PUPAVA.

PUPAVA.
[47] Na stráň příkrou stoupalo děvče v trávě nízké, sžehnuté sluncem, kterou splýval břidličných kaménků příval s štítu skalinatého. Nohy se jí sesouvaly, hlava k ňadrům klonila se, tváře plály, bušilo srdce. Chtěla uzřít široké světy, chtěla poznat, kterak jí může klonit se hluboko k zemi blankyt jímající širokou dáli, blankyt pyšný, znikající očím i rukám, chtěla vidět pod nohou jej hluboko, hluboko s pocitem, jak možno by bylo na šíji mu položit nohu, na ta světla nemluvná, chladná, na ty dálky bez ozvěny. Ve trávě zprahlé, nízké a ostré po obloucích kamenů černých spěla do výše svéhlavá dívka pruhem par, jichž kruhy už dole vázly fáborem na špici smrků nesoucích kopí svá nad jemné barvy plochých luk, v nichž točí se řeka krášlena modrem oblohy nízké, krášlena jejím červánkem ranním, krášlena mlhy stříbrnou stěnou. [49] Vichry radostné po oblé planině vysoké plece horské tančily, ruce spínaly kruhem těkavým kolem dívky, vrhaly se na její kadeře s odleskem červánku, na její roucho prosté a chudičké. U cesty skalnaté na samém vrcholu babice stoletá kosila trávu, trávu hubenou srpem rezavým; trávu chytaly vichry do klínů, rychle s ní pádily v neznámo pod srázy. Dívka: Jakou to, stařenko, zbytečnou námahu sobě působíš? Spálená tráva to, vichrové v šíř ji roznášejí. Stařena: Víš-li, kam ty jdeš, pyšná dívčice? Znáš-li všecky úmysly v srdci svém, Znáš-liznáš-li ty, z nichž vzejde ti úroda? Má až ruka umdlí od srpu, tobě tutéž práci zůstavím, též budeš spálenou trávu žíti, vichrové též ji roznesou tobě. Dívka: Nikoli, takovou trávu žít nebudu. Stařena: Nezříkej se, milená děvuško, ničeho, abys horšího nedošla. Člověk neví, u které cesty unaven poklesne, čeho chytne se. 50 Ale ty ještě mladostí záříš: zář to povrchu, dokavad neshasne, překáží paprskům vnitřního světla. Dívka: Klameš se, stařenko, mníc, že světlo své na tváři nosím jen. Zkoumej mou útrobu, nemám, co skrývati. Nemám sic bohatství, chudá však rovněž nejsem docela, rozumím dobře paprskům hluboko složeným ve květu duše citlivé. Stařena: Trpělas? Vyznej, bolesti znáš-li? Dívka: Znám já sklepení trouchnivé, v němotách každá kapka tisíce ohlasů vyvolá, které nikdy však sobě nejsou, nebudou odpovědmi. Stařena: Píseň nejistot je to. Znám to, prohlédám, že jsi opravdu trpěla. Dobrá! A jak jsi setřásla tyto ti snivé vzdechy, jak jsi si pomohla? Dívka: Plameny daleké, jakoby ze hvězd, pozvedly k výškám oči moje, nemohu zpět je sklopiti po chuti, ba i chuti víc mi nezbývá chtíti zpět se kácet a potácet až v ta sklepení plná temnot. 51 Stařena: Toto já rovněž znám. A kým prostředkem našlas’ ta světla v dálavách duše? Smáti se budu, řekneš-li láskou! Každý, kdo láskou oslepen, myslí, na vše že stačí takové světlo, aby pak zvýšil zásluhu svoji, staví svou lásku vysoko, vysoko, mní, že příliš od ní je vzdálen, kam se ruce prosebné nedopnou, příliš že jasná, aby se mohl pyšniti, v jase že největším stojí, a že ji uchvátil nadzemským vzletem! Dívka: Proč se posmíváš každé lásce? Miluji, protože všecko, co hřeje, touhu vzněcuje, rozžíhá lásku. Moje však láska nepříliš vzdálena, ano tak blízka, tak blízka je třeba! Krok jen jeden je přece k smrti, smrt pak jesti pochopení, k pochopení toužím pak srdcem. Nyní co říkáš volbě mé lásky? Stařena: Na mou milou, všední to není, a smrt opravdu na krok před tebou, opravdu na krok, podivná shoda tu! Dívka: Smích tvůj tak divoký a tak studený! Co jím jsi chtěla říci, pověz, a též, jaké je jméno tvoje, podivná žnečko travin uvadlých? 