Písně na motivy národní.
I.
Bude bouře, na nebi
černé mraky stojí,
nebudeš už, nebudešnebudeš,
má panenko, mojí!
Bývali jsme jako dvě
děti ve pohádce,
jak dvě růže na jednom
keři na zahrádce.
Polem, lánem vichřice
vesele si hvízdá,
že mne čeká brzy už
předaleká jízda.
Povídá se, povídá,
že zas bude vojna –
nuže, ať tam dobouří
krev má nepokojná...
Ať tam také dotluče
moje srdce věrné,
které bilo pro tebe
v lásce nedoměrné.
78
Až já budu s povzdechem
šavli k boku spínat,
budeš asi, má milá,
na mne zapomínat –
Až já budu na vojně
osamocen lkáti,
oči tvoje budou se
na jiného smáti.
Smutno v srdci, teskno mi,
naděj nespokojí –
nebudeš už, nebudeš,
má panenko, mojí!
II.
Táhne černým lesem
tiché, smutné chvění,
že už nemám v světě
žádné potěšení.
Netěšte mne vícevíce,
zpěvní lesní ptáci –
před očima se mi
v slzách cesta ztrácí.
Zdála jsi se, zdála,
má panenko, věrná,
kdož by řek’, že umí
lhát tvá očka černá?
79
Slibovala jsi mimi,
má panenko, mnoho,
ale nic už není
v paměti tvé z toho!
Bože, milý Bože,
kterak bude dále,
zbavil jsi mne všeho
štěstí nenadále!
Pověz ty jí, řeko,
bude-li se ptáti,
že jsem šel kraj světa
mír si vyhledati.
Pověz ty jí, ptáče,
zpěvem při svitání,
že se darmo snažím
zapomenout na ni.
Rci jí, Bože, když se
modlí v chrámu kobě,
nevěrnosť že hříchem
největším je Tobě...!
1888.
80