Milým příznivcům.
Nevím, zdali jest mé štěstí pravé, kteréž vtisklo péro do ruk mých, smysle, ty Bůh mi dal zdravé, a život je milý i v nesnázích. Prozřetelnost mi svěřila, co cítím vyznati, neopomenout promyslit ni jedinou ctnost a k tomu mám ještě více přidati z obsahu mé duše a svoji zkušenost. V osudech dokončila jsem své mládí, na růžích nebylo nikdy ustláno, protož doufám obohatit skromné mé stáří, vše tak bylo vůlí Boží ujednáno. Přesvědčení ze života vysvětlím jasně, které ctnosti člověka prospěchu dar, rozhodla jsem se sepsat z toho básně a doufám, že takto vzhlédne každý zdar. 3 Do srdce vnímavost, do duše pamět skrýti, to z nitra nevyjde ani v dobách zlých, to vše nepostrádá ani mladé žití, když si vzpomeneš, toť vše v dobách tvých. Odevzdám vše do vyšších mocností, poněvadž já pouze jen píši, chci setrvat ve šťastné její oddanosti, pouze její moc nitro mé slyší. Proč osud nepopřál radost tu z mládí a čekat na pozdní čas života mého, poněvadž Bůh přeje i také v stáří, s tou radostí dokončím běh života svého. Spisovatelka.
4

Vítězství.
Zvítězit – toť značí „sláva“ na veškerý život náš, – jen pro vítězství v boj se dává a docílit by snažil se,se každý z nás. Zvítězit – toť slovo rázné, jež však ústa lehce vysloví pro životní boj slovo úžasné, kde síla člověka často vypoví. U vítězství státi, doufáš jistě, mnohdy zříme však jen planý sen a bez oddanosti v plány čisté obstát můžeš zřídka jen. Člověk po celý svůj život vítězství jen snaží docílit, touhy v duši považuje za klenot a s těmi doufá také všechovšechno vyřídit. Pro čest světa, lidská sláva častokrátéčastokráte zmýlí nás a že opuštěnost pro čest nastává, každý musí uznat z nás. Životní boj každý musí cestou projít nesnadnou, ale bez lásky a mírnosti jest život kusý a vítězství jest pak věcí nemožnou. 5 Darmo hledat v světě slávu pro ten krátký život náš, pro Budoucnost jest lépe slyšet chválu, což jediné vítězství, které si zachováš.

Štědrost.
Štědrost činí nás šťastnými, vždyť v obětavosti skryty jsou oddanosti, čin takový v úmyslu cítí se šlechetným, aniž by žádal nějaké uznalosti. Když cítíš v srdci svém touhu učiniti radost bližnímu k blahu, a duše ti povzbudí k štědrosti snahu, pak spokojenost krášlí klidnou náladu. Bližním jest z nás každý člověk, stejná cesta ze světa očekává nás, ať chudý či bohatý, a třeba stejný věk, cestu tu nastoupit musí každý z nás. V jistotě takové kráčí duše vesele, vždyť pod tíhou štědrosti únavy necítí, s takovou tíhou vítána jest všude a strach nepozná, ani neucítí. 6 „První láska sama k sobě, druhá k bližnímu“ platí pro nejisté jen povahy člověka; „přej bližnímu svému, jak sobě samému“ a pak tě v Budoucnosti rozsudek nepoleká.

Přání mé.
Přeji sobě vše, co drahé, vzácné jest, ale co můj život může osladit, každý ať vzhledne na moji čest, která mi pro svět,svět může život usnadnit. Světu chci podrobit se v mládí, pro něj chci žít každý okamžik, chci jak harfy struny tak jej znáti, doufámdoufám, že mladý věk docílí mi účinek. Užívat světa, toť jsou přec rozkoše ovládat hry v bujném životě, co nejlepšího to užit nejspíše a oblétána býti,býti jak bílé labutě. Odpověď.
Přáním tvým kam doufáš tak docílit? vždyť přání to stínu jen se podobá, takové touhy marnivosti hleď jen zapudit, tím by ti vzešla jen nepravá ozdoba. 7 Náruživosti tvoje obletuje tmavý stín, touhy tvé neznají jasný den a vše chabé jest, co srdce praví: „mi splň“ to vše jest bezcenné a jen marnivý sen. Přeješ si vše nepravé a jen pro tento svět, který tvoji mladost nemůže zastavit, zastíní, zapráší ji jak podzimní květkvět, pak zmatek rozumu těžko je odpudit. Dokud z květiny motýl ssaje medmed, ví, že nemusí ještě odletět dále, běda však ucítí-li v bylince jedjed, tu střelhbitě odletí co nejdále. Tak i svět, když zří mladé srdce, které pak upoutá kolem sebe, ale když mládí odkvapí, tu nepřijde nikdo vícevíce, zaniknou radosti a svět opouští tebe.

