ARISTOMENES.
[15]
Eiry skalnaté pán, Spartských množství jenž sklátil
v chmurný Erebu stín, při vchodu, který se tratil
v Spartské Minervy chrám,
štít sám zatknul, jejž Sparťanům schvátil.
Mezi sloupovím zde, lilií den když kvetl,
zděšen v štítě tom lid vítězná slova četl:
Božce Aristomenes,
který se Spartou v boji se střetl.
Jedním z oněch byl štít, s kterým se vrátiti měl
v lakedaimonský stan od nepřátelských střel
vojín, anebo na němž
mrtev přinesen jistě být chtěl.
Ruka spartanská, žel, zpátky jej nepřinesla!
V bohů milosti zem hluboce věru klesla,
když s ním vloudil se vrah
v město, s popsaným potupou hesla.
Vrah-li uprostřed nás, zrádce mu stopu šlapal,
po níž vplížil se sem! Úžas ten lid kol chápal.
Kněžka Archidaneia
tají skloněna tváří zápal.
[17]
Sama nebyla sic zrádkyní svému kraji,
lásku v srdci však svém k Aristomenu hájí:
k sobě nezvala jej,
že však přijde k ní, tušila v taji.
A již tuchou se chví, na blízku že jí jest,
uzřít chtěla by jej stínem blízko svých cest,
zas jej bojí se spatřit,
s hněvem žehrajíc na jeho lest.
Pro ni zajisté již Orthiské božce zloupil
panen mladičkých tlum, s druhy když svými vstoupil
mezi sváteční davy:
lup svůj tehdá krvavě koupil!
Ji však nezajal přec, třeba se o to tak snažil;
a byť úskoků zdar podrobně v mysli zvážil,
přišel vražditi jen,
a plen vraždy jej neoblažil.
I to šílenství teď vyložit nebylo sobě,
štít proč krvavý klad v noci mrákotné době
před chrám bohyně vážné,
leč, že láskou tak umíral v mdlobě.
Vskutku! Hrozivý ten milenec nenasycen,
ba snad nezdarem víc k odvaze řídké vznícen
na krok stale jí byl,
chtě snad umříti, snad být i chycen.
Pro ten truchlivý los, Spartě jejž přinášel on,
jemu uspořit už mínila šílený shon
sama dadouc se v plen,
aby zmírnila tisíců ston.
Pro tu útrpnost kol s těmi, kdo mřeli v davu,
sama cítila hrot, jaký rval Heleně slávu:
k štěstí neskytla jí též
krásnou Kyprida postať a hlavu.
18
Sotva v Aigilu však Archidaneia panna
zpět se vrátila, tím neklidem k smrti štvána,
zde u Démétry v lukách
aby zmizela nepoznána,
(spíš však s úmyslem tím, aby Aristomena
marně chtícího zvuk slechnout kdes jejího jména,
či ji uchvátit v náruč,
v místa vzdálila nestřežená,
dále od shonů, jež v Lakedaimonu prahly
jej se zmocniti v kýs okamžik příznivý, náhlý,)náhlý),
sotva s tuchou tou kněžka
a s ní družky tu v chrám zas táhly
k ohňům panenským, kam žádný kdy nevešel muž,
s jeho postavou kdos vklouzl ve chrámu hluš
v ženském zahalen rouše,
panen divných s ním vešla sem druž.
Tak byl smělý ten čin, nezřít jej těžko že bylo:
všemi poznáno v ráz Aristomenovo dílo.
K nožům obětním sáhlas
a hned k pochodním, panen sílo!
On však nedbaje nic velekněžku v ráz jal:
s tváří údivu jí nejprv tak na blízku stál
šťasten, zatím co zazněl
kol třesk příšerný chrámem a žal.
Rybkou svíjela se, s rybáře chutí zas on
stihal okem ten švih, hladký pohybů sklon
v rouších tlumený mírně.
Moh ji unésti v první hned shon,
avšak, nepřišed snad loviti nevolnou robu,
nechtěl svévoli jen ukázat jí a zlobu,
nechtěl v náruč svou semknout
její toliko úzkostnou mdlobu;
19
prahnul dychtivě přec setkat se s jejím zrakem,
jenž se odvracel, kryt havraním brvy mrakem,
takže klesala proto
s vlasem spuštěným, ku dlažbě znakem.
Teprv nejvyšší strach přiměl ji očí světla
vyslat v odpůrce tvář, co však v tváři té četla,
div jí v náhradu dalo
za tu nevoli, jež se v ní střetla.
Muž, jenž objetí chce takové skytnout ženě,
s okem hledícím v před, nepodrobeným změně,
jež by s přímostí něžnost
jemu urvala, otevřeně
v dar jí podává, co bohům popřává slávu:
státi nezdolna tu, v záplavě štěstí hlavu,
sama tvořiti též,
plodům těšit se, ctěna být v davu.
Vpravdě skytal to vše? Bez hněvu posléze tedy
k němu vyslala zrak plamenný na výzvědy,
krásnou mužností zas
vstříc ji překvapil obličej snědý,
čela vysoký pych, nosu linie přímá,
v měkkých prsténcích vous, hruď, již do šíře vzdýmá
síly d vokýdivoký dech,
tvrdá paž co ji lehounce jímá;
a ten schmuřený zrak dolů se rozjasněn dívá,
cit kam pohlédne z něj, vábí a laská a zhřívá:
Zévův obličej to,
který Thetidě na záslib kývá.
