. Kaundinja mluví: Dítě milené, tajemství žití tajemně oba když sledujem, chtějme si sdílet vzájemně tuchy prchavé, abychom v souhlase svém valném cítili pevnost vidin svých. Nikdo nemůže sám se nadnášet hrdostí, ve světě že dálném všecko prohlédá nejlépe: každý řekne trochu, smí pak dosti být spokojen, jestli slůvko aspoň po letech mlčení dlouhého pověděl nové, poctivé. Střež se nejvíc lidí, kteří chlubnou hotovost ukazují v řeči, všemu rozumějíce ihned Ti jen slídí vteřinu rubat ostřím svým plným potupy před věčnem znaven vtip otupí. Co ti sdělím, to mohou ti říci pouze oči, že už se desetkrát deset let kolem sebe točí, nalézajíce podobnost v různých zjevech zjevů, ni tak ne rozum, jenž za nimi tápe ve stínu, může to sluch ti prozradit, který v hluku, v zpěvu, v bouři i v tišině bez počtu zvuků přijímal: cokoli posavad v ozvěnách zvučí jeho deskou, taktéž uslyšet můžeš. Taktéž, co posavad pocitem v těle probíhá, sdělím ti, synu můj, od srdce hotov k slovu svému, duch když ohlas je toliko, který nestihá pravdy v ničem, mátoh když mělký vír to v změti, v kruhu jenž zavřeném letí. V bázni však děcko ty s chotí svou očekáváš nyní: z nových úst zvuky se rozléhat u vás budou síní, nové kročeje šelestit budou přede vchodem. Kam je povedeš, kteraká slova děcku vnukneš, aby dál štěstěnou vykvetlo, jako teď tvým rodem? 73 Tváří člověka stane se troska přírody v světech neznámých bloudící, z vlnobití vrátkých na skálu pevnější narazí. Zdvihne se, zatím co dokola vlny životů v pěně střídavé zůstanou pod nohou jí nízko, křičíce: Pohleď v široký obzor, v dálku, v mrákotu, v hloubku, v propast; vzlétla jsi, zase padneš dolů, zas budem tříštit se spolu. V mladých údech bujará vášeň ale smíchem bude bičovat propasti dlouho, než v snu tichém sklesne, aby jim přiznala pravdu. Dlouho ctít bude orly pro jejich křídla, lvy pro svaly, nežli ji tušením obejde zmar, jenž v nich už skryt. Zvíře splodíš zajisté, jak zde otec každý, ještě pak do chvíle daleko, nežli to, co splodils, bude již zdát se ti člověkem, a než ty sám se ujistíš, blažen v starostech, že svou jiskrou palčivou před vichřicí živlů mladou jiskérku rozžehls’, jež zlý zmůže dech, že jsi celého člověka moh’ před světa soud ze srdce pozvednout. Však, že jak po stopách zvířecích zvířat kráčejí mláďata, tvé též bude tak za tvou šlépějí, a že má stejnou se zvěří cítit prostotu hlouběji neklesnouc k pýše, ni ke snům nečistým, k lakotě ani k obžerství, nač ti v překotu vše to mám vzpomínat zbytečně, když i zvěř už zná to? Tady kdo teprve zápasí, bědný, jak se opozdil! Sami nejlépe cítí rodiče, tisknou-li v objetí lásky svoje děti, pokud že k výši je vznášejí, slunná prostota dětí je nutká vzpomínat lepších předsevzetí, žádostí čistších snad, nežli k nimž došli životem; podruhé v žití svém na křižovatky tajemné donesou svou vůli, podruhé s rozmyslem pevnějším volí každou půli, 74 kterou vesmír půjčuje věcí tvářnosti: rub i líc uhodnou svěřeni děcka prostotě, kde jak v zrcadle zářivém se vší přesností křivda každá se obráží zraku zkušenému. Chybit se podruhé před tváří děcka zdiveného, chybě učit, ji vykládat, žel, že jak jádro tu zahořkne, samo více v sebe šťávy zdravé nepřijmouc, zaschnou tak v své míze větve též ohebné, křehký pak peň, jenž vichrům s nebe hlavu volněj v plen složí, co zatím v troud i z hloubí kořen svadne, pln zhouby. Rodiče děti své zvedají, dokud slabost svoji nezjeví před nimi některou, hanu, tvářnost dvojí, dokud ku pravdě vedouce sami již se zpátky nekradou před jejich tvářemi ku nepravdě slabé. Tu-li pak dětský krok za nimi spěje v stín a zmatky, lhou a v posměch se chytají, ne-li, v nedůvěře žárlí na děcko zlekané, pýchou dolévají plamen vážnosti hasnoucí. Otcem být, Susílasarmane, promysli to vážně, lehko i těžko je zároveň: lehko chtíčem Kamy, těžko pro bázeň svědomí stát u děcka strážně, aby nepad stín pražádný s otce v děcka hloubi, která se s leskem snoubí. V sobě-li slabost kdy rozeznáš, rozrušen v svém smutku nepřelži sebe, hotov se k rozhodnému skutku: křídla mladistvá nechav jich letu, křehkost svoji s cesty jim z lásky své odvaliž, půjdeš člověkem vedle syna člověka dále v žití boji, protože otcovství dočasný cíl jest přede stálým: blížit se k pravdivým dálím. Přec v příštích dnech za hrobem otec ni matka víc nebudou rodiči dětem svým poznovu, svaz ten v žití mžiku ubohém vyčerpá příroda. Láskou lnou li k sobě, svaz to zas jinaký, nezmyl se, řád což sleví vzlyku? Hráze staví lidé, by zpáteční tok pěn pro čas příští byl zamezen, 75 jakmile do rovné hladiny vodstvo s vodstvem slili. Děti že pojímá zármutek, sám své napni síly, udolej pýchu svou ve pravé době. Hana dětem, výše-li nestanou, nežli stál otec jejich kdysi! Šířej mává strom do vzduchu každý rok svým květem: hana stromu, když v sebe se hroutí! Vyštvi děti, pryč je vyštvi v starosti vlastní, do útrap, s nimiž sami se utkají! Učiň tak, hochu můj, z dětí svých bytí samostatná, skály v moři zpěněném, tkvící v třetím světě, vlastních prsou svých pancíře, srdce pevná, zdatná, spoléhající na sebe! V odkaz nad to jmění u otců lepšího není! Susílasarman mluví: Srdce zranils’ mi krutostí, otče! Nesmí být pravdivým do dna až mlžného ocelový cit, který ti šlehá ze zraků jako z výhně kruté, z které nástroje železné muži vynášejí, nástroje v ostří tenounké důmyslně skuté. Vždyť jak mohu já patřiti jinak na tvé rysy, nežli očima, jimiž jsem děcko nejprv znát učil se tvář tvou líbeznou? Hle, tvé slzy mi na pomoc proti tobě slétly! Nejprve srdcem objímej otce dítě v lásce, pak i rozumem hledej v něm k úctě pocit světlý, sebe ze sebe přines mu před zkoumavý zrak. Výš stane nad otce tak! Ovšem dlaň hladící záhy dost otec stáhni v pěst, ona první buď svízelí, s kterou začít jest dítěti bojovat k obraně. Ona dopadajíc rány jemu otevře, by je poznávalo, ale léčí je v okamih, když jim čelit znajíc před jinými dítě se chránit dovede. Rodiče plod svůj chránící ustavičně v pravdě záhubě v tlamu jej vhodili! 