ČLOVĚK.

Jaroslav Havlíček

ČLOVĚK.
Na cestě dlouhé, tonoucí v prachu, den ode dne káru svou táhne, těžce jak soumar umdlený cestou klopýtá přes každý kámen, v úpalu slunce zkoralým retem po chvilce stínu prahne, jazykem chlemstá krůpěje krve mu kanoucí z rozdřených ramen. Pomalu táhne krvavou rukou káru svou za svými druhy, chvíli jí žehná, chvíli jí klne, stále však dál se klátí, široce v dálku třeštícím zrakem sleduje rudé pruhy, před malou chvílí veliké slunce své tužby kde viděl pláti. A tak se motá opilým krokem, cestu svou potem skrápí, za sebou vleče břemeno žití, naděje štve ho dále – Morana bledá zatíná zatím v šíj mu své tuhé drápy, posléz až klesnuv do škarpy kdesi zůstane ležet v kale – 37
Básně v knize Smutné chvíle:
  1. I. A přijdou zase dnes. Když odcházely včera,
  2. II. Dnes celou noc jsem slyšel bíti zvony –
  3. III. Zase nás potkají ti staří naši známí,
  4. IV. Náhle jsem se probudil. Srdce moje burácelo,
  5. V. Dnes ráno u lože mi touha stanula
  6. VI. Čekal jsem, že mi vykvetou růže
  7. VII. Tak zima je mi u srdce a přece jaro již tu voní –
  8. VIII. Smálo se slunce v omládlém parku,
  9. IX. I sny mi prchly do daleka
  10. X. Kdy přijde z daleka to štěstí mého mládí –
  11. XI. Je mlčet nejlíp. K čemu svoji bolest
  12. SITUACE.
  13. HOSPODÁŘSTVÍ.
  14. DNEŠEK.
  15. l. Hahahahá – a bodejť – jsem opilý!
  16. II. Můj mozek chorobný se shnilou zase krví
  17. III. Zas’ víc než jindy cítím svoji impotenci,
  18. IV. Ta vůně jara přilétla v mou duši tiše tak a měkce
  19. DIEM PERDIDI.
  20. RÁNO.
  21. OLŠE.
  22. V PARKU.
  23. I. Noc plná snů se nad kraj snesla měkká,
  24. II. Blesk slunce zářivý kles’ v mlhy večerní
  25. III. Nad hřbitov zmlklý soumrak šerý pad’,
  26. V LOMECH.
  27. ČLOVĚK.
  28. KONEC –
  29. MUMIE.
  30. OSUD.
  31. STARÁ ALEJ.
  32. VEČER. –
  33. I. Vzduch těžký visí nad krajem
  34. II. Stajená hudba dávno mrtvých duší,
  35. III. Branami odešli již pohřebníci,