Však než s úsudkem ten dojem objat se moh’,
hrozně bouřil už děs od všech prostoru ploch,
s krovů odražen zpět
dral se sloupením přes mrtvol stoh.
20
Šatem nezviklým tlum rekových zamotán druhů,
vůdcem neštítěn svým, obklíčen v panen kruhu,
jimž dal udatnost strach,
ven byl odrážen do slunných luhů.
Padlých, rvoucích se ston do hloubi chrámu se dral,
těžkých vrátní kdy kov do závor zapadal;
v čas ten od zadu též
meč zlý Messény vůdce rval;
a byl zhubil by jej, protože Aristomena
žádný nejímal zjev, než těch dvou očí změna,
vážným údivem když
bázeň byla z nich konečně zapuzena;
a byl zhubil by jej, kdyby velekněžka
rukou družce teď meč nebyla vyrvala ztěžka,
vzkřiknouc: Zadržte rány,
vězněm tento už prostřed nás mešká!
Vskutku při smyslech teď Aristomenes žas’,
jak mu zloupen byl meč s helmicí, v jeden vše ráz,
jak moh zraněn být těžce,
jak druž zdeptána za krátký čas!
Dvacet pochodní kol, nožů obětních dvacet
k němu zvedalo se hotovo dobit jej, skácet,
chrám už uzamčen byl,
naděj veškeru bylo mu ztrácet.
Ještě vzepnul se přec – klesl však! Spartanští muži
hlučí před chrámem, blíž odevšad třesk se druží,
množství: Vydej ho! křičí,
spolu do brány bušit se tuží.
Byl by lítostí mřel, byl by umíral v hněvě,
kdyby chápati vše v tom byl nezvyklém zjevě
Eiry dovedl pán,
ale, zmaten zas, pohlížel k děvě.
21
Příliš nezvyklý děj přetíná smyslů všech přízi.
Pojď! Krátký ten zvuk v před jej, chladný a cizí
vyzval s jejího retu.
Za ní zkrvácen do sklepů mizí.
Ona kynula mu: sklonil se. Zavřela za ním
dvéře železné, jež s ostrým vrzaly lkaním.
Lidé, křikla pak vně,
nyní vaší já pomstě jej chráním!
Sem i onamo, kam Lakedaimon až sahá,
jezdci spějíce hned hlásejtež plni blaha:
Chytla Aristomena
kněžka slabounká, vězní vám vraha!
Krvelačného hned jásotu skřeky šílí,
řadou platanů dál žírnými nivami pílí;
dvorec do dálky dvorci
netrpělivě novinu sdílí.
Zatím nadešla noc: davů utichla váda,
jimiž, pokud plál den, hojněj vždy chvěla se lada;
zbyl jen platanů řad,
jich stín košatý v sloupení padá.
Zbyla nemnohá straž, která tu popochází
mezi sloupením, kam se stínem stromů hází
nebe měkkounký svit
hvězd a měsíce na oblak hrázi.
Zbyl jen občasný třesk zbraně překládané
a pak daleký hlas ticha, jež nad moři vane,
němý na nebi dozvuk
všaké vřavy kde rozhárané.
V tiché půlnoci tlum dívek před sklepy těmi,
kde dlel Messéňan kdes dole pod vlhkou zemí,
sedí ve chrámu šeři
dveří u závor na stráži, němý.
22
Z noci stoupajíc blíž Archidaneia bílá,
stěží viděna, tu ke družkám hovořila;
hlas jen mluvil k nim její,
ji co záhada obestýlá:
Celým zástupem, hle, střežen tu raněný býk,
jemuž bolesti mráz v srdce i do očí vnik:
jej by shroucena v prachu
nezved ani, kdo: prchni! by vzkřik’!
Sníte o vzdoru snad, pouto a žalář, jenž drtí?
Kéž by dožil jen dne, nectní až porvou jej chrti,
kéž by našemu vzteku
chytrý neušel předčasnou smrtí!
Proto pečliva mu vymývám ránu tmavou,
k vzdechům probouzím rty, které pýchaly slávou,
stavím v žilách mu krev,
v srdci myšlenek potuchu hravou,
aby před lidem víc v mukách si veřejně stýskal,
smíru odplaty tak ve hněvu našem si získal,
v hněvu tisíců, který
z hanby zmožených dlouho tak tryskal!
Jděte na lůžko již, snům se poddejte rády:
místo na stráži jest mým a ne vaším tady,
sama za vězně ručím,
lid až zítra se seskupí v řady.
Slyšte! Nikomu víc nesvěřím o vězně péči!
Sama probdím už noc při jeho bezpečné léči,
stačíc více než dost,
když vzdech smrtelný jeho jest řečí!
Družky hovorem tím přesvědčila panna.
Rády odešly spát při první tuše rána,
která v hasnoucích hvězdách
byla v nebi již znamenána.
23
Dozněl v sloupení krok. Archidaneia vztáhla
třikrát k závorám dlaň, třikrát na dvéře sáhla
sklepů podzemních, třikrát
ruce klesly jí ku bokům znáhla.
Když však po čtvrté zas k závorám vztahuje ruku,
praskly zlomeny vstříc v hrozivém, krátkém hluku:
Eiry skalnaté rek
s kněžkou hovoří, ve hlase muku:
Aristomenes:
Hlas tvůj rozpoznal jsem, nikoli mysl tvoji,
neb, co v hrdých tvých slov slyšel jsem prudkém zdroji,
není dívčina mysl:
krutost s půvabem těžko se pojí.
V ráně stuhla mi krev péčí hebkých tvých dlaní.