Přání mudrce.
Já chci projít celým světem, chci okázat moudrost svou, moje znalost musí rychle letem docílit úspěchu a chci slyšet chválu mou. 8 Moje síla v pružném těle neochabne, přeji tělu statností ve skvělém zdaru, rozum můj slabostí nikdy nedosáhne, a v moudrém úspěchu docílím slávu. Mudrc ten zná vše ve světě milé, rozum svůj hlásá ve veškerý kraj, neohlédne se, co zůstává po jeho díle – o běda, jen hořkosti a jedovatý háj. Daleko nedojde rozum ten chabý, kazí svět, – za ničemné úspěchy i odměnu dává; však tvoje mudrctví přec nebylo dobré, vždyť úspěchy nevidí ni nejmenší sláva. Tvůj rozum zatemnil se v mlhách – nyní ovšem dusnota tíží v nitru tvém, rozum svůj nalezneš v smutných jen formách, který ti nepomůže v tvém mudrctví mdlém. Darmo rozléhal se tvůj hlas světem, tys v duši nepoznal žádnou jistotu, proto ti nepomohlo „nejrychlejším letem“, u cíle zůstals stát – cítíš teď prázdnotu. Darmo chválit svoje umělosti, necítíš-li pro duši žádnou jistotu, roztrousit zrnka pouhé ničemnosti, nemohlo přinésti tobě žádnou dobrotu. 9 Tvoje věda i mudrctví nízko klesne, a neuzříš ji více povznášet, tvůj pak zrak špatné chvály vzhlédne, jež tvá duše musí odnášet. –

Mladost, radost.
Mladost i radost, obé jsou šťastné, přečasto slyšíme z úst mnohých, mladost má pěstit životy jemné, a nikoli utlumit je v radostech svých. Mladý věk v radostech uživej skromně, nemysli však, že málo užiješ v světě, jsi šťastenšťasten, můžeš-li kráčeti pevně, pak uzříš mládí své,své jak jaro v květě. Touha tvá mnohdy rozum neuzná, přeješ vše dostačit pro svět nevděčný, pochováš-li ale mládí, pak radost nemožna, a v lítosti mít radost, toť pojem bezmocný. Mladost s radostí nemá vždy platnost, neb mladost člověka,člověka nechová vždy statnost, radost pak se jeví v klamném jen snu, uplyne – a pro radost mladostí,mladostí zbývá pár dnů. 10 Těžko lze opanovat svoje mládémladé žití, když kolem nás vše tak vábivé, co snivé jest, nemá mládí zříti, mladost v radostech, však ne sny blouznivé. Svět přijme vše, co z lásky jemu podáš, tobě však nelze více hradit ztracený ráj, a pozdě již bývá, když po radostech poznáš, tvé že krásné mládí,mládí neuzří v květu máj. Věk mladý unikne jako tvůj sen, proto oceňuj mládí tvé každou hodinu, ať nepostrádáš radostí, ni poslední den, před nastoupením stáří, mladosti to odstínu.