52 Stařena: Dříve mi pověz, opravdu k smrti chováš-li touhu slovům svým podobnou? Dívka: Vídáš toužit mladistvé tváře po milencích ovšem jiných. Má však podivná záliba vzrostla z podivné mysli, jak to chtěl osud. Věz, že nejsem dívkou slabou, dívčí jest jen roucho moje, ostatně jsem dívce já blízka jako ty své důvěře v stáří. Což to dívka? Popela hrstka, přítomnost, jež příštím víc není, kvítek puklý v tanci vichrů; kterak dlouho vykvétat může? Proto lepší všeho podstata smrt jest, a kdo poznal to jednou, nemůže míti v jiném víc útěchu. Stařena: Opravdu, víc mne velebit nemůžeš! Dívka: Tebe? Proč tebe? Nyní mi povíš jisté své jméno – neváhej více! Stařena: Rouška se zovu. Na tom prozatím dosti měj. A jak se zoveš ty sama? Znáti přec měla bych tu, jež plýtvajíc horoucností hodnou stařenek dávno životem ušlapaných, stojíš mi blízka duchem i láskou svou. 53 Dívka: Hleď, co u tvých nohou roste: pupava to otvírá kalich, bílý kalich k záplavě rána. Podivný květ je věru pupava. Stařena: Cítíš jistě kol zprahlé stráně, cítíš jistě též věnec trnový kolem srdce zkvétajícího? Dívka: Opravdu necítím! Vše tak naopak! Cítím vzdušinu vysoké hory, první pozdravy nových světel, a pro tu radost suchopár nikdy nevloudí mi na jazyk trpkost. Mocněj kořen zabořím v kamení, a ten věnec u hlavy trnový není mukou, která mi souzena, to jsou mé ruce bránící se, odpuzující, zhrdající, trní, které všední kroky kolem odhání v bezpečnou vzdálenost, bych tím lépe nerušena hleděla ve tvář věčným ohňům, těm, k nimž hledět chci podle vůle, k věcným, nikdy neklamajícím. Smysly všecky uzavírám, bych je uzřela v celistvosti, neb co smysly jen vidí, tříšť jest! Nyní víš též, proč miluji zhoubu. 54 Stařena: Výborně! Jak bych ráda ti řekla, že i já k tobě láskou jsem zaplála? Kterak jen tebe nazvati měla bych? Dívka: Jmenuj mne Pupavou, chceš li, třeba. Stařena: Kouzelná sílo ty mládí! Pohneš ustaranou myslí teskně. Někdy to cítívám rovněž, třeba že úkol můj tak je cizí: lituji mládí, lapám jeho vůni divokou, kořenitou, hřeji se blízko jeho výhně. Ale to světlo ke mně dochází pozdravem zimních, vodorovných paprsků, jejichž teplem tknuto jíní ve své nehybnosti rozlévá se do kalné slzy. Slýchám echa jen, echa, vím to; silnější ovšem nad echa hlas je, síla slova nad chabost ozvěn, ovšem: síla nad chabost kleslou. Potlačit chabost v posled je všecko. Ale co platno! Mladost já neznám. Nuž a kam kráčíš, líbezná Pupavo? Dívka: Nikam. Z každého místa vidět lze slunce a své plameny v duši, na každém k smrti stejně je blízko. Jenom někdy po staré touze, či po zvyku rodičů matném, 55 či po stopě falešné víry, cos mne s místa popohání hledat blaho v daleké dáli, ve změně, která novotou vžehne barvy plamenné do dnů šedi. Kochám se jasností vzplálé novoty, ale když shasnou v popelu plameny, netruchlím: zbývám samotna sobě, a to je všecko, co jen si přáti nejvyššího možno ve světě. Stařena: Sobě zbýti! Podivné slovo! Kterak to možno, nevím vskutku. Dívka: Nechápeš věc tak jednoduchou? Stařena: Věř, to není jednoduché! Kéž by mrtví rovněž říc mohli: nyní sobě samotným zbýváme! Dívka: A proč nikoli! Sami dřímají. Stařena: Nikoli! Dřímají zase pospolu, to pak ta bolest věčné tísně, že na jednoho tisíc vůkolních tlačí se dále, pokračujíce v příšerné snaze zniknout či vyniknout! Každý mrtvý vchází nikoli sám a svoboden v samotu klidnou 56 po cestách plných snivé dřímoty, které smysly kolébají lahodou ráje nikým dříve neshlédnutého, nového zcela, jako si to slibují naděje, ale plný překvapení stane ve stopách dávno šlapaných do světa onoho millionem lidí všeho známého druhu, vejde ve svět přeplněný