Sevři, můžeš-li, pěst, která tu ránu zas raní,
nikdy Kypřanka víc
život k štěstí ti neochrání.
Lásce nedáš-li zkvést, jíž už ti oka plál žeh,
již už zefyrný vzdech zhříval ti na ústech,
v níž se chvělas’ už u mne,
smysl života umře v tvých snech.
Archidaneia:
Silné závory, zřím, prolomils’ zotaviv síly,
mastí netřeba víc pro tvé zkypěné žíly;
meče žádáš-li, vezmi
ten, jejž záhyby roucha mi skryly.
Těmi chodbami pak na noční unikneš vzduch,
lehko probiješ, vím, stráže nemnohé kruh,
podál kynou ti lesy,
v mlhách přímoří pustinný pruh.
24
Čekáš nehybně? Nač? Abys nemařil doby,
mečem probij se hned mojí zde do útroby,
jinak v útěku tvém
kořist moje tě neozdobí.
Neboť Spartance mně o přízni svojí tak šepceš!
Lidu svého jsem díl, který ty biješ a depceš.
Či hřích kněžky tě láká,
na vše naše když vrháš se, repceš?
K nářku matek a vdov, k mroucích bolestem snad,
nad čím k únavě lkám od jitra po západ,
hanbu chystáš teď mou,
duchu, z kterého děs vlá a chlad?
Však již ustup, či zab v krvi mé mne, jak jiné,
nedbej rozdílů víc; muži jak Area kyne
starý obyčej, čiň,
místo opusť pak nehostinné.
Aristomenes:
Možno, pravdu že máš: chrám ten a široká země
s vším, co živo je tu, nehostinno že ke mně;
jinak přízeň však tvoje
v ústret napořád kyne mi jemně.
Ó jak děkuji ti! Ne však za východ spasný,
k němu nespěchám, ne, ani za meč ten jasný,
po něm nesahám posud,
ale za východ lásky tvé krásný!
Já bych v končině té nebyl uváz’ jak v pasti
kanec bláhový, v léč dal jsem se svévolně másti
tušiv jasno tvé duše,
při tvé představě v srdci svém slasti.
25
Proto pro tebe tak směšny mi nesnáze všady,
a jsem rozumný dost, božky, jež vede mne, rady
abych šetřil, a cenil
její v srdci svém dar, plápol svůj neskrotný, mladý.
V jiném nevážím víc, cožkoli třeba mi činit,
lásky plamenný šleh nelze však rozumem stínit:
nezřím, neznám, než lásku,
z činů těch se pak nebudu vinit.
Do dne zrození, pak dále zas od smrti chvil
buďsi ve věčnu změn veškerých kýkoli cíl,
k lásce od mládí k stáří
celý lidský čas vyhrazen zbyl.
S bázní, nevěrou či s nadějí možno zřít
v bohů neznámo kams, s láskou však v život jen jít!
Dnu květ prchavý, netknut
láskou, zpráchniví nerozvit.
Nechať číkoli to vinou, že život je trudný,
mne krok netíží můj, protože musí být bludný:
chci však v neznámo jít
maje na srdci lásky šperk cudný.
Proto zříš teď mou tvář, rovněž tak moji hruď,
a v ní nižádný stín tebe nezarmuť,
všecko pro tebe v lesku,
v chvějném nadšení všecko tam buď.
Ovšem nehřálas’ mne nikdy vřelou řečí,
rány hojilas’ však se špatně tajenou péčí,
meč mi nabízíš v dlaň,
zámky otvíráš v truchlé mé léči.
Lidu tvého jen vztek kdyby tvé smysly dráždil,
z ran svých krvácel bych, až by se nashromáždil
ráno národ tvůj, v poutech
by mne nalezl, v poutech mne vraždil.
26
A já prchati mám, tmou tam východ můj plá
k lesům, v přímoří pruh, vlna kde tišinou vlá,
mám se probiti stráží,
minout místa, kde čeká msta zlá.
Ó jak děkuji ti! Vždyť je to láska ryzí,
hrdá v škrabošce své, která jí přec tak je cizí!
Láska pálí ti ňadro,
v troudu přílišném skryta že mizí!
To-li nedosti slov, abys mi vzdala se celá?
Srdce netluče dost, abys je neslyšela?
Dosti netluče tvoje,
abys ve zmatku netrpěla?
Přenes odpověď přec chladem zamčených retů,
či, co rodit se má se křídly, k těžkému vzletu,
zajít ve vazbě musí,
ve tmách, v kamení, v propastech světů?
Velkomyslnost jen zaplála z očí ti?
Pro ni nehodlal jsem kroky své stočiti
v šero svatyně tvé,
naděj chloubou tvou počíti.
Promluv! Opravdu již zšílel bych mukou touhy!
ZpátkyZpátky, myšlenky zlé! Přec jen v lásky květ pouhý
puknou zamčené sny tvé,
pro svit teplý a silný a dlouhý!
Archidaneia:
Ty to nemůžeš být, jemuž mne Pěnorodá
za choť určila, strach před tebou nitro mi hlodá,
přec jen válečník jsi,
jemuž ze dlaně vykvetá škoda.
27
Kdybys pro vraždy plen zajat byl, přišed ke mně,
nad tvým osudem já stála bych bez slechu, němě;
že však pro lásku přišel’s,
dav se v nebezpeč celé kol země,
dobrou uznati chci vůli tvou, vděkem splácím:
volnost dadouc ti, zas rekům tvým tě vracím,
našim vrahům, žel, vraha,
oběť přílišnou, pod níž se kácím.
