Rudý prapor.
Hluk spurných zástupů je slyšet, jež se valí
do dějů budoucích pod rudým praporem,
a brzo bude hřmít kol valným prostorem
vzdor jejich příšerný jak vlny po úskalí.
Jdou jako černá msta: před nimi v prach se zřítí,
co stěží budoval kdy pokrok nadlidský,
jak bílou Akropol a kámen parický,
jejž tesal Feidias, msta mohla zahladiti.
Před branou Rómy Lev svým zaslzeným slovem
zbraň kdysi odrazil, jíž mával Attila:
zda není úcty dnes, jež by se svítila,
ni tolik uznání ve pomsty žehu novém?
Proč v takých tušeních náš věk se v konec chýlí?
Na vraždou zdrcené a zdrané národy
na krátko červánky se snesly svobody,
a tužbou dětinnou jsme přec je pozdravili!
Ach, v bouři shasly zas, neb silným pouze v zlobě
jest člověk posud přec a v lásce nikoli,
a v bázni o svou moc zas vždy si vyvolí
hněv, který dráždí hněv, až vyvolá ho sobě!
Tož hesly zbylo zas nám živiti se z hladu
po blahu neznámém a luštiti svůj děj
68
chce mečem člověk zas, jenž stokrát sklamal jej,
a rudým praporem chce rozbít svoji vádu?
Ó chvalno tak je přec ke hrobům, ty kde kvílíš
dnes, Evropo, vést smrt! Nuž ať se rozpíná
ten prapor červený, jenž barvou vzpomíná
na srdce málo zas a za to na krev příliš!
16. 10. 97
69