76 Avšak rci mi, vznešený, vskutku pouze v boji, propuštěn z rodičů náručí, ocitne se člověk, a zda opravdu dlužno mu chvět se v nepokoji, jestliže s úsměvem předstoupí před svět, nepokryt v hrdosti nezdolný štít? Kaundinja mluví: Špatnost-li obstát chce, železnou bude její hruď, ctnost však nad špatnost pevnější mnohem ještě buď, nebo v šepotu nalezne přívržence všady, špatnost však ve křiku odvážném. Chceš být na půl pouze spravedliv, aneb žíti chceš zjevně bez vší vady? Obstojíš před lidem, pakli jsi první zvolil sobě; dost že ti špatnosti zbylo ku obraně, báti se budou tebe, dosti půdy uprostřed lidí tobě zbude, abys čelil jim, v špatnosti spíše druha najdeš, který tobě po boku o tvé právo chudé vejde v zápasy, ježto tak bránit přišel též vlastní hanbu a lež. Pravdu, věz, nikdy tak nebrání věrně velké davy, čistou zcela ne, lepší pak, pokud hněv též dravý mohou vybouřit v násilí, ježto v srdcích temných nenávisti potřebu nikdy nezapřou! Ukaž pravdu jim nejkrasší v zořích nad vše jemných, jinak blížit se nebudou ku jejímu třpytu, nežli že ubijí všecky, jež budou považovat za slepé, nadšeni sebou. V slunci skvrny nebohé lidi udržují, aby zůstali na živě, slunce bezvadné by je spálilo nadobro! Leč kde všednost bují, násilí snadněj kde válčí, tu radit nelze dosti nad smrt se obrnit v ctnosti. Na počátku, praví se v bajce, bohů zjev prostřed měst se objevil, radš však jejich krev opila lidské svědomí, nežli jejich přízeň; 77 v prach když je lidé ubili, licoměrně pak prach ten světili neškodný, lhouce tesknou trýzeň! Všichni dobra nadšenci mukou bídnou sešli, vynalézavost probrala všecky údy k mukám, všecka mučidla hnusná. Všichni pastýřští kmenové porobeni, zbiti stejně, jak lupičů plemena, těmi, kterým dáno meče v tvrdších nositi pěstích. Dřív se vznítí posud nenávist u lidu, láska ale skytá dlaň svou rozpačita. Zda však proto to zjevuji bázlivému tobě, abych oslabil lučiště snah tvých ve útrobě? Kdybych polovičatým chtěl tě v davu zřít, řeči své byl bych nenačal. Avšak ten, kdo půdu pevnou v nízké špatnosti našel, a kdo lid postrachem od sebe odhání, o to půdy méně nalezne ve vlastní dobrotě: rukou rozpiatou bušit na brány Tajemství nemůže, kdokoli zápasí posud se člověkem, a kdo na křik závistný křikem odpovídá, toho sluch nikdy se nesejde s mystickým tím vděkem zpěvů ze síní záhadných, jež se otvírají v hloubání, v míru a v taji. První tobě otevru bránu, chlapče drahý, bránu silných, prchlivých v snaze vzletět záhy, nedočkavých, davem kdož zůstat nemohou, jich že svět není ten laciný, který nade všemi bez jich zásluhy prostírá všednost ubohou, nechtících zůstati žoldnéři vojevůdcům oněm, kteří se shánějí po davech, by jen množství vládli, těch, kdož samým sobě netroufají se dlouho být vůdci a též reky, protože u sebe hromadí síly nejvěrnější, a ne u jiných, protože zdržovat se bojí vítězstvími vrátkými s lacinými vděky, aby vítězně obstáli, až se v síle zvednou naproti Smrti jednou. 78 Která bolest může a která křivda hrůzná přemoci Lásku, v prsou když pevná, silná, luzná jednou plamen svůj rozžehne? Starý tento hlas nevzpomeň tobě však toliko bájí povědomých, často že darmo tak hlaholí! V Bharatovců čas velebná Sávitrí nezdolnou láskou zmohla mrtvých Knížete, nerad ač, duši Satyavata musil vrátit jí překonán. Ale láskou tak nezdolnou kdože skví se nyní? Však i lépe když popatříš, zdali může láska odměnit lásku vespolnou, vnutit-li jí míní za dar královský prchavý život v svazku těla, když se z něj vyprostit měla? Proto nezajmeš pravou tu lásku v srdce tluku, kterou k podnoží uvrci žádáš na vždy muku, pokud měkkým zůstaneš, sní si pouze hraje; nikoli sám být jí zmoženým, sám ji zmoci, aby jako láska snad v útroby tvé taje stejně nevešla nepřízeň. Jako ruda v žáru na ocel hrdou se přetvořuj, dobra náhodu v nutnost ujařmi tvrdou. Ani nezůstaň laskavým z nerozumu pouze, ale vydav se v trápení, v bláto zabředej, projda cesty nejhorší zvídej všude v touze, co je bezpráví záhubné, jak se sémě hrouží v špinavou, otravnou louži. Našich lidských dnů tisíc je, každý ze dnů těch cíl má zvláštní a nestejný. Lidi mluvit nech, jestli jinak tě poučí, obé zkoumej však. V děcko lásku položí otec v první den, ta však nepružná, žhavá jest, oslní jen zrak, srdéčko bojácno obchází kol ní napořád, neboť neumí ukouti mocnou z ní si zbroj a ji neodkládat. Jinoch vzdorem ji rozdrcuj, velkým, svatým vzdorem, nedůvěrou obviňuj každý její třpyt, 79 každou jiskru sršící zakal jejím sporem, ale okem žárlivým dílo svoje střez, citů svých žhoucí směs. V řeč však ni ve skutek nevtěliž, co mu v dojmech pílí, nebezpečnou uložil jemu život chvíli, s ostřím záhubným pohrává, neb to los je světa, že se k ničemu svatému nelze odvážiti, leda s bázní o život, a že každá meta zář svou obráží v propastech, v tmách a v stuhlém děse. Jako zvíře zuřivé špatnost ve svou mysl přivlec násilně, dovedně, avšak ani jí jazyk svůj, ani svolnou ruku neobětuj, by neuštkla jich, jen okem pevným zkoumej zvíře ohavné, nebo v hrozném shluku nad ním se Spásou Záhuba utkaly se s hněvy, nezná žádná z nich slevy! Zkoumej přísně, neb vzdáleno sebe každé zvlášť není dobro a záhuba, láska zde, tam zášť: končiny falše a přetvářky jestli nepřehlédneš z nedostatku úsudků, z těžkých okovů, jimiž tě opřádá pohodlí, nikdy nevybředneš: za sebe musíš se vykoupit, jiný, třeba život za tě nasadil, nemůže tobě prospět ničím! Dobro však musíš v zlu rozeznat! Lidstva řád nadprávím hemží se, paprsk svatosti většinou na věcech nesvatých utkvěl vylstěn věky: jakž mír se vším zachová ten, kdo s radostí podstatu pravou v sled obejmul, silou poznatků sebe vybaviv ze zmatku? Druhou již bránu ti otvírám, srdce srdce mého! Vidíš, že celého života třeba k zrání všeho, a že létu, kdy propuká láska hrdá, silná, musí předcházet kormutné jaro poznávání. Sémě nezralé, třeba je ruka nejvýš pilná v brázdu prýštící uvrhla, rozpadne se v prach, ovoce nepřinese. 