ZAČAROVANÝ KRUH
Věříš, že se k předu derem
a že příští světlé bude?
Kroužíš ve víru tak šerémšerém.
Být či nebýt – zní ti všude.
Země, člunek tkalcův, stejné
ellipsy své opisuje;
co zříš přes ně, sny jsou přejné,
z dráhy nesmíš, dni když hřejné
selhaly a mráz jen duje.
Nejblíže je rájům stálým
v jihu ptactvo přeletavé,
ale samo mračnem, skalím
zvedá křídla k chladným dálím;
krev ceď, srdce nedočkavé.
Odvždy hnízdo, byť i v jihu,
čistou rosu chvilku pilo,
pozděj plíseň a svou tíhu;
nutno ujíti jí v mihu.
Kam? Vždy zpět. To světů dílo!
Jako dech, tak střídáš snahy,
získáš, ztrácíš; není zbytí
v překotu přes tytéž dráhy,
kde je úzko tomu záhy,
kdo již svým se v světě cítí.
47