Víc ti podávám tak, než co by mohl ti přát
nejposlednější kdos ve Spartě! Nižádný snad
jiný nemoh’ by totéž
činit, zrádcem se nechtě stát.
Nebo otcovský kraj srdci nejblíže kyne
jím se k dobrotě vznést, z lásky jež horoucí plyne,
prv ctít vlastní svou krev,
žádné dálavy, mrákoty stinné!
Svůj kdo necení dům, v kterém na nohy vstal,
před tím vyrůstá strach, zrádcem že bude kdy dál
všem, neb dovedl zradit
úsměv, který ho nejlépe hřál.
Či to dobrý je duch, na srdce otevřené
jenž by každého chtěl přimknout, však odežene
napřed nejbližší bratry,
dobrých rodičů zapomene?
K lásce člověk-li vzrost, dlouho k ní nehledej kdes
teprv místo a čas, miluj blízkost hned dnes,
to, co pospíchá nejblíž
v náruč, v náruč svou ku srdci vznes.
Vskutku nejlepší jest přirozenost pravá,
slepým každý je zrak, kterému nedopřává
ona šlehů svých světlých.
Vlast pak nejlíp nám k štěstí se vzdává.
28
V sídlech Borea prý korunky sněženek bílé
sněžným závějím jsou věrny a pošetile
k vedru Afriky netouží;
proto obstojí v kráse a síle.
Střízlík maličký v své hnízdečko nejradš se stají,
malá skrýška to sic; hnízdo, jak orli je mají,
víc by neskytlo jemu
tepla, bezpečí, blažených bájí.
Proto nežádej víc, abych zapomněla
oči slzavých té vlasti, jíž příkoří dělá
ruka tvoje, leč prchna
ztrať se u Eiry svojí zcela.
Jistě, máš-li mne rád, vyhovíš prosbě mojí,
že víc naproti nám nestaneš nikdy v boji,
život prohnaný k Sparty
míru zasvětíš, rány se zhojí.
Aristomenes:
Kněžko, souhlasu a úcty u mne víc
došla’s, nežli si mníš, než ti to řekne má líc;
že tak drahým ti domov,
svatost v prsou ctíš stoupajíc.
Avšak hoden-li dům rodný dětinné přízně,
citů nejkrasších vždy, lásky přehojné sklizně,
tomu dostaň se krovu,
kde vše živo je z ústrku, trýzně.
Otec na smrt-li kdes štván v svém domě se brání
vlkům loupežným, jich útoky umdlenou dlaní
v posled přemáhá s těží,
žízniv žízeň svou necítí ani,
29
v jeho zoufalství v tom syn-li jej přistihne v čas,
láskou nejprudší štván v smečku tu vřítí se v ráz,
hrdla nedbaje svého,
hlasně křičí v něm svědomí hlas.
Sparty naduté syn pyšný však schopen-Ii znát
lásku slzavou, jež bědné chce otčině dát
vlastní potupu, krev,
vlast by skryla jen ve slávy šat?
Sláva taková víc jesti, než chlubivý cár,
jakým despoti chtí povznésti vlčí svůj spár,
vaši despoti, jichžto
srdce s vlky má stejný tvar.
Pro mou Messénu šat slávy oděvem buď,
by jím nahotu jen kryla a nikoli hrud’
vzpupnou, pouze čest
lidu volného! Svět mne suď!
Nikdy na mysli nám nebyly spartské nivy,
pán jich lhostejný nám, lhostejno, koho živí,
jen když sami v svých dvorcích
s medem jíme své vlastní skyvy.
To-li údělem jest národu kterému, stěží
může slavit se, jakých to pokladů střeží,
nikdy němůž’ pak pro ně
lkát dost národ, jenž ve prachu leží.
Srdcí upřímný smích veselým pod blankytem
ať mých na horách tam věčným bude bytem,
proto bojuji jen
věk svůj nejkrasší v boji lítém.
Vás-li vraždíme dnes, činíme to jen, co žádá
zvyklost pastevců, již dravce honí až v lada
dolů po stín hor,
když jim napadli bučící stáda.
30
Neboť, Messéno má, padneš-li, běda tobě!
Všecky radosti tvé v té by povadly době,
vrah tvůj když by tě zmohl!
Štěstí cizí je cizímu k zlobě.
Pak bys poznala, ký v cizáku nepřítel jest!
Ty, jež nezdávil by, na jedy lapá a lest,
raby zmožené bije,
práva výkonem jest mu trest.
On svým zákonům spár nejraděj vyrůstat dává,
trestat záminkou jest, vražditi kde si přává,
často v lačném svém vzteku
odsune od tváře škrabošku práva!
Líp je nežíti radš v nijakém ústavy svazu
tam, kde pokoj a řád luští se mluvícím v skázu
meče tasením z pochvy,
jenž se raduje švihu a rázu!
Lačně po štěstí, ó Messéno, rval by ti z dlaní
co můž’ surová pěst urvati bez ladu, maní:
zlato, otroky, stáda,
ženy, obilí, vinice v stráni.
Vše bys musila dát, lůno své rozestrouc v haně,
plna urážek a krve v nesčetné ráně,
vraha na hrudi, za to,
že jsi na vlastním upadla láně.
A bled hrůzami tvůj lid by skláněl pak hlavu
v službách, ve kterých vděk nižádný, nižádnou slávu
získalzískat nemoh by, vždyť přec
otrok věhlasný rab je jen v davu.