Kámen mezi kameny.
Kámen mezi kameny – mnohý asi krčí rameny, co znamenají tato slova, a jak trudná jest mezidoba. Často srdce bývá tvrdší, kámen – přec jest poddajnější, vždyť mnohdy se srdcem nelze hnout, kamenem ale, – můžeš vždy pohnout. 11 V tvrdém srdci zarytost trvá, kámen v poddanosti prospěch dává, z tvrdého srdce nelze něco dostati, z kamene ale,ale můžeš vše vytesati. Z kamene stavíš-li sochu, s umělostí hleď, by měla dechu, poddajná pak tobě jest, představ ji světu, – pro tě čest. Tvrdé srdce, to nelze si vůbec představiti, a také se nedá z něho něco učiniti, jistě nepřipustí tebe k slovu, a raděj snáší tu svoji mdlobu. Kámen jest určen k vytvoření, srdce jest stvořeno k vyplnění, pro tvrdé srdce nejhorší jest – přání, o jehož vyplnění však nemá zdání. To slovo „mezi“ to jest to srdce, které se neohlíží na smutné líce, kámen by pomohl, jest ale chladný, tak nelze pomoci tobě žádný. 12

Nešťasten.
Za nešťastného se pokládáš již z mládí, co učiníš as na starší věk? tvé touhy jen nitro rozladí, či snad ubohé srdéčko neucítí vděk? Zakusit neštěstí a nešťastným býti, obé to od sebe rozdíly tají, a když mládí tvé dosud neštěstí nevidí, pak nešťasten se cítit? – jen prázdné sny hrají. A dříve než začneš vysoké plány, pohlédni, zdali máš dobrý základ, z výše nespouštěj chatrné lany, zjístizjisti si před tím, jak těžký je náklad. Pak zabráníš neštěstí a neucítíš bolest; a mládí tvé – nezná ještě křehkost tvou, netouži jen po pláni, neb ta skrývá lest, takže tím zažehnáš hořkost svou. Nešťastné mládí, – jsou viny jen tvé a starosti svoje sám si objednáš, srdce víc žádá, nežli jest v tvé síle, pak pozdě cítíš, že v neštěstí zůstáváš. Čekej s trpělivostí, až štěstí přijde, jež jistě neuzříš, když je žádáš, určené-li, – jistě tebe dojde bez všelikých obtíží – uhlídáš. 13 Srdce tvé pak neštěstí nepocítí více, šťastně své mládí ukončíš, pozvolna zaniknou růžové líce a stáří tvé budoucí s radostí uvítáš. Lépe v mládí naučit se postrádat, nežli v stáří nedostatek trpěti.

Boj s osudem.
Člověk, když dospěje k rozumurozumu, pozná, jak osud s ním zahrávázahrává, a rozrušen, neví jak zahnat ostudu, která štěstí i život jeho rozrývá. Přemýšlí, napíná rozum svůj, zastavit touží osudu moc, „rozháranost duševní ruší klid můj, nyní mi nezbývá, než světu dát dobrou noc!“ Osud však nehledí na jaký čin myslí, moc jeho pevná nevěnuje sluchu a nehledí, jak těžké chvíle člověku vzešly, ale vytrvá do posledního snad vzdechu. S osudem bojovat je těžká věc a těžko pak ulehčit v době zlé, na dobro odstranit osudu moc – zdaž tu sílu cítí srdce tvé? 14 Poslední síla,síla když opouští tebe a nemůžeš se odnikud rady dovolat, nepropust v duši svou zoufalství sebe a hleď nástrahám statečně odolat. Raději buď v ponížení, však s pevnou vůlí svojí, nenech osudu nad tebou vítězit a pokus se kráčeti k nadšenému boji, smutná ta doba může ti radostí odplatit. Snášet v trpělivosti osudné ty doby, jichž směr k polepšení života pokyn dávádává, a pomysli, časté že osudy život zdobí a snad do budoucna ti veškeré štěstí ostává. Vše můžeš prodělatprodělat, jen zachraň duši, ta za tvůj osud nemůže lkát, udržuj víru svou, která ti sluší, pak jistě nepomyslíš – v osudech zoufat.