80 Protož běda, kdo nezralý umírati musí! V lidském co životě neuzrá, obtížněj se shledá v nepříznivějších životech, ač-li neudusí cizí půda na dobro kvítek, jehož dech nikdy jí nedýchal na ňadrech. A již viz uzoučkou stezku, jež sama zbývá nám, úzkost pak obavy, cestou tou abys ušel tmám: lidu se zalíbí, pakli kdo k ctnosti nectnost pojí, sebe však podtíná – spásám svým v ústret jistěj spěje, jestliže bezbranný uprostřed lidu v posled stojí, leč zas být utlačen může zlobou lidí dřív, než uzraje v nitru svém pravým uzráváním, jež se před koncem nezhatí. Pomoc jediná, v zmatku tom nejvíc jistá asi – nitro uzavřít zvědavým očím jako hradbu pyšnou a pevnou, ze které nezní žádné hlasy stráží, jež k půtce by lákaly, a jež pro vzhled chladný nezdá se lup být žádný. S takým úmyslem lidu se Sakhyamuni zbavil, po šest jar když v pustinách neviděných trávil, jedním zrnkem rýžovým hlad svůj sytiv denně. Dlouho slýchal v nitru svém davů všední hluk; hesla, sítě, v nichž lapají po vší žití změně, aniž by lov svůj třídili podle pravé ceny, všecky ty vášně, jež zdají se bouřit žitím do dna, leč jen v povrchu pění, trpělivostí nechal se mrtvě ustáliti, aby mýlit jej nemohly, aby mohl v hloubi cele zjasněnou popatřit, na dno v pravé žití Sakhyamuni usedl takto davů dál, Buddhou posléze vstal. Toto rovněž učiniž v den, kdy pochopíš, nic že jiného nezbývá v světě tobě již, nežli se neodloučiti více od ptáčete, jež se Poznání nazývá a jež víc vždy mizí, 81 čím je déle sleduješ. Nechať při tom hněte málo tě obava, davům že spolu ubíháš, a že méně je napořád těch, kdo tobě ještě rozumět budou v srdci svém. Davy však vede divoký pud, jenž v myšlenku jim pevnou se neskupí, která přec bol je neobsáhlý, kořist samot a ticha, co zatím hluku dým davy žádají o překot, ježto v tiši cítí počátků slabost se chvíti. Ó že slabé ty hodiny hněvem, lstí si kazí, ó že snílkům je ruka jich příkrá v úděl hází! Ó že pro strach nejistot z knihy vědění každé pak liteře násilně tisíc významů umět dávají, v jejichžto klamná znamení noc se vejde šeredná stejně jako chvíle nejžhavějšího poledne! Běda, v slzách dím to, že i když pravdě přisvědčí, přece vždy se slovem vznešeným rozejdou se davy zas jen k začatým rozepřím, k zamčenému zlatu, k číši mlhavé, k nevěstce, k pýše beze slávy! Proto vždy slabé ti nejslabší v zmatku přelstí hned, bídu pak nejtěžší z běd. Záhy jim pověry horečka skalí očí jas, žeřavou rukou vždy rváti je bude děs a mráz, uzří vždy na konci věcí všech dravčí horkou tlamu, v zmatku se v stádo seskupí blouznit vykoupení, jehož nemohou dosíci, točíce se v klamu. Pověry jednotný plamen vždy budou dmychat, mníce, když v něj všichni ponesou stejný podpal, že snad přece pravdu z něj vymámí, jako jepic tisíce padajících v plam mní, že přece na konec v ohni občerství se a že polknou zářivost, jež k nim hárá tam. Protože slabé ti nejslabší v zmatku přelstí v sled, bídu pak největší z běd. 82 Na to, že nepadne paprsek v bezdno nitra jim, přejdou k žádostem trápení. Závistníků šprým nad vřavou tesknou tu uslyšíš, ten, jenž věnce trhá se skrání každému, u koho srdce lépe pučí, ten, jenž sloníma nohama na vše se tu vrhá, vyvinutýma nad míru: všude z hany cizí vlastní svou splétá si korunu, aby horší hanu zastřel nad hněvným okem, bláto pozvedá ve pěstech, v spolku kloubů, kostí, nehtů s hnisem jedovým, v pěstech barbarských, a slov tišších a volnějších rád se vezdy zhostí. Neb jen ctnost nejslabší slabé v tom zmatku přelstí hned, bídu pak největší z běd! Velkých kdo činů neschopen, stálou snahou zdrtí také malými, nízkými k šílenství a k smrti. Pýchu zjevovat bezmeznou člověku, jenž v potu pracuje sebou jen zaměstnán, zákeřný to zločin, zvláště když otravu nejhorší směstná na svém hrotu člověk nadutý, zvláště když nejvíc důslednosti právě s žárlivým pohledem mísí člověk pyšný, ze všech nejvíce citliv. Budou pak chtíti závistní nejen smrtí mučit, ale budou vždy nejdelší smrti přáti těm, kdož je slabosti v násilí budou chtíti učit. Nejslabší ctnost přec jen slabé v tom zmatku přelstí hned, bídu pak největší z běd! Jak jen statněji vykročíš, už tě smečkou honí, zkoušejíce tvou statečnost: kráčej mdle jak oni, až, když vysílen, umučen, padneš, v potu skráně dál již tě vláčet se nechají, krev tvou soucitem pokryjí, abys díkem též nezapomněl na ně! Pramen jestliže nalezneš, s nímž se nebe snoubí, všecky v něm hloubky nečisté zčeří, z nečistého můžeš pak po chuti pít, bys, ač otráven, také žil! Jejich vtipu bude brusem nová tvá pravda, leč, zhaněna-li jednou, 83 bláznem tě uznají, abys ji do záplavy rudé vichrům hlásat moh’ do syta, v nekonečno časů těše se svému hlasu. Neboť tak pýchy to zákon chce! S pýchou pokoru nenajdeš, hochu můj, zářivých ctností ve sboru, výška i nízkost v bezmeznu zjevem žádným není, život jen šalebný ochrany v obém sobě hledá: nejpyšnější toliko páv se rozplemení, toliko nejlíp svinutý červ se nejlíp ztratí zrakům tu pátravým! Bez davů vše by toto zašlo, v davech bují to všecko. Bědný tu stejně, kdo opřen jest bedry jiných vzhůru, jako je bědný, nad sebou naboba kdo nosí. Ale to musí tak zůstati v žití kleslém v chmuru, slabou ctnost ctnosti kde nejslabší v