MOŘE KRKONOŠ.
I moře máme ve své krásné vlastivlasti,
kde slabému je úžasem se třásti:
ty příkré velké vlny na obzoru,
jež modrají se u velebném sboru,
– tož skamenělé vlny Krkonoš.
Když rozzuří se bouře nad horami,
ó poslyšte, co hřímá ozvěnami!
ten příval hučí, jekotá a stená
jak řítící se strašná živá stěna
v tom kamenitém klíně Krkonoš.
A když k nám do hor z jihu jaro chvátá,
že z každé sluje voní šalvěj, máta,
když rozepějí se nám ptáci v máji,
tuť vanou krásnější všech mořských bájí,
k nám pohádečky z dechu Krkonoš.
[80]
I rusalky v tom Krkonošském moři
se vnadou skvějí, svůdnou láskou hoří,
neb jinak neznám oné moci původ,
jež touhou raní poutníků vždy průvod
a zpět je vábí v kouzla Krkonoš...