Směry života.
Směry života – odsouzení k boji, těžko však volit dobrý cíl, vše co v mysli nejistota pojí, nutno se bránit ze všech sil. 15 Člověk touží to pravé štěstí docílit pro ten život svůj, touhy jeho ku předu vše klestí, štěstím tím chce doplnit vezdejší běh svůj. Běda, když však zhlédne plané snahy, pak cestou jinou spěje opět v naději, aniž by cítil únavu a poznal nástrahy, pro dobro života vykročit chce rázněji. Zhostit se nemilého, – přeje si jen blaho, jeho však touhy nečeká opět výsledek, vždyť to „milé“ přicházívá dosti draho – a mívá mnohdy jen zlý následek. Kterým směrem duch tvůj touží – nesmíš však hledět hned ve zdařilost, bez trpělivosti se srdce tvé jen souží, proto dbej, by tvoje síla znala zmužilost. Pak hned shledáš svůj osud příznivý, kterým pak obrátíš štěstí na sebe, s volbou tvojí zůstaň spokojený, pak vícekrát nezmýlí touhy tebe. Každý člověk v životě svém podstoupit musí něco zlého, bez boje nelze se zváti vítězem, s vítězstvím dobojovat – pak zříš radost všeho. 16

Uražená čest.
Často některé vlastnosti,vlastnosti k smíchu pouze dodávají, v člověku tak poznáš okázalosti, pro čest – hloupostem se oddávají. Uražená čest, – co to má znamenat? když tvoje osobnost dosud celá žije, právem cti nelze se domáhat a také ji nemůže žádný bráti tobě. Zahanbí-li tebe některá slova, tím nepozbudeš ničeho v žití, urážiteli připomene jeho zloba a on jistě tu urážku na sobě ucítí. Nevšímej si nikdy urážky plané pro tvoji osobu, – je-li nepravá, kdo tebe pomluví, snad nevidí jasně a ty poznáš, že veselá mysl ti zůstává. Nezaslouženou urážku, – ten sám pocítí, zadostučinění nemusíš hledat, tvá bytost ničeho tím neztratí, ale urážlivec konečně musí odprosit. Uvádím ku konci svoji otázku: Je-li vše pravdapravda, co se o tobě hlásí, tenkrát si musíš podržet urážku a pro pravé provinění nehledej spásy. 17 Nevydej veškeré své snahy pro čest, čest musí vždy správná být, pak netřeba snad zvédnouti pěst a je možné, že bez urážek,urážek lze déle žít.

Dobrá vůle.
Dobrá vůle mnoho díků přináší pro život náš, ne však pro čest, aneb jen ze zvyku, nýbrž dbej, ať úmysl dobrý máš. Vůle dobrá učiní vše z lásky, tím neodvrátí tebe škůdce tvůj, dobrá vůle pojí všechny svazky a snadněji se snáší osud svůj. Předsevzetí učiň pro budoucnost, srdce tvé ať necítí zlobu lidu, v štěstí tvém shledáš učinlivost, pak žití tvé dospěje k tichému klidu. Ochotnost tvého předsevzetí posilní tvé těžké námahy, s dobrou vůlí hleď vše započíti, docílíš úspěchu i své snahy. 18 Když tvé mládí ztratí síli, stará léta musíš nastoupit, tvé skutky pak ti přijdou milé, proto s dobrou vůlí hleď jich naschránit. Láskou pravou – s dobrou vůlí projíti lze celý svět i život náš, nemysli, že z duševní tvé píle,píle žádný užitek sám nepoznáš.

Zmužilost.
Každý ve svém povolání musí svůj boj podstoupit; však, když naděje a tvoje touhy v nic se proměnípromění, ani tenkrát nesmíš zmužilosti povolit. Když pak toužíš bojům jíti vstříc, nevíš ale, zdali dobrý konec docílíš, ani tenkrát nesmíš couvnout víc, ale trpělivě očekávat – jak vše uzříš. Začátek udržuj vždy skromný, nežádej vše, co tvé srdce si přeje, zkušenostmi docílíš užitek zjevný, s trpělivou činností i spokojenost ti vzejde. 19 Člověk, když necítí zmužilost v sobě, raděj se nedávej do těžkých bojů, jinak ostává zlé utrpení tobě a připomíná ti suše zklamanou dobu. Přej sobě raděj těžší začátek, různá přání tvá ať na čas zmizí, pak v takém úmyslu neshledáš zmatek, jen dobrá mysl u všeho vítězí. Zlý začátek snad dobrý přivede konec, ten však mnohdy trvá i delší čas a možná, že v brzku zříš, že celá tvá věc v zmužilosti shledla radost zas. Na výsměchy lidu nikdy nedbej, neb lidu smích v ničem nepomůže, sváry a pomluvy krátce odžeň, jen takové jednání ti ku klidu pomůže.