zmatku přelstí v sled, bídu pak největší z běd! Pokora plod má stejný však jako pýcha lstivá: nenese květy otravné stvol jen, jenž se kývá vysoko u slunce, nese je rovněž bídný kořen, který pněm jsa udeptán, vydán v pošlapání zvěři, člověku, svíjí se, do tmy země vnořen. Kořen i koruna zároveň připravují jed: kdyby pak uschly kořeny, zajde větví dech, uvadnou květy divoké. Větve nikdy od sebe nezmění své šťávy, prach, jenž leží zneuznán dole, přirozenost musí v jádru svém pozměnit, a pak nezastaví nižádné násilí následky toho: vše, co cizí jemu jest, pozbude mízy. Ano, tak stát se musí, kde zmohou zmatkem v sled slabou ctnost ctnosti nejslabší, bídu bída běd! Zda však proto to zjevuji bázlivému tobě, abych morem divokých beznadějí, pláčem oslabil mladistvé lučiště snah tvých ve útrobě? Vyskoč! křičím teď, obrň se v ctnosti nad vše silnesilně, 84 v ctnosti silnější nade smrtsmrt, nad vší povolností povstaň jak tygr v pralesích! Řev tvůj dřímoty lhostejné aby cele schvátil, k tomu připrav se v samotách, dokud nedost silný v svém se cítíš svědomí! Kéž se takto ztratil každý z davů mátožných, ježto mezi davy neuzrá vzdor ten pravý! Bránu to třetí teď otvírám ku východu zory: davy mátožné, zanechtež všecky svoje spory, od sebe zcela se odlučte, jako páry mizí v samotářské krůpěji před svátečním dnem. Krůpěj barvy i čistotu vnitřní v sobě sklízí, to, nač nestačí bouřlivý žádný oblak v změti! Čtěte samot legendy v konci všechněch tuch, sebe v sobě přečtěte! Z hlubin nikdy nesličných tisícerý třpyt obemkne jasem neznámým jitro v krajích jinoch, mátoh přelud nad hlavou, který neurčit přehražoval vysoké nebe bouřným poutem, rozplyne prostorů koutem. Dosti těch davů, před nimiž nikdy není ani možno bezpečně stoupati v paprsk, do svítání, protože koho poznali, koho vyrůstati viděly před svýma očima, ten jim všední stále připadá, na toho útočí, kam až do závrati v záští svém postačí, škaredým prismem temných srdcí vzhlížejíce posupně, dávno hotovi s nízkým úsudkem, zhrdáním. Dosti těch davů, od kterých ani chvála s retů blábolících nemůže pozvednouti k výši, protože takto zas peruti nedospělé k letu ješitností oslabí, prv než lživý dech odváti dovedly v spěch. Žádné roucho nenech si, jemuž dav se kloní, okovy za sebou potáhneš! Roucho, v kterém oni volnost soudu nemají, odlož nejdřív stranou, 85 neb jsou vskutku obleky, v kterých nesmí mysl sebe nazývat pravým svým: já!, leč musí s hanou opodál svého vlastního zjevu kráčet žitím! Všecko odlož od sebe, z davů co jsi vzal, tisíckrát všecko si promysli, jediná zapomenutá cetka všední pýchy může se na hada zlíhnouti u tvých prsou pozděj, a to tím jistěji, že jsi snad pro ni obdiv tichý míval nejraděj, že jsi se nejtíž loučil z všeho od toho klenotu zlého! Susílasarman mluví: Kterak jsi zděsil mé představy! Po kořisti lačen hladový orel se nepustí bleskem dolů s mračen, jako po stopě myšlenek tvých se zmámen ženu. Líto sice mi lidu je, v němžto násilnosti se zmatky bují bez konce, mysl poděšenu od něj odvracím, vím však, že na čas jen tak radíš, a ne na vždycky, abych jen mysl soustředil, a že pak zase se vrátím k němu, světlem naplněn, abych je sebou šířil, jako vítěz královský vchází v bitvy vřavu, aby meče vše oddělil, aby vádu smířil ukázav, kterak se nadvláda jeho rozestírá do konců všehomíra. Kaundinja mluví: Můžeš být králem velikým, největší však slávou krále vítěze jiné jest, než co nade vřavou slávě královské prospívat viděls při všech dvorech: mocí svou králové pýchají, že před jejich čelem davy se sklánějí, po jejich cestách že jdou v sborech, kamkoli povelí, třeba i v černé propasti; ale ve vlastním království hrd buď jinou mocí: nad sebou vládna sám pyšni se, že máš daleko více volnosti jiným v cestě nestanout, nežli jiní tobě, 86 víc že máš k tomu prostředků, více schopnosti, nežli všichni, kdož nemohou býti závislí své pouze od mysli! Važ si sebe! U tebe sama vzpučí spása, máš-li jí opravdu dojíti! Jiný ať ji hlásá sebe odvážněj, tobě ji nedá, útrapami žádnými za tebe oběť tu velkou nepřinese: stejny tu cizí zásluhy jako cizí klamy. Važ si sebe! Jediný za své vykoupení se svými skrovnými silami stoje před vesmírem máš se co činiti, brachu! Važ si sebe, poznej se v jádru v sobě skrytém, samy sebou pak otevrou se ti s mravem pravda, zákony, dobro, svědomí, jež ti budou štítem, a kde číhá nástraha za tvým dílem spasným, dohlédneš pohledem jasným. Z upanišad už pradávných ani starý čas pravidlům tebe víc neučí tak, jak davů hlas, abys nekradl, nevraždil, nelhal, nežil v sváru, nikoli to, však poznání jsoucna radí tobě knihy tyto hloubavé, a když k svému zdaru zvíš, co bytí je v bytí svém, nechopíš se meče, aniž po zlatě shánět se budeš, nenávidě závisti nehodné boháče, jako naopak tomu, kdo nepochopil cele pravou osnovu života, lakoty a záští vadnost nikterak nezjevíš, mluvě sebe déle, protože tomu, kdo nespatřil slunce, duhy skvost nevynachválíš dost. Kteraká k Načiketovi Yama mluvil slova? Pravil zajisté: Tělo tvé smysly v sobě chová, jež se derou k povrchu, aby rozptýlily světem Majy zdánlivé pravý v nitru svět. Uzavři smysly veškery, které v povrch cílí, mezí tisíci žilami, jež pak vedou k srdci, 87 nezmarnou jedinou toliko najdeš, po ní k hlavě tíhneš a v nesmrtelnost! Vyrvi ji, jako se vyvléká vlákno z munčy trávy, vyrvi ji, neboť je jedině nesmrtná a čistá, svět kol nebude světem ti více, názor pravý pravým nebude názorem, vrahem postať vraha! Budeš u cíle blaha! Visvamitra dosáhnuv cele jádra v sobě, když jen v sebe spoléhal, bohy v jejich zlobě sklonil si bezmocné utvořiv jejich ku zármutku na jihu nebe jinaké, jiné plejady a též božstva jinaká silou vlastních skutků. K podobenství toliko