Cizinec.
V zátiší klidném života venkovského
bijí srdce rozmaru neznalého,
hory obklopují chatrče prosté,
tak že sem zřídka zavítají hosté.
Měsíc zašel, hvězdy se ztratily,
oživující rosou vše obohatily,
v klidném spánku ještě vše pohříženo,
Stvořitele dobrotou obklopeno. –
Po strání kráčí letný pán,
nepřeje si, by byl poznán,
kročeje ubíhají mu v rychlosti,
vzpomíná, rozjímá o své mladosti.
Člověk ten chůzí unavený, –
Vždyť tížilo jej více než odsouzení,
domova nemá, kde by odpočil,
nevěda, v který směr by se otočil.
Zde potkal jinocha mladého
růžových tváří, pěkně vzrostlého,
vedle kráčí starší žena
a hovor s jinochem vede jen z temna.
Zřeli pána proti jíti; –
pojď, synu, musíme ustoupiti,
jistě jde z velkého města –
a zde pro tři úzká cesta.
29
Žena vzhlédne v zraky jeho,
hle – poznává muže svého,
snaží se hlasu vydati,
však pán zří tělo padati.
Uchopí ji v lokty svoje,
tlukot srdce slyšet v době,
kdy i on ženu sám poznalpoznal,
ji ze mdloby hned probral.
Ženo, matko, synu, praví,
dosud jste mi oba drazí,
moje duše s láskou patří vám,
Bohu dík, že vás oba opět mám.
A slze v očích třpytí se radostí,
zde láska stkví se v upřímnosti;
cítil jsem život svůj zlomený
a v mysli jsem byl zmámený.
Mladí jsme se rozcházeli,
čímž radosti zacházely,
teď ovšem již starší jsme,
snad že nyní šťastni budeme.
Syn objímá otce svého,
ve svých citech dosud neznalého,
neb syn světa ještě neviděl,
když otec sám odešel.
30
Vojna přivodila oběma léta,
však teď bude po zármutku veta,
mezi spokojeností a láskou budeme žít –
cizinec se bude dobře mít.