MNICH.
V Prachově, tiché vesnici,
v ochraně divokých skalin,
dětí dvé s růží na líci
kvetlo jak dvé keřů malin.
Hrály si z rána, k večeru
na pána a vlídnou paní;
slasti k nim pluly po šeru
i mlhou průsvitnou ranní.
Do skal se braly pospolu,
jakmile uměly chodiť,
hoch ji vždy nad tůň výmolu
oklikou pospíchal vodiť.
[11]
Vojmír tak běžel s Boženou
lučinou dětského věku,
smrk, který šuměl nad stěnoustěnou,
měl proň sta báječných vděků.
Vyprávěl Božce pohádky
tak plné pravdy a divů,
že věřil sám v klam přesladký,
podlehnuv luznému vlivu.
Dumal a snil a pomalu
minula mladistvímladictví doba...
Vojmír si lehal pod skálu,
s níž holub divoký zobá,
z kad jenom jedle jediná
z uzounké štěrbiny pučí,
zažloutlý mech se upíná,
a kvilná vichřice skučí...
A jako mračno na nebe
nad hojnou úrodou léta,
jak žhavý mráz kdy zazebe
lilii, sotva že zkvétá,
12
jako hluk děsných přívalů,
jako skřek ukrutné zprávy –
předtucha slítla pod skálu
a duši hochovu tráví...
Deště, sníh, vítr vyhlodal,vyhlodal
nesčetných do skalin žlábků,
nad žlábky teček nabodal,
pod ně sled krkavčích drápků...
Ustrnut Vojmír dívá se,
dívá, a zkoumá, a sčítá,
až mladou myslí v úžase
jistota příšerná lítá...
Darmo naň smavá obloha
paprsek posýlá slunný,
zrak, – všecka bytost nebohá
čte hrozné na skalách runy...
Přírody písmo bezděčné
verše a sloky tam tvoří,
jež jako muky pověčné
hochovi plamenem hoří.
13
Čte tam: „....smrť...smrť – na mne – nečíhá –
sám – si – ji přitisknu – k hrudi – –“
a jako sklaná lodyha
klesá. Děs dále jej pudí.
Se skály skáče na skálu
hledaje světlejší řádky,
jež co mdlý odlesk opálu
zjasní mu okamžik krátký.
Darmo; čte dál – jak na doklad:
„...umru – krev – zateče v hroudu...
chvátal jsem jako pro poklad,
a nesu – vyrčení soudu.“
Pádí jak šílen k vesnici, –
po skalách krvavé stopy,
dívku svou zří se chvějící,
dravě ji za ruku chopí:
„Jdižiž mi s cesty, Boženo,
nikdy se nesejdem více,
srdce mé k smrti souženo,
třeba mu zázračné svíce,
14
třeba mu mnoha modlení
v zátiší klášterní síně,
svého chci dbáti spasení –
není ho na tvojím klíně!“
Utíká prachem silnice
v mukách, jež osud veň nasil,
tam až kde leží Valdice,
kartusiánů kde Asyl. – –
Kmitly se roky v přeletu,
ony, jež mění tvář země,
povadnul jinoch v rozkvětu,
vlas jeho posněžen jemně.
Bije to srdce neklidné
pod drsnou, bělavou kutnou,
postí se třikrát do týdne
s duší den ode dne smutnou.
V Beneše kruté řeholi
žije tak bezcitně přísně,
bídnější červa na poli,
přece však nezbaven tísně.
15
Svatého řádu patrona
vroucněji všech vzývá bratří,
Brůno však divů nekoná,
na jeho zoufalství patří.
Vojmír – to bratr Tadeáš
v lebce, v níž strhány struny
určil: To, brachu, uděláš,
zas budeš čísti ty runy!
Snad že jsou dávno smazány
pokáním, slzou mých zraků,
jiné tam verše vetkány
perutí nebeských ptáků.
Tadeáš – Vojmír utíká
z Valdic kol Prachova v skály,
naslouchá – vřava veliká,
skály – jak by se mu smály.
Pekelný posměch po lese
chechtá se v ďábelském reji,
chvoj, jak jí vánek zatřese,
úpí, lká, jak v beznaději...
16
A Vojmír klesá bezdechý
v kout, jenž jej doposud vábil,
čte sloku túž prost útěchy,
a dále: „...Boženu – zabil...“
Divoký výkřik vyproudil
z kartusianovy hrudi,
v hlubinu lesa zabloudil
a trojí ozvěnu budí,
hlasové hučí hluboce:
„Vojmíre, Vojmíre!
vrhl jsi duši do noci,
do číré, do číré!
Byl jsi mi, hochuhochu, nevěrným,
Vojmíre, Vojmíre!“
tak to zní tónem příšerným
do dálí, do šíré.
Zpomněl si Vojmír nebohý
na lásku v srdci svém mladém,
– čelo mu stiskly mátohy,
cítí se uštknuta hadem.
17
„Věřil jsem tuchám, pověře,
vlastní své zakopal štěstí,
v zašlých dob černém jezeře
leží co ohnilé klestí.
Boženko, ráji jediný,
kde se tvá tříštila hlava?!“
Bral se v těch skalin skupiny,
v srdci muk divých saň dravá.
Balvany strmí k obloze
jako kruh kamenných obrů,
pod nimi propasť namnoze,
neznáma zlu, tajna dobru.
A hle, tam dole v skulině
jakoby pokropil stěny...
a dole kámen na klíně
chová cos s podobou ženy.
A nad tím kání, havranů
křičící hladová hejna,
vlasy tam visí s balvanu
jak zlatá rostlina chvějná...
18
Stáhlo se srdce mužovo
hlubokým, nesmírným bolem,
zírá tam vždy zas na novo,
nevědom ničehož kolem.
Doplanul den. Šeř soumraku
do hvozdů klesá i v proutí,
s šílenstvím němým ve zraku
Vojmír s to není se hnouti.
Ráno tam lesník zabloudil –
– Vojmír tu doposud stojí,
snad mu to pánbůh usoudil;
nescuchal ani snět chvojí,
stojí v té kutně bělavé
s nahnutou v hlubinu šijí,
stále, ať jitro mlhavé,
ať jedle vichrem se svíjí.
A když zas lesník zavítal
po lese mezi ty skály,
ani se záhyb nezmítal,
po kutně stíny jen hrály.
19
Každého v soucit pohroužil
pohled ten, pro vždy tvář tichá,
kartusian se dotoužil
v kamenné podobě mnicha.
20