I.
A přijdou zase dnes. Když odcházely včera, A přijdou zase dnes. Když odcházely včera,
úsměvem zamženým mi pověděly o tom. A přijdou zase dnes. Ah! dlouho do večera a dříve nepřijdou – nene, tuším to – až potom. Až všechno utichne i v černých věžích zvony, jež do tmy houstnoucí jak poraněné hučí, pak v oknech setmělých se objeví zas ony – Oh! přijdou – přijdou, vím a duši moji zmučí. 5

II.
Dnes celou noc jsem slyšel bíti zvony – Dnes celou noc jsem slyšel bíti zvony –
tak zádumčivě, divně, mrazivě. V sluch bodaly mne kvílivé jich tony, jež válely se ve tmách plazivě a mísily se v temných koutech síně se stíny, jež se po zdech míhaly, a pomáhaly skučet meluzině, když vichřice se venku zdvihaly. Na moje prsa uléhaly chtivě, chřtán sevřený mi ve tmě rdousily a do mé duše rozjizvené lstivě mi bolestivé touhy trousily. 6

III.
Zase nás potkají ti staří naši známí, Zase nás potkají ti staří naši známí,
ti dnové šedivíšediví, a zase půjdou s námi. Z mlh kdesi před námi se zdvihnou jejich stíny a pod krov uvedou nás smutku nehostinný, v němž vlhko od slzí a od tlumených vzdechů a marno rozpínat hruď k volnějšímu dechu. Tam v šeru, sednuvše si u našeho boku, se budou dívaťdívat, jak nám slza blýská v oku. 7

IV.
Náhle jsem se probudil. Srdce moje burácelo, Náhle jsem se probudil. Srdce moje burácelo,
směsí tonů zmatených rozpálené znělo čelo. Sed’ jsem rychle na loži. Před zrakem se točí kola – velká, malá, barevná – zpola bdím a dřímu zpola. Přetržená snění niť dovíjí se, motá, lítá, probuzené vědomí v tajemný ji uzel splítá. Ve bzukotu myšlénka neznámá mi zněla v ušiuši, v posledním jak dřímotu letěla mi snící duší. Vlny noční temnoty o spánky se žhavé tříští a na nebi prokmitá světlým pruhem ráno příští. 8

V.
Dnes ráno u lože mi touha stanula Dnes ráno u lože mi touha stanula
a její vzlykání mne probudilo ze snasna, a jak mi krůpějí do duše zkanula, ta moje mansarda mi byla náhle těsná. Mé oči zavlhlé se k oknu dívaly, na rámy spuchřelé jak proudy deště bily – a rety planoucí si píseň zpívaly, jak ve snu uprchlém své štěstí políbily. Hruď ještě chvěla se – však rozkoš mlhavá jak vločka sněhová na slunném svitu tála, mým mozkem letěla šedavá záplava – a v hlavách u lože mi bledá touha stála. 9

VI.
Čekal jsem, že mi vykvetou růže Čekal jsem, že mi vykvetou růže
v záhonu mezi lilijemi – čekal jsem poslední mezi všemi, čekal jsem marně. O jejich vůni sníval jsem často, večer když snes’ se zádumčivý, chvěl jsem se touhou lásky chtivý – čekal jsem marně. Poupata svadla, opadala, uvadlo listí, spadlo taky – od slzí zrudly moje zraky – čekal jsem marně. 10

VII,VII.
Tak zima je mi u srdce a přece jaro již tu voní – Tak zima je mi u srdce a přece jaro již tu voní –
což v skřehlé duši písničkou mi teplá radost nezazvoní? Což slunce s duše nestrhá ty těžké, dusné, zimní šláře a stále budu unaven klesati sněhů na polštáře? A půjdu jako bez ducha tou pustou cestou pomaloučkupomaloučku, až kdesi ve tmě zapadnu v předešlých chodců zmlklém hloučku? Což opravdu tak daleko je modré touhy mojí nebe? – – – Ah! marně ptám se! V odpověď mne stuhlé srdce více zebe... 11

VIII.
Smálo se slunce v omládlém parku, Smálo se slunce v omládlém parku,
po cestě bílé házelo světla – a po záhonech sněženka bílá s bledulí útlou ze sněhu zkvetla. V srdci mi hrály stichlé již struny, hlavou mi nové letěly tóny – a moje rety, jak by je nikdy nebyly těžké třísnily stony, šeptaly píseň nového rána, nového kvasu, nového žití – ale mé tělo dávno již cítí, podzimní mlhy že počaly mžíti. Předčasná zima přilétla z dáli, šedivá, smutná, o konci zpívá – Darmo park kvete, kokotka Jaro darmo mi pestrým vějířem kývá. 12 Není již času pro naši lásku, nemocnic puchem čpí mi tvá kštice – lahvice léků u mého lože v pohár se vína nezmění více! Schladla má náruč – mráz by tě roztřás’, kdybych tě objal – ne – už je po všem – Na hrob mi ale nasypej květykvěty, až zemru – pakli vzpomeneš ovšem. 13