Vždyť přec nevolný rod zástup je nevolníků:
kyne otrokář jim, tisíc zrádců tu v šiku
jemu kloní svůj hřbet,
bratry, hrdost svou sápají v mžiku.
31
Nikdy netoužil bych uprostřed rabů žít,
jimžto rozprášil vrah otčiny půvab a klid,
jak noc vidinu setře:
skot jsou, který kdos ke pluhu chyt,
místo květů svých niv smrdutý obývá chlév,
provaz na krku jest živ ze přebraných plev,
líže surový bič,
nemře, zaříznut cedí svou krev! –
Takto upřímně děl Aristomenes, co cítil,
ještě mluviti chtěl, slova troud k vášni jej vznítil,
v tom však kolkolem kněžky
modrý paprsek jitra svítil.
Ruce pozvedl k ní, vlny vzbouřených citů
více netepal hněv, ztichly hned v hlubin skrytu;
východ s tušením slunce
stoupal do zraků ze blankytu.
Z očí dívčiny však hrůza líhla se, v spěch
slzy prorvaly hráz nitra jich, ve prstech
kryjíc vláhu tu, s hněvem
k sobě samé dí, tlumíc vzdech:
Běda, dálnými tak sobě nás činí zem,
jiné každému nám právo vepsavši sem
v duch, jenž šetří, co svato:
oba milujem vlasti své lem.
V právu oba jsme! Věz, nikdy že nemohu skráň
na tvou položit hruď! Běda, že ve světě dlaň
družku nemůže tisknout,
dvé jen práv že se nevejde naň!
Jaký věru to svět! Jaké žití to hrůzné!
Jaká to vysoká ctnost, pojmy když vraždí ji nuzné!
S bohem, příteli můj,
trní sedralo růže vše luzné! –
32
Prchá, schodištěm výš prchá, neví ni, kudy,
její ssinalou tvář červánek přelétl rudý,
v skráních tepe jí krev,
mozkem příšery letí a bludy.
Běda, netušíc kam, v posled v honbě své děsné
stane naproti zdi na chodbě úzké a těsné,
u zdi zastaví krok,
tiše na dlažbu studenou klesne. –
Nyní, nežli vzplá den, u vchodu přemůže stráže,
ano, přemůže je, Herakles přej mu své páže!
Prchni, poslední čas to –
prchni! šílena do prázdna káže.
Jistě učiní tak! Co mu jiného zbývá?
Aby přemohl stráž, bohy k pomoci vzývá,
rukou sepiatou tlukouc
nade skrání do tupého zdiva...
Potom pustinou v kraj bezpečný dospěje znovu,
odtud v Messénu svou. Zdráv buď! Ku tvému krovu
se svou bezděčnou láskou
zbloudit nemohu! Zmírám v tom slovu!
Ano, umírám v něm! Vlasti vděk jsem sobě
v těle ubila, ach, srdce své! Smysly v mdlobě
dlouho nemohou žít,
kořen urván-Ii. Spočinu v hrobě.
V bolu mrákotách tak Archidaneia snila,
avšak skutečnost zlá jinak se utvářila.
Neprch Aristomenes,
poutem Sparťan ho obestýlá.
Rozpial k dívčině dlaň, chtěl ji dostihnout skokem,
v ráně černý však proud krve hnul se a tokem
smutným na dlažbu trysk’:
musil sednouti s mlhavým okem.
33
Tak jej nalezla stráž u závor puklých tam
z mdloby vstavšího zas, ve pěsti meče plam,
tak jej nalézá lid,
ráno zvědav jenž pospíchá v chrám.
Slyš trub zlověstný tón, koní klopotný cval,
křiku nejasný hluk letící dál a dál:
pověst útěku temnou
útkem strachu lid zapřádal.
Prchnul! hlomozí dav, pod sloupy chrámu se těsná,
hrůze z cesty jde v ráz radosti předtucha plesná,
pěst že jednou již jatá
znovu bude je káceti běsná! –
V bouři takové květ zrosený, tuše vzchod
slunce, rozfouklý pýr mračen když klesá blíž vod,
vonné rozevře plátky,
šťasten vztýčí se nade brod.
Prchnul! s terassy sem Archidaneia křičí,
štěstím zmámena svým špatně zoufalství líčí,
slovo, krutým však dost,
očím zkoumavost slepotou ničí.
V tam ten utíká kraj, volá, lži své se směje,
již však drtící děs chladem ve tvář jí věje,
smysly znikají v temnu,
s ním když kněžek sbor ze chrámu spěje.
Zanech zoufalství, dí Klytie, neprch ti vrah,
pouto tíží jej zas, krve mu lokajíc nach,
dobře dostřehlas jej,
šťastna skvěj se již ve slávy snách.
Soudce, jehožto zrak neslepne slitováním,
čeká souditi jej, svědkem v soud půjdeme za ním,
hekatomfonie
trojí kteří jsme želeli lkáním!
34
Kněžka neslechla víc, ani ten šílený křik
na rtech tisíců, když z roviny mrákotný šik
s vrahem v Aigilu vtáhnul,
kde pod stromovím sadů znik’. – –
Starci na trónech dlí, vrásky zlověstné v čele,
trpkou přiřknuli smrt Aristomenu: v stmělé
lůno propasti bude
vhozen, zajde tam v nouzi a žele.
Takto rozhodl soud. Eurytion teď, král,
rukou zamávl, hned chlubně mluvit se jal:
Ejhle, Aristomene,
jaký osud jsi sobě vzal.
Vojín velký jsi byl, Spartu nezdolals’ však,
velkým proti ní být nelze nikterak,
slávy proti ní urvat
nelze, a tys ctil slávy znak!
