DIEM PERDIDI.

Jaroslav Havlíček

DIEM PERDIDI.
Den ztratil jsem – tak řek’ jsem unavené duši dnes jako včera – zítra řeknu ji to zase, až uvidím, že hvězda na obzoru šedém se v stejné dálce chvěje v blýskavé své kráse. Den ztratil jsem – ba věru dlouhé to již roky, co na pochodu slavném v neznámé ty kraje, když slunce zapadnezapadne, si šeptám bez naděje, že jasný její třpyt si stále v mlhách hraje. A ráno zas’ jak dřív své bílé stany strhnu a dám se na pochod – však sláva jeho mizí, až v cestu tuláka se změní naposledy, jenž utratil již vše, sám sobě jest již cizí. Pak s chladným údivem si vzpomínati budu, jak písně jásaly v ty první chvíle cesty a jak jsem pravicí svým stříbrným kdys’ mečem vesele zamával s tak hrdinnými gesty. 25 Meč dávno vypadne mi z chvějící se dlaně a tělo opře se o sílu sukovice a oko zemdlené zřít bude na obzoru, jak v mlhách shasíná svit hvězdy víc a více – Až posléz’ bez dechu po dlouhé cestě marné se zavru unaven do tmavé svojisvojí cely – – – Ó, Tite, císaři! Buď vesel, jásej, hýři: ty ztratil jsi jen den – já ale život celý! 26