Opuštěnost.
Tak často stává se mnohému, že v mysli své cítí opuštěnost, tím ale zkracuje tlukot srdci svému, anižby stál o nějakou působnost. 20 Člověk, když ztratí klidné chvíle na čas té své pouti životní, vtírají se do vnitra jeho síle, beznadějné touhy něčeho k dosažení. Nikdy sobě nepředkládej marná přání, neotvírej duši klamný svět, vždyť to přání neznáš v moci zdání a tenkrát netrhal bys vonný květ. Opuštěnost nemá člověk cítit, křehkost mysle snaž jen odstranit.odstranit, uzříš, jak často se můžeš mýlit, proto hleď nitru svému klid usnadnit. Opuštěný člověk není žádný, jen doufat musíš s pravou nadějí a necítíš-li svoje nitro prázdné, tenkrát opuštěnost zmůžeš snadněji. Nad tebou je velká Mocnost, Bůh vždy hledí na život tvůj, u něho jest skryta pro duši soucitnost, s vírou pouze získáš věčnost svou. Oči často obrať k nebi s důvěrou, duše neucítí více opuštěnost, pro duši přemáhej vše láskou silnou, pak tě neoklame budoucnost. 21

Touha.
Touha snáší kruté chvíle a přeje vševše, co vábí nás, neohlíží sese, zda nám to milé, či snad někdo trpí z nás. Touha má své časté provinění, neuznává, co kdy možné jest, rozháranost srdce a blouznivé snění, nečiní touhám právě čest. Každý člověk cítí svoje touhy, by zlepšil si ten život svůj, ale dříve mysli, zdaž tvé snahy by upevnily jistě osud tvůj. Tvoje touhy snadno zlepšit, nežádej však, co pro tě nemožným, tím své touhy nehleď zhoršit, přej si to, co jest ti potřebným. Pak na tvé touhy nehleď více, vzmuž se k dílu silou svou, nepovol, vše druhé zmizí lehcelehce, a najdeš ve všem radost svou. Pravé jen přání doufej získat, to tě jistě nezmýlí, nad svým žitím pak můžeš výskat – že tě ty plané touhy opustily. 22 Neb co ti není usouzenousouzeno, nedocílíš sobě nikterak, vždyť vše jest pro tě již ujednáno a ve zlém horšímu – ujdeš častokrát.

Závist.
Závistivost, toť planá věc a lze jí snadno výhost dát, závist, ta nemá nikdy nic přec, ale snaží se,se vždy první stát. Závist žádá vše pro sebe jen mít, u bližního nesmí více uvidět, se žádným nezná míti soucit a o dobru souseda,souseda nežádá zvědět. S touto nectností v životě lidském a s takovou bytostí,bytostí těžko obcovat, neuzná, netouží, by v bezcitu svém uznal,uznal duši své klidu věnovat. ČlověčeČlověče, s tou chybou marně se namaháš, všecka naděje marna je pro tebe, marně se bohatství pro sebe domaháš, při tom nic nezískáš, – aniž dáš od sebe. 23 Přát druhému, co přeješ vždy sobě, pak poznáš radosti za krátký čas, neubude ti, – ale ve všem přibude tobě, tím napravíš svědomí spokojeně zas. Jakou měrou měříš ve tvém žití, taková ti bude opět oplacena, na dobré skutky slunce jasně svítí, klidnost tvé duši bude navrácena. Neskládej pro sebe statky plné, dbejdbej, ať svoji skromnost máš, co ti zbývázbývá, uděl z lásky plné, vždyť skon života přijde, to snad znáš.