IX.
I sny mi prchly do daleka I sny mi prchly do daleka
a všechno, vše mi cizím zdá se – cos’ temného mne stále leká a malátnost se vrací zase. A klesá spánkem na mé skráně – ne spánkem, agonií spíše – umlkly písně nedohrané a tupé tělo sotva dýše... 14

X.
Kdy přijde z daleka to štěstí mého mládí – Kdy přijde z daleka to štěstí mého mládí –
mé jaro, píseň má, má radost a můj smích, kdy duši do jasu mi konečně přec zladí, v níž kdysi před časem proud trilků náhle stich? Kdy temná oblaka a jedovaté páry odlétnou do dálky – kdy uzřím nebe jas – a mozek bezkrvý, v nějž zaťala již spáry bestie tuposti, kdy zhlédne duhy pás? Kdy slunce zahřeje mé srdce zubožené, kdy rány zahojí a život nový dá – kdy cíle doběhnu, k nímžnimž stále mne cos žene a o nichž zvěsti mi hlas jakýs’ povídá –? 15

XI.
Je mlčet nejlíp. K čemu svoji bolest Je mlčet nejlíp. K čemu svoji bolest
těm zjevovat, kdož chápat neumí ji? A slzy? Proč? Jen k posměchu jsou jiným a krev z ran ssedlou přece neumyjí! Do prachu země žíznivé se vpijí (je vyprahlá ta poušť a čeká na ně)ně), tak k čemu slzet? Raděj stisknout rety a dál se plazit sám – ač uondaně. Vše vytrpět a o samotě někde – jak člověk klesnout schvácený a malý. Jen neslzet – radš opíti se vínem a nevzpomínat, davy že se smály!

l.
Hahahahá – a bodejť – jsem opilý! Hahahahá – a bodejť – jsem opilý!
Ba, na mou duši – u všech všudy – myšlénky moje se v lihu stopily a já teď nevím kam a kudy – V uších mi zní již dřímoty signály, opilé srdce mi v hrudi skáče – ale tam dole, zkad dříve se vzpínaly naděje moje, cos tiše pláče. Ďas sper ten nářek! Proč teď se probudil, když mozek hoří v alkoholualkoholu, a moje srdce tupé a bez citu vytím svým sevřel drsně v bolu!? Zdupám tě –! Vyje opravdu víc a víc – Nezmlkneš?! Piju – piju – proklatě! V očích mám slzy – kolem ohně svíc množí se – jazyk mlaská ve blátě – 20 Usínám – hahá – už jsme dopili – Ba – ba já jsem dnes trochu zmožený – Eh – co to žvaním! Vždyť jsem opilý! – – – Z kamen už leze kocour zježený – 21

II.
Můj mozek chorobný se shnilou zase krví Můj mozek chorobný se shnilou zase krví
tak těžce naplnil – já cítil její příval a blázna zárodek se zase ve mně vztýčil – již dávno cítil jsemjsem, jak pod lebí mi dřímal. A již se probouzí – v ty chvíle děsné vstává a mně je klidno tak – tak lehce – jenom v lebi tlak jakýs sedí mi a kladivo má v dlani a v malých přestávkách mi v mozek vtlouká hřeby. Však to mi nevadí – Ne – ha – ha! Je to k smíchu – už vím, co nemohl jsem nikdy před tím chápat: je kletbou myšlénka a tisíckrát je lepší na zadních pazourech kol pravdy slepě tlapat! 22

III.
Zas’ víc než jindy cítím svoji impotenci, Zas’ víc než jindy cítím svoji impotenci,
jež schromila mi mozek v olověnou hmotuhmotu, marně rozrážejí paprskové tencí tu klidnou malátnost a tupost idiotů. Melancholie blázna v duši se mi vkrádá, jenž v škarpě u cesty sám ve blátě se válí – na hruď mi poklesla má zívající brada, zatím co jiní rvou se o své ideály. Jen chabá moje dlaň v pěsť pomalu se stiskla a v čelo třískla mimi, až dutě zadunělo – a za mnou v pošklebku si čísi ústa výskla – – Jak vytí hyény to mrtvým tichem znělo – 23

IV.
Ta vůně jara přilétla v mou duši tiše tak a měkce Ta vůně jara přilétla v mou duši tiše tak a měkce
a všechny kouty provála, jak po nemoci desinfekce. Vzduch těžkýtěžký, dusný schladila a zmdlený mozek vyprala mi – ten alkoholem prosáklý a nabubřelý mozek flámy. A zaplavila nitro mé svým parfumem, v němž všechno mizí – mně bylo lehce – ale přec mi byla pravá radost cizí. Mé srdce přec’ jen passivním zůstalo na ty jarní výzvy – Snad agonie nechaly v mé duši příliš velké jizvy.

