Osud či náhoda?
Kráčí dva přátelé z rána,
nejlepšího věku mladosti,
libují sobě, – veselost samá,
hýřili celou noc v radosti.
33
Únavou svojí ztrmáceni kráčí
a nechtějí mdlobu znáti svou,
ale ten život jejich jest vskutku k pláči,
vždyť nemají nikdy mysl střízlivou.
Chceme užívat světa, mládí, dále,
takový jen život, toť pravé jest,
nač se zdržovati stále,
světa užít v společnostech,společnostech dělá čest.
Přišli na rozcestí oba,
kde se měli loučiti,
necítí jak krátká jen doba
a smrt, že čeká život uloupiti.
Jeden praví: „Zítra na shledanou“,
ať žijí v radostech naše děvy –
však již počíná se třásti zimou,
obličej i tělo ztrnulost jeví.
Marně hledá přítel pomoc,
tělo tuhne, život pozbývá –
zaleknut, ustrašen, – před sebou má noc
a v šílenosti ulicemi probíhá.
Onen mrtvý – ten šílený,
tak odplácí světa reje,
dva životy mladé jsou zmařeny –
svět však stojí dále a dál neřesti seje.
34
Svět pro tebe jest příliš silný,
než bys mohl jemu něco vzít,
však Bůh nad tebou, On přemocnýpřemocný,
a může tě vždy zkrátka odstranit.