novou nezvyklou zvyklostí, jinou všedností, novotou prastarou, na mžik novou, na věky prastarou! Slyš, co ti zjevím! Jakože nebyla hrdinstvím nikdy smrt sama o sobě, protože právě všecko umírá, spravedlivý stejně, jak bídák,bídák (způsob smrti jen hrdinstvím někdy), rovněž klidu nelze nabýti ve smrti proto, že vše, co mrtvo, stejně si přeje s úsilím poklidu. Co pak přeje si množství ve světě, toho též množství musí postrádat. Tož i ten klid jest vzácné bohatství. Ničemu není konce na věky, vesmír nikomu, nikdy, v ničem nepopřává klidu na věky. Dívka: Slyšíc trnu! Kde jsi tu hrůzu nalezla, ženo neblahá, zjev mi! Jeli možno ve smrti nenalézt, co i v žití ztraceno na věky, poklid, bezpečí bez potu dalšího? Není možno? Kterak to zvědělas’? Kterak, kterak? Pověz mi! To tě k šílenství všecko postačitelným, 57 co jsi pravila! Kdož to může povědět jasně, jako jsi řekla teď to sama? Kdo jen, kdo že to může povědět? Smrt jen sama! Ach, teď chápu to, tys to sama, ty jsi Smrt, ach Smrt, jen přikývni, těšitelka ona jsi, stařeno, než, co dím, že těšitelka, po tom, kteraks’ mne poranila! Stařena smála se, v posled chomáč trávy vyprahlé vhodila do očí dívce zdivené, a než tato nadála se, zmizela zázrakem, kdes jen vzdušinou svištěl po vichru příšerný výsměch. Slunce stoupalo, modré, chladné stíny měníc na zlaté plameny v dlouhých čarách. Fábory par kol borovic splývaly dolů k zemi, kde se v prohlubni skvěla řeka uprostřed travin slunce mladého blyskotem jásavým. Hrozný pocit umřít nemoci s pevným klidem! šeptala dívka. Co lze tedy nazvati spásou? Skoro řekla bych, uměti trpět, vyzbrojit se takovou útrapou, tisíc že smrtí přijmout lze s úsměvem! Vítej děsné nad všecka vítězství! Uměti trpět! Jiného východu není mezi živými, mrtvými! Umět snášením umučit veškery tisíceré smrtí bolesti, až se nikdy víc nebudou moci dotknouti mysli necitlivé. Uměti trpět! Chci to zkusiti! – Divno, kterak se stalo vše další. 58 Pupava protřela zamžené zraky, před ní v dáli na horách skvělých v rudém stínu záplavy ranní divné věže v obzorech stály, hradby v černých splývaly mracích, náspy v černých splývaly stínech; do výše čněly toliko věže a pak stromu koruny staré. Dobrá, pravila, uvidím nové, podivné kraje; dobrá, pravila, uvidím divadlo, ačkoli pranic dát mi nemůže, čím bych sebe zapřela ve svých závratných touhách, ve svých touhách zapadnout v sebe. Jaksi z daleka svítil purpur slunce v požár třepící se, rovněž z daleka jaksi pěli skřivánkové, nad hlavou křidélky třepetající, střásající rosu s pelem květného lůžka. Ke hradu chvátalo množství pocestných, takže silnice černaly se proudem stálým. Hukot rozlehlý jako při všech proudech se zachvíval údolím od skal až k skalám dalekým, táhl větrem do vzdušin ve výškách. Zda to divno, že skřek a váda na těch vlnách též bujely hučivých? Pupavu ústrk lidí těch vehnal k balvanům stráně nové zase, znovu v suchopár neschůdný, klopotný. Ale i pták svou nalezne pěšinu, nalezla též ji Pupava k hradu. A co nad vše divného bylo, nalezla bránu dokořán volnou, 59 kudy nikdo nevcházel do hradu, ač se ve druhé, hlavní bráně těsnalo tisíce, tisíce lidu semo tamo burácejících, jako vlny v chobotech přístavů, kde jim hráze kamenné brání útočit na lodi rahny spletené. Tím to také divnější bylo, že tlum žoldáků mečem je rubal, hosty po tuctech vcházející, kteří úpěli, k předu se derouce. Ve zdivo, na němž vichry sázely mechů zárodky, aby je bouře hlučnými přívaly zalévaly, ve zdivo brány zející vešla dívka, všecko zkoumajíc kolem. Chlad, jejž vlhko a stíny střeží, dotekl se jejích údů, ale v též