Již nestrachuj se v snách: „Ó jaké stíny chová
on v mladém čele svém,
zda jimi zahyne, či setru mu je znova
já, jež tak slaba jsem?“
I vlna osudu, jež dolů tonout zdá se,
se chystá v nový skok,
a rázem peřejí se dmoucí v duze, v jase
jest proměnlivý tok.
Pod trny zárodek se růže tajně vkládá,
by bezpečněji zkvet –
a ty's mi zkvétala už něžná, milá, mladá,
co mne zlý osten hnět.
Žel, já si netroufal, když mladý strach mne svíral,
ti říci: mojí buď!
pak ovšem jiná slast, již dokola jsem zíral,
mou unavila hruď.
Leč proto jsem se tak své vroucí lásce bránil,
že podzíral jsem svět,
zda, vratký, postačí, by šťastný osud chránil,
jenž v tvých mi ňadrech kvet.
Neb nejkrutší to žal, kdy v srdci víry není,
a přijde skepse zlá,
a rozum na nebe i na zem zuby cení,
a srdce jarem plá.
Kdy srdce naříká, a krev se žárem valí
a repce, neví nač,
a rozum plavec jest, jenž bloudí po úskalí
a slyší tůně pláč.
Kdy vidí pohřbené tam dole svoje lodi
a ví už, co to zmar,
jak ztráta bolestnou, že bázeň mu již plodí
i každý příští zdar.
To cítí duše ty, jimž vzrostla křídla luzná,
ne k ohýbání plec;
co v prach jich sraženo, a málo kdo to uzná,
že křídly byly přec!
To cítí duše ty, jež touhy svaté tuší,
svět neskojí je ten:
jim srdce pro blaho, ne pro rozkoše buší,
a svět je rozkoš jen.
Teď v svrchovaný čas na srázech beznaděje
květ vzácný zahléd jsem:
Ó já chci šťasten být, ať děje se co děje,
chci paprsk v srdce sem!
Ty trny, býlí to a všecko oklamání
jsou k ohni velký troud,
a smrt kdo jednou zřel, má zoufalejší přání
se k žití přivinout.
Ó nestrachuj se víc: po dlouhém, trapném boji
jsem srdce otevřel,
a před mým údivem tvá světlá duše stojí –
sám bůh mne smířit chtěl.