bajky vzpomínám ti, jak jest široká, bezmezná toho otčina, prach kdo setřásl z nitra: obal sladkého ovoce, skořepinu, slupku, tolik různých okovů jádro střeše s sebe, klíček prostřední, který zbyl uvnitř ve výlupku mezi ukazováčkem, palcem, v taji chová pralesů skupení nová. Ve středu žádosti, vůle a pudu skrytý leží klíček semene, Puruše nesmrtelná, svěží. K ní až rozkládá Morana v prvky člověka, rozerve žádost i vůli i záchvěv pudu každý, až když Puruše zubem se žravým doteká, umdlí, nikde nemohouc zranitelné místo nalézati v ní odvěké! Ona nemá žádné vědomí našemu podobné, našim pudům je cizejší, než my sami jim, dále za světem bázně se skrývá prostřed nás tvoříc bublinu našeho žití, jiskru, dým, aniž stará se o jejich sílu, vznik a zdar, trvání, hroucení, zmar. Neníť vůlí, protože, byť i z vůle svojí smrt jsi mohl si připravit, přede smrtí v boji 88 neobstojíš na živu, život vůlí bráně; nenič pudem, neb rozhojnit život v sobě samém může pud sic, leč stvořit jej ve tvé hmoty schráně nestačí, nestačí ránu též hojit v krvácení; nenič věděním nejhlubším, ježto lidská věda ani vlastní své smysly nedrží tak pochybně na oprati pevné, jako vozka nešťastný, jenž se s vozu skotiv pětispřež před sebou zdržuje v snaze marné, hněvné, neustávaje smýkat se v hroudě rozdusané, z které již nepovstane. Není duší, poněvadž je to hnízdo zmatků, netvorů ptačích, již v ještěry z křídel nedostatku zvrhli se a již nemohou dojít přetvoření, než když zas v niveč se ubijí! K Puruši však svaté vchází se Svědomím nádherným, tudy v omámení světlo pravdy a souladu jiskří do těch oken, které jí cele se otevrou, jež se touží sřítit se svými hrady a střechami, aby světlo bezmezné kralovalo všude, kde teď i nejmenší kýkoli kout se pyšně zvedá; tuť jest nový Počátek, před nímž konce chudé zdrtit se musí, třeba je celý opar země stavěl v nebes témě! Puruše, všeho negace! Na tvém drahém čele, mystickém, není napsáno: Zápor! slovo smělé! Ne, ty Klad jsi nejhlubší, my co zatím vírem v odporech mučivých těkáme, jakož musíme, protože třeba i onen, kdo ví, kde v nebi širém slunce hledati, podobu jeho pravou nikdy nespatří, ohrožen tisícem ostrých paprsků ležících hluboko pod sluncem. A již na krajní hrázi jsem, kterou slova stihnou, více zjevit ti bojím se: dál co vidět v nitru, to jsou ptáci čataky, jež se v dáli vyhnou šípu slov každému, darmo jenž do vysoka hříží příliš hrubou svou tíži. 89 A byť bych slovem snad ještě i stihnul terč svůj maně, kořist v ruce mé nepoznáš; prostřed lidské dlaně muška tenounká chycena, rozdrcena v nic, pel svůj duhový, životnost roztomilou tobě nezjeví, dechu jejího nepostihneš víc. Celým hloubavým životem vlastním probojuj se k tušením na této pěšině, a až budeš moci říci si pravdivě před sebou, že už v svém veškerém cítění čist jsi, sebou spálen ve všech svých požárech hlubinných, neshořevších darmo, a že už od lidí konečně tisíc mil jsi vzdálen, smrt i život že nelišíš pranic, dálku spíš nad všecku blízkost pochopíš. Pochopíš, v tobě že člověku tvému, s nímž jsi vkročil na ten vesmír bezmocný, s nímž jsi jednou zočil sebe státi uprostřed nepřátelské vřavy, konec je, ten tvůj člověk že dále nemůže za tebou, vadný jsa veskrze, v Bram; že do dálavy, nemaje potřebí na dále jeho smyslů, vejdeš, a vše světy daleké, jež jsi v bázni měřil, z nich že nikdy nevyjdeš, hranice svoje bezmezné v niveč zhroutily, jako město veliké požárem kdy lehne, a lem věží a cimbuří zmizí ve chvíli, vzduch se z kouře pročistí, celé nebe v plese na pláň kol rozlehne se. V třtině tam cukrové volavek zdali vidíš směs? Z lože z šáchoru písklata vyvádějí dnes ponejprv do vzduchu modrého: staří k slunci letí nadnášejíce peruti, krky, nohy stáhše jaksi pracněj, než obvykle. To jen, aby děti vyvábili za sebou k letu vítěznému zjevujíce, že nemusí vzpírat se víc o zem, které bylo jim třeba pouze k jejich zárodku. Učiň stejně, hochu, v svoji hloubku se ponořiv, a co v mých tě slovech, 90 pokud je slyšels’, toliko povznášelo trochu, to tě tam přenese k volnosti, kde o žádnou mříž peruti své už nesrazíš. – Takto hovořil Kaundinja stařec tona v snech: slabost stařecká nemohla zkrušit jeho dech, plápol mladistvý vrásčitou líc mu obestíral. Ani v posled neviděl svého syna již: od smyslů vnějších se vybaviv do Puruše zíral, jako stejně s koleny sraženými k sobě, s hlavou rukama semknutou, v divém procítění Susílasarman seděl tu, jak by na poušti prodléval, nikoho kol sebe netuše v širokých dálích. Čarúmatí jenom lehounce vzdychla k volavkám hledíc v modro nebe. Pravé jí oko se zachvělo v opojné té chvíli, smutek jí v srdce se sdílí. Proč to zlověstné znamení zakalilo rázem nejčistší poklid jí v hlubinách? Proč se vrátit na zem ze všech musí nejdříve nedotušíc ples? Pohroma, kterou tušila, předstihla ji však dřív, než v tíze své celičké chápala svůj děs. Z květů vůni prýštících stromu kančanary krvavé hvězdy dvě svítily drahnou dobu již, k rodině spité myšlenkou: hvězdy to nebyly krvavé, oči Nagy, hada, závistně lokaly skupinu. Hadí kůže blíž, bezvětří polední nerušíc, smýkala se mladá s větve na větev, sklouzajíc, čelo hlavy v tiši zvedalo se k výši. Naslouchal rovněž hovoru, ale každý zvuk zdál se mu býti výsměchem, ježto nedouk nechápal pel v něm ukrytý: tušil z povzdáli jeho neznámou mohutnost, žárlil, že mu není k prospěchu žádnému, až se v něm odpor trvalý uhnízdil klidem nevinným, týž, jak pouze k němu 91 zvedne se zeměplaz, hledá-li schopnost nejlepší ve své bytosti ukrytou. Susílasarmana vybral si, když se v dálku díval s myslí vnořenou ve věčnost, jak se topí květ otevřen do kořán ve slunci, aby jas v něj splýval: mrštný zticha jej obtočil, v šíj mu na záhubu vetknuI břitkost