VZPOMEŇTE!
Kdež pak jste, mládenci, co jste se dívali
nazpátky na rodný luh?
Oklikou za skály
koníci klusali,
truchlivě podkůvky zněly nám v sluch!
Sluncem se stříbřila mizivá úbočí,
známá vám každičká mez;
tu slzy od očí
kapaly v klokočí:
domove, jaký jsi žádoucí dnes!
Brázdy se posavad černají pod svahy,
jak jste je rozorali.
Zdráv buď kraj předrahý!
Nešetřte námahy
vy teď, kdož doma jste setrvali!
Až zas tu vyroste zelené obilí,
z nás, kdož ví, co bude již?
Vy, naši rozmilí,
kdož jste nás pozbyli,
na vše, čím žili jsme, myslete spíš!
A že jsme orali, sívali společně,
až vzejde ke sklizni čas,
vzpomeňte bezděčně
všeho, v co bezpečně
věříme a co má odměnit nás!
45