Pýcha.
Proč vynáší se ten stín země, na čem zakládáš si bídný život tvůj? Tvojí pýchou zahanbuješ svoje plémě, vždyť v tvé moci přec není život tvůj. Pyšné zvyšování tvojich citů,citů vábí tebe pro krátký jen čas, tvé zřít skutky, ve tvém zvyku – avšak za krátko to vše opustíš zas. 24 Jestli vidíš z pýchy více chvály a při tom slyšíš snad i chválu svou – to vše ale trvá krátkou jen chvíli, pak vše končí, ztichne – pro tě věcí nemilou. Máš-li statku a všeho dosti a žádný nemůže se tobě přirovnat, i tenkrát svůj život drž v poddanosti, nikoli však, – nad jiné se vypínat. Nad tvým jměním málo mysli, sice vzhlédneš v duši často zklamání, raděj dbej, by tvoje štěstí skutky dobré neslynesly, a pak,pak tím větší nalezneš požehnání. Člověk ve světě jest přeludem, každou chvíli myslí výš a výše, třeba každý ví, že ze světa odejdeme a že k poslednímu konci špatně se dýše. Protož nemysli vysoko, když nízká tvoje moc, bez dobrých skutků nedospěješ daleko, tvá duše by neměla pomoc a odhoď raděj dříve to hříšné jablko. Musíš s Bohem účty rovnat, předem hleď vše promyslit, jistě tebe k soudu bude volat, bez dobrých skutků,skutků těžko věčnost nastoupit. 25

Nevěra.
Kolik zde na světě lidu, mnoho však duši svoji neznají, ano pěstují ještě tuto vnitřní bídu, ale svoji vlastní bytost neuznají. Planým věcem hledí věřit, však to pravé v sobě nevidí, pouze a jen tělo svoje střežit, zahanbit své člověčenství, – se nestydí. Rozžehni však svoje svíce a podpal svoje chabé moudrosti, vždyť tak mnohý mnoho rozumoval, dále nehne více, neb rozum zatemnil se – nad ním z lítosti. Uvěř, neb nad tebou panuje mocnost, běda, když rozum nemůže ji pochopit, žel, že odnímáš vlastní duši věčnost, či má pro tvoji nevěru i věčnost ustoupit? VzpomeňVzpomeň, že tvé tělo přijde na zmar, rozpadne se,se za krátký jen čas, protož nevolej živému hrobu na zdar, když v něm dusíš víry jas. Dokud vlastní duši neuznáš, od světa nečekej klidné budoucnosti, o duši dbej, o nejdražší to statek co máš, neb se ti připomenou,připomenou veškeré tvoje minulosti. 26 Nevidět, ale pevně věřit, – toť pravé, proto hleď ve víře pevně žít, uvěřit z lásky pro duše drahé, svoji víru třeba v mučení nezapřít.

Čestné slovo.
Dané slovo – čest pro muže nynější svět postrádá, však to slůvko málo zmůže, když nedostatek ovládá. Mnohý ruku tiskne slovy: „moje čest a slovo mé“, ale žádný více se nedoví, bylo-li to slovo splněné. – Překvapí vše marné snahy, zhroutí se mu námahy – čestné slovo nemá touhy a zříká se odvahy. Marně touží slovu dostát, zbytečně napíná myšlenky, čest teď musí vězet zůstat a ty musíš odvolat podmínky. 27 Čestné slovo těžko dáti, nejistá jest tato věc, mnohé plány se ti zvrátí, ale čestné slovo dáno přec. Tenkrát nelze slib splniti, čestné slovo vrátit zas, dluh ten nelze oplatiti, ať to všechno vezme ďas. Nemáš-li jistotu v kapsy, skládáš vše na slibný svět, čestné slovo dát nesluší, pak těžko je odvolat zpět. Dříve udrž čest svou v žití, bez cti slovo plané jest, s upřímností lze vše docíliti, životní pořádek – toť pravá čest. Pak každý uvěří té pravdě, zlý že osud uhostil se v plánech tvých, to slovo nebude platit za tě, udrž jen svědomí i v dobách zlých. 28