svých zubů. Darmo dlaň bělostnou na pomoc Čarúmatí vztáhla! Slina jedovatá v ráně už po záhubě prahla krve nadšením zpěněné, zatím vrah co lstivý spokojen dílem zdařeným pod lupení vklouzl a se kroutil bažinou do květnaté nivy. – Ocel podej mi, rozetnu mstivou tuto ránu, ohněm vypal ji, tatíčku! Souzen-li mi ještě život, nechať jej zachráním. Ťala ocel, zátopa černé krve tryskla, na ránu modravou přissála ústka dívka bledá, rukama chvějnýma milence k svému ňadru tiskla, pláčem truchlivým ránu mu sytě vymývala, vlasem ji otírala. SusíIasarman mluví: V nejlepší hodinu života mého tento osud! Běda! Kterak bych naříkal, nezaslechnuv posud slov tvých, otče vznešený! Teď ta nehoda kteraký spár má nicotný! Lehce jako roucho žal již se sebe setřásám, ten mne nehlodánehlodá, protože musím snad umříti: žel mi pouze toho, řečí že svých jsi neskončil, jakož myslím, zcela, a že lecos dojista ještě v snů tvých poupatech k světlu rozkvítá: Avšak zmásti nedej se, nýbrž připil sobě, v duch můj hasnoucí pravda tvá dýchni rozvita! Což však tobě k rozluce povímpovím, Čarúmatí, živote v život můj spiatý? 92 Družko nejdražší, k něčemu Inu-li ještě v světě, tys to, překrásná! K Puruši toužím, k vůdčí metě, s láskou toutéž, jako se klamným zrakem točím nazpět na venek za tebou, neboť byť vše vůkol v jiné se podstatě záhadné krylo, než jak očím se to může objevit, co čtu ve tvém oku, v nejhlubší srdce záhyby se mi hrouží jasně, že co u mne sama v těchto hloubkách tajemných zastírá mne steskem, ve tvém nitru upřímném ještě dozírám planoucí bez vší záhady, syté lásky leskem: tebe nemoh’ bych ztratiti, nejhlubší můj sen tebou je, ženo má, ukončen. V smrti mé poslední myšlenkou budeš na dně všech, před rukou Smrti plenící v nejtišších svých snech tebe žárlivě uzavru! Dej mi ruku v ruku, na čelo polibek přitiskni, klidně čekat hodlám ozdravení či záhubu, niveč, ples i muku. Ty však, otče vznešený, dopověz vše pravdy, kterés’ bál se vyslovit, že už unikají řeči rozumné naprosto, a co měl jsem životem k vlastním přesvědčením vypěstiti, k uzrání, přece snaž se sdělit, jak jen můžeš nejrychlej, než snad zamlžením smyslů veškerých nadobro ztratím cestu k tobě v krátké snad, kratičké době. Nechať v nejhlubším nitru svém odnesu tvá slova, přání to, jež naposled zmírající chová, cti, můj tatíčku, snad že já přece umru vskutku. Opakuj, zdali snad vědomá úmyslnost přec nezkřivila pravdy tvé, zdali stopa smutku v záhonech květů těch ledacos plaše neušlápla, můžeš-li na popel mrtvého složit vše ty květy s nejlepším v mysli vědomím, že bys nádhernějšími nezasypal jej, aniž jiný kdo ve světě že by v tom tě předčil. 93 Dech mně krátí se, mdlobu mou předčit pospíchej, a co jsi nedořek’, všecko si z nitra vyrvi spěchem, jedním to dopověz dechem. Kaundinja mluví: Kterak se třesou a sžírají slov mých plameny vysoko vlající, slzami nyní zduseny! Nač však lkáti přec nad tím, co ceny nemá v sobě? Předsudek hluboce zarostlý těžko sám rvu z duše! Nad smrt i nad život Puruše! I když ve útrobě hřích lze usmrtit, jedno pak zbývá hoře pravé: zmírajících bezbranná trýzeň! Chyba těžká vázne to v světa základech! Ačkoli vše, co žíti chce, k žití volí líc, u které převahou půvab se pyšní žádostivý, pak vymírat nechává, pod níž mnohem víc trpět lze příkoří, přece ty všechněch žití vnady bolestí skončí všady. Krátkozrakost neblahá vnucena to pudu, když si volí k rozkvětu kteroukoli hrudu světů kosmických, v sobě ji v kterékoli tvary nejhebčí snaže se pěstiti. Sebe ztrácí v tom bytost zmatená, přijímá to smutné dary, které ji sobě odcizí, prisma náhodné, v kterém se náhodné jiskření kmitne v mezích úzkých, v mezích, jež musí utisknout! Protož z dnů všech nejkrasším smrti pozdní den, stavbu čivů on rozdrtě neodvislost vrátí! Háv když z cetek nesčetných bude odhozen, blah, kdo se vzepře pak svůdnosti se zas cetkou stát od Majy chápanou do tenat! Vždyť ať million životů znají mudrci, není přece v nich výběru, jestli uvrci nechci se v konečnost spoutanou, netoužím-li letem zbavit se rozkoše nesměrna, neodvisla, klidu, 94 nechci li pod maskou jedince omezeným světem těkat jak tisíce jedinců, marně při tom snít o originálnosti pýchu nevázanou, energií získanou nadarmo plýtvati, aby se předurčeným vzorům, ve mně samotném posily dostávalo pevné! Tady, všednost kde počíná, k velkým tíhnu vzdorům, pravdou jest průpověď, počátkem že štěstí nespokojenost jesti! Ó to slovo si pamatuj! V hrudi staré smetí, pod nímž občas dusíš se, vichr vymete ti, ve všecky kouty smrákávé vrhni plápol ručí. Neukojen jsem! napořád ve svém srdci křič, když tě všedností deptají zlí, i když tě učí všednosti sami dobří; a byť i byl to přítel, když se přišel pobavit s tebou víc, než sytě častovat krví tě srdce, neukojený napořád budiž! Také tam, k víře kde vlídní hlasové zvou, pro berlu zvěstí nechoď, pravdě jsi bližším, když, byť i sám a sám, nedůvěrou zasažen těžce, zbloudiv příliš, přece nechtě se mýlíš! Nespokojen zůstaň, když sebou vzníceni, že v čem konce se domohli, řeknou učení, neb jen o konci hovoří, jich kde vázne let. S pískem na březích hrají si, z něhož pouze Maja navršena, v podoby jiné, jež by smet chodec nový, je dětinsky přehazují, své se divíce moudrosti! Prohlédni v stínech stíny pouhé, neb což naleznou jiného? Viz: že jest moudrosti semenem tušit život hrobů, květiny životu urvané v hroby házejí křičíce: ejhle z hlubiny vstávat žití zdobu! zatím to, co tam házeli, vadlo, majíc kořen neplodný, jinam když vnořen. 