I.
Noc plná snů se nad kraj snesla měkká, Noc plná snů se nad kraj snesla měkká,
jenž znaven stichl skrčen ve prachu, kde bahnem černým vinula se řeka jak omámena z jeho zápachu. Mlčícím krajem táhla se tak líně – jak dlouhé dny, kdy prší od rána, a na březích, tam v rozmočené hlíně vyzáblá koupala se Morana. Do kalu nořila své tenké údy, hřbet suchý tiskla v bahno kouřící, jež v puchu vlhkém valilo se tudy z továrny v spící kraje bouřící. K budovám jejím dívala se tiše, v nichž stroje temné v šero hřímaly – a pak si zašla ve špinavé chýše, kde otroci těch strojů dřímali. 30 Nad jejich těla skláněla se spící, je špínou věčné bídy smáčela, hltala vzdechy na retech jim lpící a ryla nehtem vrásky do čela. 31

II.
Blesk slunce zářivý kles’ v mlhy večerní Blesk slunce zářivý kles’ v mlhy večerní
a v teskné mlčení kraj pohroužil se tichytichý – a rubáš chladivý, jímž lesy dýchaly, pomalu snášel se na doorané líchy. Vzduch těžký, dusivý,dusivý se větry nadouval, jež z tmavých obzorů sem zalétaly svěžísvěží, a tiché zvonění se snivě vlnilo sem z dálek modravých a ze vzdálených věží. A bílé na cestě v tom kraji smutnícím stál člověk shrbený se strhanými rysy, pot s čela stíral si a dlouhým pohledem se dívaldíval, červánky jak na obzoru visí – 32

III.
Nad hřbitov zmlklý soumrak šerý pad’, Nad hřbitov zmlklý soumrak šerý pad’,
jak rouška jemná ze šedivé příze, a lány jeho v cypřišové říze hleděly teskně kamsi na západ, kde haslo slunce koupajíc se v krvi, jež rozlila se temnem po mraku. A nad hřbitovem v němém soumraku volání sýčka rozleh’ se zvuk prvý. Tím skřekem drsným ze sna probudil setlelé kosti těch, kdož kdysi žili, jež k odpočinku tady uložili, by vzali lidem společný všem díl. A vstali všichni podobni druh druhu – Úsměvem stejným dásně šklebili i ohyzdní i kdož se líbili a chodili tu po hřbitova pruhu, 33 kde na zdi k zemi nachýlené stál ten, kterýž vládne od věčnosti – Osud a na kostlivce pozor dával posud, by chuďas pod mramor se nedostal.

I.
Vzduch těžký visí nad krajem Vzduch těžký visí nad krajem
svíravým smutkem prosycený – již stichly vzlyky dušené a přehrály se divé scény, kadidla vonná uhasla, dým voskovic již zmizel kdesi – jenom ten smutek tajemný pryč z hrobů neprch’ v dálné lesy. Dál se tu plazí po trávě, kde stíny bledé již se dlouží, na stromech visí, na křížích a po pěšinách dál se plouží. Vlhkotou chladnou ze hrobů, v nichž hnijí srdce chudýchchudých, stoupástoupá, a jak tu vánek zavane, se v mlze šedé tiše houpá. 44

II.
Stajená hudba dávno mrtvých duší, Stajená hudba dávno mrtvých duší,
rozplynuvších se do vlhkého vzduchu, rozplynuvších se do hnijící hroudy, hřbitovem vane tišivými proudy. Měkkými tóny hlubokého ticha, chvějícími se v hasnoucím již slunci, chvějícími se nad vlhnoucí travou, souzvukem snivým konejšivě dýchá... 45

III.
Branami odešli již pohřebníci, Branami odešli již pohřebníci,
jen hrobník zahrabává mrtvolu – a v ticho dusné nad hřbitovem snící sem z dálky letí hlahol zvonů znící, jenž lilijí se houpá na stvolu. Šedivá cesta k městu osiřela, jen hrobník ještě po ní půjde dnes – A její prach, v němž slza bolu vřela, již vyschl zas a bolest odumřela, jak první soumrak nad cestu se snes’. A zbyla po ní již jen agonie, jež trhá duši jako tupý nůž – Skučící vichr o cypřiše bije, nad rovem novým přízrak temný vyje, a hrobník sedí v krčmě dávno juž. 46 OBSAH.
SMUTNÉ CHVÍLE: I. II. III. IV. V. VI. VII. VIII. IX. X. XI. SITUACE. HOSPODÁŘSTVÍ. DNEŠEK. MONOLOGY ALKOHOLIKA: I. II. III. IV. DIEM PERDIDI. RÁNO. OLŠE. [47] V PARKU. VIDĚNÍ: I. II. III. V LOMECH. ČLOVĚK. KONEC. MUMIE. OSUD. STARÁ ALEJ. VEČER. NA HŘBITOVĚ: I. II. III.
E: lp; 2007 [48]