Cizinec.
V zátiší klidném života venkovského bijí srdce rozmaru neznalého, hory obklopují chatrče prosté, tak že sem zřídka zavítají hosté. Měsíc zašel, hvězdy se ztratily, oživující rosou vše obohatily, v klidném spánku ještě vše pohříženo, Stvořitele dobrotou obklopeno. – Po strání kráčí letný pán, nepřeje si, by byl poznán, kročeje ubíhají mu v rychlosti, vzpomíná, rozjímá o své mladosti. Člověk ten chůzí unavený, – Vždyť tížilo jej více než odsouzení, domova nemá, kde by odpočil, nevěda, v který směr by se otočil. Zde potkal jinocha mladého růžových tváří, pěkně vzrostlého, vedle kráčí starší žena a hovor s jinochem vede jen z temna. Zřeli pána proti jíti; – pojď, synu, musíme ustoupiti, jistě jde z velkého města – a zde pro tři úzká cesta. 29 Žena vzhlédne v zraky jeho, hle – poznává muže svého, snaží se hlasu vydati, však pán zří tělo padati. Uchopí ji v lokty svoje, tlukot srdce slyšet v době, kdy i on ženu sám poznalpoznal, ji ze mdloby hned probral. Ženo, matko, synu, praví, dosud jste mi oba drazí, moje duše s láskou patří vám, Bohu dík, že vás oba opět mám. A slze v očích třpytí se radostí, zde láska stkví se v upřímnosti; cítil jsem život svůj zlomený a v mysli jsem byl zmámený. Mladí jsme se rozcházeli, čímž radosti zacházely, teď ovšem již starší jsme, snad že nyní šťastni budeme. Syn objímá otce svého, ve svých citech dosud neznalého, neb syn světa ještě neviděl, když otec sám odešel. 30 Vojna přivodila oběma léta, však teď bude po zármutku veta, mezi spokojeností a láskou budeme žít – cizinec se bude dobře mít.

Poblouznění.
Blouznění člověka nemá jistý cíl, takový každý kráčí neurčitě, rozum svůj napíná, ubírá mu sil, pro takové vrtochy octneš se v psotě. Rozum tvůj chřadne slabotou, jevíš-li přesilu v jednání, v každém okamžiku vůli jinou a každou hodinu zas jiné počínání. Stejnou vůli hleď udržet nějaký čas, až opět sesílí rozum mdlý, pak uvidíš ze všeho výsledek zas, když schopnost jednání rozum ti posílí. Blouznění přivádí člověk si sám, bez rozmyslu plovati chce dále, – okázalost, „hrdinství“ – hle – já pán! S takovou nejistotou bojovat chce stále. 31 Až rozum svůj vyčerpá ze síle, pak těžko jej uzříš pro žití tvé, proto vždy vyzkoušej schopnosti vůle, a jednání tvé – nebude blouznivé. Netouži po více, než rozum tvůj snese, Boha pros za radu každou chvíli, a uvidíš výsledky, které ti přinese zachovalý rozum a přivede tě k cíli.

Lichotník.
Lichotník jest onen člověk, jemuž štěstí někdy dopřává, však v duši skrývá černý nevděk a lstivostí cizím srdcem pohrává. Člověk takový jest nepravý, proto nehleď na jeho jednání, on přesvědčí tě v malé chvíli, že o upřímnosti k tobě,tobě nemá zdání. Dokud vidí tvoji nerozhodnost, lichocením spěje k předu dál, hledej však v něm tu upřímnostupřímnost, zda o ta slova k tobě,tobě vskutku stál. 32 Lépe jest cítit pravdivé dechy, které v životě zastupují větší moc, sliby mlhavé zanechají vzdechy a tím trpí jen tvá budoucnost. Ve směru tomto ošemetnost lidská,lidská touží na obou rámě nositi, jí se po spravedlnosti nikdy nestýská, jen když může ze všeho lehce těžiti. Pohlédni však na nepravé to jednání lichotníka a co z toho povstává, jen zdivočelost v každém počínání a bezohlednost jen,jen s ním ovládá. V nespravedlivém jednání,jednání pětkrát uzříš počínání, pravdu vždy na jazyku míti, neb jen s tou lze duši obohatiti.

Osud či náhoda?
Kráčí dva přátelé z rána, nejlepšího věku mladosti, libují sobě, – veselost samá, hýřili celou noc v radosti. 33 Únavou svojí ztrmáceni kráčí a nechtějí mdlobu znáti svou, ale ten život jejich jest vskutku k pláči, vždyť nemají nikdy mysl střízlivou. Chceme užívat světa, mládí, dále, takový jen život, toť pravé jest, nač se zdržovati stále, světa užít v společnostech,společnostech dělá čest. Přišli na rozcestí oba, kde se měli loučiti, necítí jak krátká jen doba a smrt, že čeká život uloupiti. Jeden praví: „Zítra na shledanou“, ať žijí v radostech naše děvy – však již počíná se třásti zimou, obličej i tělo ztrnulost jeví. Marně hledá přítel pomoc, tělo tuhne, život pozbývá – zaleknut, ustrašen, – před sebou má noc a v šílenosti ulicemi probíhá. Onen mrtvý – ten šílený, tak odplácí světa reje, dva životy mladé jsou zmařeny – svět však stojí dále a dál neřesti seje. 34 Svět pro tebe jest příliš silný, než bys mohl jemu něco vzít, však Bůh nad tebou, On přemocnýpřemocný, a může tě vždy zkrátka odstranit.