95 Mohou-li ze hrobů vstávati sny, že vrchovatě v hroby je steleme, chudnouce těžce v jejich ztrátě? Šílenství zoufalce zůstane proto šílenstvím. Tisíckrát pod vlny pohruž se, žít v nich nemůžeš, plícím vzduchu jest potřebí! Hrob je čmoud a dým, který povznáší k obloze pouze smrtný prach, sen tu nenajde místa, by pro nás zkvetl v něm, nebo by dávno mluvily hroby tolikrát vzývané bolem palčivým, vzývané zvukem lichotných dojmů, vzdorné hrůzy. Leč krom ze rtů člověka s ždáním tesklivým ducha zvěst nezazní odnikud. Nerv-li složíš v zem, čím živ duch a v čem? Rozbita nádoba, krůpěje, které kryla v sobě, se víc nesejdou pospolu v žádné, žádné době; duši, již máš na nervech tak, jak hnízdo zpěvné větve nesou v náručí, ztratíš, nerv až zchřadne, jinak by ve smrti nezemřel pes ni slon, toť zjevné, zvlášť že i oni poznali lásku, povinnost, čest i pokoru, plníce líp ty ctnosti všecky, nežli lidstva tisíce. Často se mi zdávalo, dobrým činem všakým že se jen za sebou vyplítám z hloží na své cestě, ku předu však že přece ni snažením svým takým projít nemohu. Nech, ať má přísnost zatím platí, lepší los zda vtom co zhatí? Takto by za branou života seskupil se z rovů stejně těžký ruch života, dál by válčil znovu pro zájmy přec jen zas nestejné, moha plnit děsem za nebem nové kdes ovzduší, když v svém pýchat právu můž’ již i tento ruch pod nebem, co jej těžce nesem! Když by jen lepšího složení docílila stavba špatná v látce své, z které se všecka přetváří, dům pak by znovu vadný byl. Těžko já snažím se věřiti, že kdes mezi hroby vyvýšeno v paprsky trůní právo svaté, 96 totéž, které si tento svět nikdy nepodrobí! Dosti přec, jeli kde život, v němž hýří bol a hřích, daleko nevykvet od jiných! Vyřkli brahmíni, peklo že stihne nevyspělé, ti že, též jsouce nesmrtni, budou v říši stmělé tisíce věků umírat. To zas horší děs, jak je i blaženost přehnána. Jaké věčné hrůzy pro hřích v žití nejasném, neskutečném dnes? Ejhle Věčnost křičící: vy, kdož zlí jste byli, vaši žádám nesmrtnost, byste vezdy bídni trvali, zachováni! – Sebou jen samými neprojdou, stín že nevyhostí, myslím, ze svých bytostí, neboť hruď když vlastní jako klidná v sled hladina pročistí se dosti, teprv potom zjeví se zdivenému zraku hrad ve hradech mraků. Proto i tisíce ručejů horských pere v skály, při každé překážce s hukotem, sykotem se valí, všecky lesy tajemné takto proletí repot zvědavý, v tisíci nových ozvěnách k svému vlastnímu ruchu se sejde v zápětí, a jsou plny pak síly ty dumy majestátní. Podruhé popatř a uvidíš obraz ještě jiný: horské ať peřeje hřmí to, že jest jich síla trvalá, i v tom ruchu klid stálosti najdeš v paprscích, do dna řeka svítí, a to jezero na horách, v které spád kol hřmít nepřestává, nejčistším jasem splývá v mlčení přívětivá. Těch bude konečné smíření, kdož se poznají, v těžkostech úsilni, pravdivi v sobě potají, ať už tvářnost člověka nosí, nebo jinou. Třeba i pes, jenž za věrnost do krve byl zbit, s životem louče se nahlédne, třeba pokryt špínou, hanobením, zhrdáním, že jen k bolestem 97 bylo mu jeho bohatství, život, vzruch a cit, všecko odhodí radostně, ta pak radost pravdivá a ten prošlý bol nad sta z lidí jej vyvýší, kteří s bídnější spletí myšlenek záhadných v zmatku přejdou kolkol. Čist buď, překonej bolesti, toto jediné v sporu všem silou se nemine. A již v poslední útočím, jako druhdy rek proti soku vzácnému, k němuž hněv ni vztek chovati nemohl, ale jen úctu neobsáhlou. Neb jak s tou úctou nejčistší vešli v slavný zápas sokové mythičtí vědouce, že byť zhoubu náhlou jeden druhému přivodí v posled, přec že přes to s údivem k pokořiteli zemře pokořený, na tebe, Lásko, teď útočím! Vzdor nechť mi rozezná smrtelná tvoje místa zjevná, abych ve tvé útrobě našel konečně neústupnost, která by nad smrt byla pevná, slunce neznámé, z kterého jiskrou jen se řítí, co se v srdci mém svítí. Čím květ bažiny? Bažiny děckem přec je jen! Prostřednost láskou-li zahrnout chce tě, žádá plen, jejž bys ty jí poskytl, aby ozdobila sebe tebou, přeje ti život, byť i znala, že, co přeje ti, pohár jest, v němž se radost slila s bolestmi; však ti přece jej přeje nevědouc, že v tom nemá být svéhlavou chtít jej přece přát, ať i to dar jest pochybný. Odcizila opice děcko, že jí v děcku zalíbilo se upřímně, a pak učí je opičím kouskům zábavným. Ať dá lásku všecku, jaké dát může bohatství ten, kdo nepřevážil pravdou to, co zažil? Toť jsou přátelé, kteří se k radostem jen vodí, protože okolo bolestí po špičkách jen chodí, 98 nepotkavše se v krajině poznání! Ó není život věrným zrcadlem, v němž se shlížet mohou, kdo se v pravdě milují! V pravdě zanícení, křičte, jak v posledních záchvěvech v sobě pouze zříte úžas nad světem Tušení, strmou bránu k věčnu, a to jen ve vzácné hodině, v nejdražší, v které vám vyzářil pro vždy život celý, a jak že malým vám připadá pak to zrcadlo ze hvězd, z květů, z životů, neb jste uviděli v sobě svoje poznání, a již v sobě pouze spáse se blížíte v touze! Zpátky ať ustoupí, kdožkoli, byť i nesli lásku, ku pravdě bojovně necílí, radíce dát v sázku nadějím davů spásu svou! Pokud v jejich zrak světlo poznání nevhodili, pokud požár živý z hlubiny jejich nevzplanul, neodnáší mrak věcí bezcenných za obzor, vítězný se nevzpne jak meč plamenný k výšinám, potud jaký dar mohou ti přinésti v mysl tvou, a též kterakým bohatstvím sám je zahrneš, kteří nemají pokladnic, aby poklad tvůj skryli v nich, nad nimiž častokrát v smutku ustrneš, že jim svou celou moc nemůžeš podat, nechav sám sobě nejlepší plam? Byť i paprsk to slunce byl, zvolna když se šine, orel jej nevyčká, vzepne se, hledá druhy jiné. Takým přátelům zapiš se krví srdce svého toliko, abys jim oplatil nejbolnější vinu, že jsi se vyšinul do žití těžce vysněného, do žití lepších poznatků všech jich na útratu, abys dobrým konáním tolik zase květů rozesel po svých cestách, kolik jsi na nich jich udeptal, protože jsi musil. Potom však učiniž každého sobě přítelem, protože při vůli nejlepší, co’s vše krokem zdusil, v život jda i v něm trvaje, byť znal’s mnoho též, nikdy se dopídit nemůžeš. 