VIII. Smálo se slunce v omládlém parku,

Jaroslav Havlíček

VIII.
Smálo se slunce v omládlém parku,
Smálo se slunce v omládlém parku,
po cestě bílé házelo světla – a po záhonech sněženka bílá s bledulí útlou ze sněhu zkvetla.
V srdci mi hrály stichlé již struny, hlavou mi nové letěly tóny – a moje rety, jak by je nikdy nebyly těžké třísnily stony, šeptaly píseň nového rána, nového kvasu, nového žití – ale mé tělo dávno již cítí, podzimní mlhy že počaly mžíti. Předčasná zima přilétla z dáli, šedivá, smutná, o konci zpívá – Darmo park kvete, kokotka Jaro darmo mi pestrým vějířem kývá. 12 Není již času pro naši lásku, nemocnic puchem čpí mi tvá kštice – lahvice léků u mého lože v pohár se vína nezmění více! Schladla má náruč – mráz by tě roztřás’, kdybych tě objal – ne – už je po všem – Na hrob mi ale nasypej květykvěty, až zemru – pakli vzpomeneš ovšem. 13