Žel, že výtečný rek v tobě podlehl dnes,
a že nepřáno ti, abys rekovně kles,
že však utracen budeš,
jako hnusný a nemocný pes.
Co ti povím však teď, svědky třicet jen kmetů,
v taj i k svědectví mít lepší nemůžeš četu:
osud propad jsi svůj,
slyš a dobře se rozhodni v letu.
Spartě děkuješ jen, vida posud zem,
květy zářící, vzduch sálavý kolkolem,
v jehož modro se vpíjí
bělost stavení, břehů lem.
Spartě za přízeň touž udatnost zasvětiž svoji,
pro ni, veliký zas, chrabrostí skvěj se v boji,
nejen zachráníš život,
leč i slávu svou, bohatství dvojí.
35
V takou úmluvu tak nemůže s nepřítelem
každým vejít náš soud, trudno jen, že by s tvým tělem
vzácný zahynul rek. –
Na to Messéňan s hrdým čelem:
Kdybych příkrým ti snad slovem odvětil na to,
mněl bys, v bědný můj duch mnoho že vzteku je sváto,
který stemňuje soudnost.
Klidně uvážím slova jak zlato.
Ceníš vojáka jen se svaly silnými ve mně.
Já se necením tím, není vojenské plémě
nic, než pohroma nutná
všemu živému uprostřed země.
Jet’ to násilí jen, nevědouc ani dost málo,
pravdě sloužit-li má, neb zda z bezpráví vstalo,
hnus mu odpuštěn pak až,
pro zdar vskutku li umíralo.
Lid či svémocný král svatou li příčinou není
v hrozný vyváben boj o statky, kterých si cení
duch jak opory nutné
k sebeúctě a k zdraví v svém chtění,
bez té příčiny on vyjde-li v zuřivou půtku,
vraždí, krade to jen v obdivuhodném i skutku,
ani člověk, ni zvíře,
bude obého horším v svém smutku.
Proto uchvátit zbraň, s poctivou odvahou být
při tom spravedliv, jest příliš odvážný cit:
stokrát v neprávu zbudeš,
jednou jedinkrát můžeš jít!
A tu pochopíš pak, že ti nezbylo volit,
nežli zlíbit si kal, se hnusem nezápolit,
nebo zajíti radš,
nebo vítězný zhoubu tu skolit.
36
Práv-li nemohu žít, nač dál živořit, nevím,
bídně dýchaje jen životem zakrslým, levým!
Abych neumřel hnusem,
tož jak bojovník v posled se zjevím.
Tady posvátnost jen zastírá obličej reka,
jiným nemůž’-li být, zápas-li pouze jej čeká,
nic když nezbývá víc,
a když meč ten jej nepoleká!
Lidskost při dílech těch krvavých trůní dál
v jeho útrobách přec, nemusí hroutit se v žal,
hledat nemusí šat,
jenž by v hanbě ji zakrýval,
neboť krvavý meč v nelidskost bije a hanu,
jež by Tartaru tmám uvolnit žádaly bránu!
Štírů plamenné srdce
právem krvavou přijímá ránu.
Krev ta nestříká výš na toho, kdo v ní kalí
dobrou, čackou svou zbroj; ze bláta vyrostla-li,
zase v bláto jen stříká,
špína ve špíně jen se valí.
Proč vše pověděl jsem? Abych přesvědčil vás,
již se snažíte mít soudců tvářnost a ráz,
že ctím svobodu jen,
mužnost, pravdivý práva hlas.
Prostý pastvec jsem já, který vlka jsem bil,
když mi napadal brav, jinak tiše jsem žil
tamo na horách svých,
klid můj nejlíp mi lahodil.
V Spartu vaši jsem zřel s modrých v oblaků hor
jako ve vábný zjev něžností kochaje zor
vrchů zelených, vodstva,
v němžto zoří plál malebný spor.
37
Stejně Sparťanu já jako Messéňanu
byl bych poskytl sýr s chlebem a víno v stanu,
šat, jenž člověka liší,
nechav nevšímnut, hříčku to vanu.
Ale svým jsem být chtěl, svobodným ve všem chtění.
Tu jste přišli k nám vy, lakotou zaníceni,
stáda chtěli jste mít,
pole, otroky k urážení.
Zlému nebránit, zdaž v tom se šlechetnost budí,
míti vrahovu pěst na vlastní skácené hrudi,
volat: do syta bij mne,
dost mi, tebe že hřích jen studí?!
Ctnost, jež povznáší se nad život o mnoho výš,
v pravdě opouští jej! Bít se pro ni je tíž,
nežli umírat pro ni,
před zlem ustoupit ve stínů říš!
Ctnost jen potud je ctnost, pokud uchráněn
pro ni bojuje lid, sama je o sobě sen:
větvím pučícím teprv
život podává vzdorný kmen.
Lid pak svobodu měj, brázdy své vlastní měj,
jinak nemohu já sobě představit jej,
jinak, nedomřiv, z hanby
nebo pro čest svou umírej,
než by národem byl zvrhlých slabochů pouze,
silných ke studu své potupy, lhářů své nouze,
zrádců, protože všeho
schopen, domov kdo oželel v touze.
Bít se pro domov svůj musím, když ohrožen byl:
pro vlast ztracený meč když jsem nabrousil,
dobře znal jsem, že jest
ona jediná obrany cíl.
