ČLOVĚK.
Na cestě dlouhé, tonoucí v prachu, den ode dne káru svou táhne,
těžce jak soumar umdlený cestou klopýtá přes každý kámen,
v úpalu slunce zkoralým retem po chvilce stínu prahne,
jazykem chlemstá krůpěje krve mu kanoucí z rozdřených ramen.
Pomalu táhne krvavou rukou káru svou za svými druhy,
chvíli jí žehná, chvíli jí klne, stále však dál se klátí,
široce v dálku třeštícím zrakem sleduje rudé pruhy,
před malou chvílí veliké slunce své tužby kde viděl pláti.
A tak se motá opilým krokem, cestu svou potem skrápí,
za sebou vleče břemeno žití, naděje štve ho dále –
Morana bledá zatíná zatím v šíj mu své tuhé drápy,
posléz až klesnuv do škarpy kdesi zůstane ležet v kale –
37