chvíli patník ve bráně v starce se změnil stříbrovlasého. Stařec: Postůj, snad jsi se zmýlilo, děvče! Tento vchod je pomíjen ode všech, protož se vrať a přečti si nápis, který se na bráně černá v kameni. Přečti i ten, jejž sousední brána na svém čele bujaře nosí. Pak teprv můžeš zvolit si cestu. Dívka: Musí tak býti? Ano, opravdu, každý má cestu znát, kudy kráčí. Vyšla dívka zpátky ze brány, pohlédla na svorník mechem obrostlý, 60 pohlédla výše, všude jen zřela stopu vichrů a dešťů. Ale když oči stočila na bránu druhou, kde se zástupy stále rvaly: přečetla jasný v čele jí nápis: Milosrdenství! Teď teprv spatřila v těchže místech na bráně první, před kterou stála, nápis zašlý, zašlý v šedi, ztlumený v plísni, tento pak nápis byl nečitelný. Bolest! Kdož by mohl zvěděti, kterak patří k těmto bránám nápisy nevšední? Dívka však zase potřásla hlavou podruhé všedši. Dívka: Stařečku milý, četla jsem nápisy, nápis však nápisem, ničím víc není. V srdci kdo bolest má, nejvíc jej tísní, komu pak opravdu milosrdenství k pomoci nejde, darmo projíti snaží se branou milosrdenství. Vejíti chci, a jedno mi věru, kudy že vejdu, jestli pak nesu v srdci svém bolest, nic jí nepřidá brána bolesti, aniž od ní bolesti neujme! Pusť mne tedy! Pustil, nepustil. Byl tě to patník v bráně zarostlý. Za ním pak východ modral se barvou tajemných věcí. Vešla. Točitá schodiště, pavlány, cimbuří, ve výškách vichry sténavé – vše to prázdno bylo od lidí; to pak tím více hrůzno bylo, že přec do brány jedné tolik 61 lidí se valilo bez konců, ode všad! Ale nic na plat! Všude ticho, z dola jen ohlasem všední hukot davů slepě rvoucích se zanikal, aby zvyšoval beznaděj ticha. Černavými chodbami spěla k výši dívka, třeba u každé zátočky hádanka nebo hrůza přelétala stínem jí přes cestu. Cesta to plná hrubých strachů, které, rostouce z nevědomosti, silnější vezdy nad člověka drtí jej, hroutí mu mozek šílenstvím, nebo muky napjetím srážejí k zemi jej jako mrtvolu zlomenou. Tu je třeba nebýti člověkem, býti více, neboť co člověk je, na té cestě umře pokaždé. Pupava více spoléhajíc v onu sílu v sobě, kterou srdce bez naší vůle tepe, oči které dle libosti otvírat můžeme, přešla všecky zákeřnické chodby a stanula uprostřed světla oblohy: vysoko, vysoko nad každý pojem výšky. A na tom posledním pavláně na hradě seděl samoten stařec vrásčitý; oči jeho, kolem nichž bílé brvy sněhem prokmitaly, nad stínem lící s laskavým tahem, byly jako nejsladší výraz plamenné, moudré a trvalé lásky. Po kolena vous mu bělavý, na plecích mu těžká křídla. Vítej, pravil, našlas’, co hledalas’: já jsem Poznání. Ptej se, odpovím. 62 Dívka: Nemohu dosti užásati nad velebou, která mne schvacuje, když tvé ctihodné rysy zírám. Poznání: Stav to těch, kdo novoty chápají. Dívka: A kdo já jsem, víš snad, otče? Poznání: Ty jsi vteřina, která toužíš nalézti v sobě duši staletou. Pupava však je jméno tvoje, proto mnohé dokonáš z toho, jiní co dovedou načíti pouze. Dívka: Věru jsem se divila zírajíc, kterak v bránu Milosrdenství tisíce lidu tlačí se zběsile, ale nikdo nevchází do hradu. Poznání: Kdo chce vejíti, nesmí se spoléhat v tuto bránu. Nápis její pochází nikoli z ruky mojí, nýbrž od lidí, kterým touhy vedly ruku vzpínající se. Chtěli míti bránu Milosti, vskutku však žádné není v světě: všecko je trpce zaslouženo. 