38
Že jste, soudcové, snad žertem zkoušet mne chtěli,
zdaž bych naproti ní obrátil meč kdy skvělý –
však jsem zajatec váš,
byste vtipně mně uráželi.
Neboť na návrh já takový, vážný vskutku,
jednou zbraní bych, žel, opřít se mohl teď v smutku:
slinou v zlolajnou tvář
bych já vrhl se v nerovnou půtku!
Takto promlouval on, Aristomenes, v spěchu
stále rostoucím, neb kolkolem k jeho slechu
neklid hrozivý rostl,
vlna, s bouří jež s družena v echu.
Agis posměšný teď k Eurytionu králi,
soudruh královský, děl: Hromné zasloužíš chvály,
žes dal Eiřanu mluvit,
jak je v právu svém o vlast svou dbalý.
A my nezvyklou tou hladkostí slov jsme hluši
k pýše Spartanské v ráz, pěsti, jež dlouho nás kruší,
budeme divit se v posled,
chmuru stírat, jež vstříc nám se smuší!
Chloubou opravdu víc slyne Messéňan ten,
věhlas válečný když došel mu zaskočen:
síla dohasla jemu,
ještě chlouby mu dým z plic jde ven!
Ostatní zdeptali už Lakedaimonští v něm,
pýše jediné ty, králi, dráti se sem
ve sluch popřáváš soudců,
pýše zuřící pod nožem!
K jeho uctění též tedy pozvednu hlas:
v propast skalnatou být uvržen zaslouží v ráz!
On však rekem že vzácným
leť tam oblečen ve zbroje jas.
39
Pěkné holenky měj, kolen by nezdrásal sobě,
jeho statečná hruď skvěj se v pancíře zdobě,
štít i helmici vezmiž.
Hlad jej leda pak sklátí tam v mdlobě,
neboť do lůna skal vítězně, nezraněn spadne.
V každém zápasu když vítězství jemu jest snadné,
jestli nad hladem ještě
vyzrá, pro skráně laury měj vnadné!
Mezi sloupením kol zabouřil rozmarný smích,
dlouho tlumený vztek soudcům ve srdcích
studu pozbaven vzkypěl,
kypěl do syta v úšklebcích.
Taký otravný blín v záhonech citů kde vyrůstá,
Agis nemusil mít svoje královská ústa,
by jej poslechl dav,
v pravdě hana tu postačí pustá.
V brni rezavou stráž oblékla Aristomena.
Hotov bez hanby mřít v hanbě když přece sténá
soupeř poctivý, ovšem
lidu velmoc tím doceněna!
Štíty černavých skal paliur trnitý střeží,
rokle divé tu jsou, v hloubku bradla se ježí,
nad tmou závratnou modrý
rána obláček v rovině leží.
Jako krouživý vír ve pěnách orel se stáčí
v modru nad turní tou, bleskem v úkryt, v dol, kvačí
prostřed paprsků, znaje
sám jen, co ta tiš v hlubinách značí.
Tisíc životů tam lidský odhodil soud,
šťastny ony jsou v tom, že tam dopadnout
jen jak mrtvoly mohou. –
Velký lidu sem tíhne dnes proud:
40
v pestrých oděvech svých, třpytajíc zbrojí sterou,
vlna valí se výš, po skalách davy se derou
k stínům prohlubní, křičí,
do trub dují, se o místa perou.
Hóra sotva že však jediná Slunce vůz k výši
trochu vyvedla, již k nížin zas drobounké tiši
mizí nazpátek vidmo
davů, rozváto do dvorů, chýší.
Balvan živoucí kýs nad slují příšernou teď
zdvih se, jediný jen, volaje v jícnu šeď
hlasně Aristomena,
však jen ohlasů probudil změť.
Obrů hlomozný smích z rokle prostranné, chladné
tupil, soucitu prost, Archidaneiu: ta padne,
zase zvedá se, křičí –
kromě ozvuků znamení žádné...
Naděj poslední, že pancéřem oděn snad rek
přece dopad tam živ, propuká v smíchu jek,
drsný nad sebou samou,
před tou hlubinou skalisek.
Skonal! jásalo tu k srdci zmámené dítě:
Přece volno jsi zas, srdce mé, pukla hbitě
rána zdlouhavá; krev až
vyjde, tišiny obváží tě!
Kněžka mluvila tak první a druhý den,
třetí tichla ta řeč, k hrudi nakloněn
vadnul obličej sinný,
slzou nad bláto rozbrázděn.
Družným dívčinám ten dal se vysvětlit smutek
pravdou jedině tou, pro kterou tolik půtek
nesla, nevědouc dlouho,
které bohyně byl by to skutek.
41
Až když sama se dál musila s rozpaky skrývat,
až když nemohlo nic v tuchách jiného zbývat,
s pláčem bolesti pozdní
slovem pravdivým počala vzývat:
Jak jste zajaly mne, nezmožitelné voje,
jak jste zdusaly mne prostřed hrdého boje,
lásky bolesti! Teď zde
vizte krve mé horké zdroje.
Již tě nemohu víc bránit se. Podléhám zbita!
Žít a povstat zas – jaký to osud mne vítá?
Žít-Ii neznala jsemjsem,
umru, silná však, nerozpačita. –
V horách Messénských, kam slunce zapadat chvátá,
Eiry ve větru hrad modrý záplava zlatá
hledá, s cimbuří stíny
dolů shazujíc na bradla vzpiatá.
Bránu zavíral teď strážce při sledním svitu,
dívka zvedla se v tom na skály závratném štítu:
Strážče, nezavři dřív,
pokud nevkročím do hradeb skrytu.