Vznešenost.
Vznešenost, toť vábivé jest postavení, jež se cení nad veškerý majetek, nemá však mnohdy dlouhého trvání a nerada končí bez zápletek. Vznešeným býti a nic více, to není ještě vše, co máš znát, ze zadu těžko uhlídneš líce, pro vznešenost když nechceš v oči se podívat. Přeješ-li si vznešeným dlouho býti, pak musíš k tvé slávě více připojit, ta chvála světa tě nikdy nenasytí a k celé té slávě lze ještě hanby dojít. Pravá sláva, ta zvítězí vždycky, ve které jsou ctnosti, jež nesmíš postrádat, ty musí se v nitru třpít jak hvězdičky a ty ctnosti musí tebou vždy ovládat. 35 Jen při skromnosti nech sebe znát, ve výši nedej se v náruč světu, neubírej sladkostí každému květu a zasloužíš-li, zůstaneš snad vyvýšen stát. Vznešenost nerada udílí dary, myslí, že tím v ponížení upadá, soucitu a uznalosti ráda dává vari, ctnosti tyto za sebe nedůstojné pokládá. Pozemská vznešenost nemá velké ceny, obratem ruky je po ní veta, nestálá, těkavá, jak vodní pěny, ztratí se pro tvoji hanbu a výsměch světa. Srdce nechť nežádá od světa slávy, která potrvá jen kratičkou dobu, ale skromná přání život ti osladí a neucítíš života mdlobu.

Statečnost lásky.
Slunečko se za bor chýlí, den se k hrobu ubírá, v dálku hledí dlouhou chvíli, před zraky vše usíná. 36 Jen jinoch kráčí v svět ten dále, s matičkou se musil loučiti, v myšlence, že bojovat má stále, své žití snad tak záhy skončiti. Vidí dosud hořké slzy matičky, vždyť jediný jest její obranou, v zmatku kráčí den celičký, však dosud se cítí pod její ochranou. V jeho duševním pak snění slyší rány v dáli hučeti – co běda jest v mém žití změny, již vidí střely vše kol sebe ničiti. Meče řinčí, kopí bodají, trik, řev, slyšet ze všech stran, vzpomínky na matku jej hlodají, snaží se jim však ubránit ze všech sil. Mladý vojín se k předu tlačí s meči, pušku rovná k líci své, jest odhodlán s nepřítelem k seči a nesmí chránit žití své. Statečnost pro matku v jeho boji, již mu letí rána v ústrety, krev se řine, tělo dosud stojí, oči zírají do dálky temnoty. 37 Poslední vzdech volá máti, nepocítím více tvoji lásku a tisíce polibků s pozdravem letí, v boji jsem roztrhnul naši pásku. Darmo matka čeká syna zpět, ráda by jej vzhlédla v loktech lásky mateřské, marně čeká, by společně pozdravili máje květ, vždyť v zem již uloženo dobré srdce synovské. Dokonal život na poli válečném, mládí jeho ukončila krutá rána, pro lásku matičky choval se statečně, v nebesích mu budiž odměna slavná. [38] SEZNAM:
Strana Vítězství5 Štědrost6 Přání mé7 Přání mudrce8 Mladost, radost10 Kámen mezi kameny11 Nešťasten13 Boj s osudem14 Směry života15 Uražená čest17 Dobrá vůle18 Zmužilost19 Opuštěnost20 Touha22 Závist23 Pýcha24 Nevěra26 Čestné slovo27 Cizinec29 Poblouznění31 Lichotník32 Osud či náhodanáhoda?33 Vznešenost35 Statečnost lásky36
E: jf; 2007 [39]