POHLED NA KRKONOŠE.
Srdce mé tluče neklidně,
zrak sem tam těká plaše –
jsou to přec vlny Krkonoš,
obrovské horstvo naše?
Jak vás má duše pozdravit,
sšeřená dobou dlouhou?
ničím, než slzou vděčnosti,
a touhou, vroucí touhou!
Vidím vás jenom z daleka,
hory, ach hory krásné,
a všecka krůpěj krve mé
nad krásou vaší žasne.
[75]
Malebně mocným obrysem
vkresleny do obzoru
kupíte v zenith oblohy
na horu velehoru.
Vnadně vám splývá na boky
háv černých lesů všady,
skalnaté vrchy posety
ssutýmíssutými zámky, hrady – –
Ve vonném vašem ovzduší
pohádka jará skvétá:
Pravdou jak, žertem sloužily
otčině skutky kmeta...
Nemohu víc než stojíc tu
podobna němé soše
v pohnutí vzdychnout, živ vás bůh,
velebné Krkonoše!
76