Vděčný bude ti kraj, budu-li zachycena
hradbou nepřátel svých, třeba jen pouhá jsem ženažena,
moje ruce tu lap,
neb vám zabily Aristomena!
Bědná dívčina tak beze smyslů lkala.
Ostří smrtného si celou duší přála,
aby lásku i bolest
i vše vědomí pochovala.
Neb zda mrtvému lze pozdní lásku dát?
Možno obměkčit jej, by ji měl znovu rád,
když mu svatební vínek
podá do rukou přes hrobu chlad? –
42
V černých mrákotách skal sražen v mrtvol změť
ležel bez hnutí tak Aristomenes teď,
jako pohádka dne
nad ním v rokli se snášela šeď.
Noc-li byla, či den, těžko věru říc,
když se zvedla mu dlaň na kostry hmatajíc;
procit posléz, však slunce,
slunce zářného neviděl víc.
Sen ač těžký to snil, přece omlazen vstal,
v brni rozbité přec zachován každý sval,
kořen léčivý rány
zatím přece byl zavíral.
V srdci naděj mu zas květem zeleným kvetla,
ale zoufalost hned korunky její smetla,
neb v tom doupěti země
cesty nebylo, ani dost světla.
V kostí hnilobu jen občas přilétla shora
krůpěj odněkud mdlá, z hloubky ozvěna sporá
vzdechem přelétla prostor,
nikde východu neměla hora.
Krápník převislý tu v příkrov opřel se stěn,
nohy jícen zas táh rokle, naplněn
slizem podvodným: zkoumal
rek to stakráte den co den.
Marno, nevyjde víc, vrátí se v neznámou šíř,
smysly selhou mu v sled, duch jak poslední pýř
klesne, nedočká času,
dnů jenž obsáhne tré neb čtyř.
Hlad a dřímota v sled mlhou smysly mu matou,
vláhu sliznatou on líže, kruší ji patou,
s mukou zoufalství jemu
krásná šílenství vidma se matou.
43
Válčí ve Spartě: kol padají mečem vrazi,
v klubku svíjejí se smotáni jako plazi:
jásot Messény zní,
vavřín se zdí mu národ hází.
Nikým nestřežen tam nepřítel ujít chce davem:
krok to tichoučký tak jako když nade splavem
pstruh se vymrští; zas! –
tam to zaniklo v koutě pravém!
Mozku, třeštíš-li tak? Naposled ve plamen vzplála
soudnost zamžená teď: vskutku, tamo to skála
živý opáčí zvuk,
jakás kostra kde uhnívala.
A když vytřeštil zrak, zásvitu hledaje v tmách,
liška ryšavá, hle, která vzbouzela strach,
lup v něm hledala živý:
mžikem odhodlán ruku k ní vztáh.
V srsti zježené v ráz chopil ji, stiskl chřtán,
dravý nadarmo zub cenil se rozhněván,
nohy marně se pnuly,
štěkot do všech se rozléhal stran.
Dlouho v propastech tak měřilo sílu a vztek
zvíře s člověkem, v sled umdleno na útěk
dát se snažilo, za ním
tmou se Messéňan po skalách vlek.
Divnou roklinou spěl naposled sbíraje vzruch,
zvíře neslo jej spíš, když tu modravý vzduch
v listí zeleném spatřil:
srdce vzplesalo z nadějí, tuch!
Paprsk slunce mu šleh v oči, je oslepiv směle.
Větve chytil se rek, zvíře v tom vyrvouc se cele
zniklo za strání, soupeř,
nyní dobroděj v hodině skvělé!
44
Slunce, radostný ty života nositeli,
touho žíznivá těm, kdo již tě okoušeli,
vpij se do mé zas hrudi
jako v živoucí vesmír svůj celý.
Znovu veškerý stín vypuď ze mdloby mojí,
prodchni srdce i leb, napoj mne, nebeský zdroji,
mrtvý narozen dvakrát
žít zas před tvým se zázrakem strojí!
Nechať kýkoli svit v jiných životech vládne,
v těchto, kamkoli pláš, tys jen kouzlo vše vnadné,
okruh čarovný, zkad se
vymknout nemůže žití žádné.
Rozlej ohnivý svůj balsám v sesláblé údy,
úsměv rozhosti svůj přes čela studené trudy,
k síle života plaň mi
zase ve krvikrvi, ohni ty rudý!
Znovu uvítal tak Messéňan života svit.
Plodem ovocným živ, noční temnotou skryt,
dospěl oplakán v Eiru,
zděšen, vida jej, bál se ves lid.
Tamo kněžice jest, Archidaneia, jata
Semny ušknutím svým hnaly ji do tenata
msty, neb Aristomena
přec že zničila, doznávat chvátá.
Sobě naproti hned mžikem stanuli oba,
muž i dívčina ta. Trpkého úsměvu zdoba
ústa sepiala jemu,
její zornici kalila mdloba.
V ráně stuhla mi krev péčí hebkých tvých dlaní,
sevři, můžeš-li pěst, která tu ránu zas raní,
nikdy Kypřanka víc
život k štěstí ti nezachrání!
45
Sotva dořekl tak, nohy mu líbala v strachu,
mnohá zvedla se pěst, hotova ubit ji v prachu,
on ji pozvedl k sobě
jako pírečko v divokém vzmachu,
k prsům přitisk ji hned, z hloubky jež oddychly švarně;
všem, kdož pochopit pak všecko to dychtili marně,
zvolal: Aristomenes
šťasten vrátil se zvítěziv zdárně!
46