63 Dívka: A ten nápis? Poznání: Heslem je pouze, které svolává stejně toužící. Dívka: Já pak vešla jsem branou Bolesti. Poznání: Bolestnou zas jen ti ji nazvali, kterým kromě milosti všecko jiné jest jen obtíží, zármutkem. Kdo zná pravou věcí podstatu, pozná, zapřením že jen možno otevřít bránu světa nového. Bolest na branách není zapsána, bolest píše se pouze do duší, kdo pak bolest znát se naučil, velké bohatství nese v podstatě: konec života, počátek poznání. Dívka: Dík ti za radu! Nechci být životem, nechci být vteřinou, být chci poznáním, věčností staletou. Dej mi bolesti, které mne učiní nebýti životem, které mne učiní nemyslet po lidsku, které mi otevrou kosmos jinaký, tisíc obrazů za jeden zvšednělý. Poznání: Lehko přáti si! Dvé však v mysli měj: Po smrti opět všednosti neujdeš, 64 pravdu ti děla Smrtka stařena; nové dál tě čekají zápasy a proud všední, kterým přívaly všedních žití derou se ku předu. Druhé pak horší prvého ještě. Oči zavrouc dále nepůjdeš světy oněmi ty v své podstatě, leč tvé Já se rozpadne v úlomky, jež se víc nezcelí nikdy, aby svého Já zas postihly. Skončíc život ukončíš sebe, nebude po smrti dále Pupavy. Dívka: A mé úsilí a mé bolesti? Poznání: Zdřímnou: v kosmu nejsou velkými, by jich význam za bránu srdce dál se svítil: pod troskou chrámu zároveň uhasne rozbitá lampa. Dívka: Díš, že nedojdu míru nikdy, a zas, že nebudu, necítíc ničeho? Poznání: Nebudeš, co pak roztříštěno z tebe ožije, dále se bude rváti znovu v neskrotných zápasích. Dívka: Běda, chceš bych zšílela děsem? 65 Poznání: Též to cesta dojíti míru. Dívka: Leč můj duch mi světem byl vlastním! V žádný jiný jsem se nedrala, svět můj vlastní mým byl dílem, nikomu jinému nepřísluší brát mi jej více! Nikomu rovněž pranic není do mých bolestí, neboť přece v bolestech zkvetla jsem, jimi jsem sebe si zasloužila! Poznání: Vše, co jsi, jest vypůjčeno z tisíce částí, a tvé ovzduší hledalo harmonický soulad, jehož tucha v celém tvém okolí byla sněna vzdálenými tisíci dojmy věcí veškerých. Vzdej se! Roucho půjčené odložíc nezbudeš v sobě samé ničím. Dívka: Kleto buď poznání! Nejhorší bolest mou vidíš: srdce pukající! Můželi tato bolest ještě vykoupení nésti mi kýžené s vědomím, že ten život člověčí nebyl zcela zbytečnou svévolí náhodných skupenin v naší podstatě, a že plamen mé vůle značí přec požár veliké budoucnosti? Leč jak teď v šílenství nenávidím bytí i nebytí vším kol zhrdajíc! 66 Kdyby bůh byl nějaký osobní, a tím bohem kdybych byla sama já, tu v pěst bych sevřela celý vesmír a jej zdrtila silou, jíž za cenu smrti bych dosáhla! Poznání: Učiň to! Tvůj svět zajde tak docela, přec tvé srdce ti celým světem je! Dívka: Jakou trpkou ironií zbičoval jsi, ohyzdný děde, srdce moje! Popatř mi do očí přímo, neb se nikoho nelekám. Ty je klopíš! Děla jsem: zvedni je! A teď v tyto dumavé oči křičím: lhal jsi! Lhal jsi, příšero! Zdání to pouhé chtěl jsi podstrčit, ty však za pasem klíče máš k temnostem, avšak nechceš tajemství otevřít! Stařec sesinal, hned zas v tvář mu přiletěl stud. To vidouc dívka jásala hořkostí záště svojí: k zemi srazila starce v okamih, klíč mu u pasu těžký zazvonil, klíč ten jemu vyrvala od pasu, avšak stařec, spolehnuv na křídla, zved se, jako se vzhůru nese noční mátoha před sluncem v západě. Zved se a zmizel, a s ním všecka zmizela hradu cimbuří vzdušná, a kol byla divoká step jen, v dálku tmavá pod nebem zastřeným, plna řevu dravců hladových. 67 Kam teď s klíčem, jenž zbyl Pupavě? K němu-li najde dvéře příhodné? Jediným jejím tušením bývá, že, kde skončí veškery naděje, tajemný klíc se osvědčí záchranou, tam, kde skončí veškery naděje, tam že zapadne dobře neznámý klíč ten Poznání, na dveřích Tajemství opravdu jsoucích, v hlubokém světě odvráceném od všech pohledů, v onom světě docela neznámém, docela neznámém, v neznámém vůkolí. 68