PAMÁTCE PADLÝCH.
(Ku dni 29. června 1886/1866.)
Žel věčný obětí, jež moc v tůň zkázy štvala,
když války litice své vášně rozpoutala
nad naším krajem!
Proč vlastním zákonem si lidstvo připomíná,
že víra ve štěstí tvář světa – smíchem zrývá,
že pro žně smrti zrajem!?
Jen kámen omšený, kříž větrem nachýlený,
dnům pozdním zvěstuje, že v rubáš nevhaleny
i rakve prosty
sem spousty mrtvých těl kdys zahrabány tiše,
kam žádné nestlány v hran zvučné, smutné pýše
myrt letorosty, –
150
kam smutkem skláněl se jen kavek oblak černý,
když od skal Prachovských se vydal v bezesměrný
let širým polem,
jen západ krvavé své růže pro ně ztrácel,
a střelba hlahol svůj, než v dáli doburácel,
klet divým bolem. –
Ten bezejmenný hrob... ó, kterak mluví k duši!
Jak trpce žaluje, jak v svědomí nám buší,
nám dětem doby,
že v dáli, ve hvězdách sen hasne o pokroku,
když spory řešíme jen bídou dlouhých roků
a smrtí – hroby!
Proč padli? proč ten pláč pro syna, pro přítele?
ach, bylo poslechnouť jim hlasu velitele...
nic víc, nic méně.
O jaký chudý los! Pal v ráně, žhavé vření,
a sklesnout ochable a zemřít bez nadšení,
jen unaveně...
Ó spěte klidně již! Neschopen zapomnění,
kdo v lásce choval vás, – a cizích želeť není.
151
Ať dešť vám světí
a západ krvavý dál věnčí kámen bílý,
dál kavky prachovské ať lkají tu a kvílíkvílí,
když polem letí!...
152