99 V důkaz přátelství obětuj každý žití vzruch, věda, že cenu nižádnou nemá těla duch, ale tvrdým v Svědomí zůstaň, uzavřený, abys láskou měkkou se nevzdal ledakomu. Rozdávej napořád lásku svou, abys ochuzený zbyl si naposled zmíraje, rozdán z lásky své, jako ten, kdo předvídá, že mu plenit budou statek zástupy loupežné, nadobro rozdá jej sousedům, aby proti vůli vzdát se jej nemusil bezbranný, aby chud jsa cele zklamání způsobil násilným, kteří dlouho kuli pletichy k získání bohatství, a zří nad vše rádi lítost, jež zděšena pádí. Takto před smrtí objev se jako včela v úle medovém zavřena před zimou, v moci svojí vůle, která i sebe zlomila. Přátelům svým vydáš tělo své, jmění své, smysly své, rozum svůj, své srdce, to vše, čeho se v pohřebním rouše nedohlídáš, vše, co se s kosmem zas pomísí, čeho spíš se zříci musíš v hrdém svém poznání, abys v posledním jádru svém, které nezdrtí více záhuba cizácká, sám se oddělil od všeho, po čem by záhuba sáhnout mohla v tobě, abys jak v prášku slunečním sebe ucelil nezávise na lidech, světě, smyslech, citu, v mystickém skrytu. Miluj přátele nikoli, že jsou přáteli, nikoli, že se v srdce ti prška chumelí příjemná, radostná, jásavá,jásavá (taká láska zhyne, v plnost svou jednou když rozpučí,)rozpučí), miluj nepřátele, nikoli abys si lichotil, když tvé nitro mine zloba, jež dokola po srdcích skáče rozkacených, miluj nikoli, abysi sobě ulevil vědomím bezměrné dobroty,dobroty (dobrota s nápoji zloby jen chutná dobrotou,)dobrotou), ale z vědomí síly své, pro niž zbýt se můžeš 100 přetvářky nelásky, zlatého kovu s lakotou, nadvlády nad srdci, jež jsi si svábil na stranu pro rozkoš, družnost, či obranu. Rozdávej lásku ne jako újmu na sobě, abys nezdál se hoden být ve své chudobě darů vzájemných, útrpných, ale jako dluh, který náhrady nežádá, jeli uplácen, a jejž milerád odvede spravedlivý druh druhu lačnému, aby jej nikdo ani spárem, ani láskou nezachyt ve své cizí ruce, aby jej musil nechati kdykoli samotna jdoucího od lidu a světa pryč, ach pryč od všeliké povinnosti časné. Rozdávej lásku na důkaz, že ti lidstvím vsetá žádost nelásky vymřela v citech odvrácených od slastí přeceněných. Jedné má číšky s dostatek, oděvu jednoho, a pak jediné myšlenky mudřec. Nemnoho potom ztratí, když hlava mu klesne do týla: pro číš ni oděv se nevrátí, slední myšlenku, zápasícího s vichřicí nechá motýla, protože na jeho drobounkém křídle již mu barvy známy jsou s dostatek, protože jeho věčný let řadou je odpočinků, ve kterých nemůže setrvat. Lze se všeho zbýt, a jen že k ničemu nemožno lnouti opravdu, dobrodějem dlužno být, dlužno v srdci klid chránit si skytáním na pospas roucha, krve, vzdechů, srdce! Tak vše dej v spěchu! Takto vyluč se ze sebe jako z luku šíp, jednu jen hrdost vyváže, jeden slední vtip, v kterém život se soustředil, že vše poznání z života zemského pravdivý život negací nesmiřitelnou, neskrotnou jistě vyhání do bezcestí, které, že všecko sklamalo, 101 jedině může nesklamat! Kterak vzdáleno těmto perutím zoufalství! Ani čirá prázdnota v cestě netkví tady, ani láska zlomená! Zde jen slabost lásky, slabost neskutečností padá na hromady, nejsilnějších však láska a síla tu se schází sprostěna všech už hrází. Vědoucí pak, jejž miluješ, týmiž branami s tímtéž když úsilím nadlidským ve kraj neznámý prošel zanícen v bytí svém, zdaž po jiné stezce tobě ztratí se nadobro, jako oku zdá se, jež svou slabostí bezbrannou touhy naše tresce, když lsti jeho se poddáme? Zdali za světem duchů zdrcených Puruše věčná, nekonečná nesplyne, sebe jež hodna jest? Jako u studny v poušti se sejdou ti, kdo znají, kde že je ona studnice, tak se sejdou v tobě štváni žízní podobnou ti, jež v lidském kraji nejvíc bys musil si zalíbit. Tato těcha jen zavři lidský tvůj sen! Nechť dál však cokoli zjevuji, ve všem řeč už malou. Maličkou pravdu ret vysloví, s chutí slov svých dbalou hlásá ji do světa nedočkav, zvlášť že též je malý celý ten okruh slovíček, a to láká jej v základech otřást jím, hloubkou mu hnout i tajnou dálí. Duch však ten pravdu vyváživ hlubší, klesne mdlý před její tíží úpornou, jeho hlas se zamkne tajem všech tajů nejtěžším. Živ buď, či umři, smrtí svou, ani životem nevykoupíš nikterak nález mlčících, najdeš jej oněměv sám nad vším bytí kolotem, jež jest ve vřavě mlčení. Pravdám ku neznámým projdi již sebou samým! Slova bezcitná! Nikdy jsem nechtěl s plachtou vaší v mořích Mlčení zjevit se, kde se z hladin vznáší 102 obraz pravdy, zvlnit jej k nepodobě špatné! Všecko, synu můj, podstatou vnitřní měl jsi vybrat sobě v tušení nadlidském, v Puruši své zdatné měl jsi v posled se shlédnouti, a jen trpká smrt že na tě sáhla předčasně, spíše ze slabosti, nežli ze síly účinné ústy neumělými pravdy jsem já zčeřil, věda, že ničím je spíše, než pěstím jejich zdar: slepotou ranit tě nechci, já nechci, bys jen věřil; stopou též pravdy jde nejlíp, kdo na ní neutkví, když i mu nejlíp se skví! – Takto hovořil KaudinnjaKaudinja před svou chýší k synu skleslému do trávy ve zkvetlé kančanary stínu, takto hovořil, na konec umlk’ zabrán v snech. Ani neslyšel zaplakat Čarúmatí vroucně, když po mdlobě jedové nový čerpal dech Susílasarman. Tento pak děl: Hle, tuším zas cosi jak sílu života v žití únavě, jed mne i dokonce posílil! Takto když jihne i ledový chlad tvých přísných věd, viď, že jen, abychom zkusili sil svých po kořen, k otravě trpké jsme na zkoušku přiložili ret? Jen kdož zápasí, poznají poslední své síly, z těch pak zas šťasten je tisící – komu vystačily! E: až; 2007 103